Miroslav Sígl: Čtyři předvánoční příběhy s „ř“
Ředkvičky k večeři měl stařičký Říha z Řeže. Přijeli příbuzní. Přivezli řepu a řádkovač. Vytvoří třicet řádků pro řepu, příště přijedou do příjemného prostředí. Říkali, že po ředkvičce se říhá, přičemž řepa, řapíky, řebříček přinášejí stařečkům přece jen střevní střídmost. Stařičký Říha neříhal, ale řval, vyřítil se s řetězem a řemenem, příbuzným se podařilo přikrýt na střeše pod řešetem s ředidlem.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (8)
Pominu-li maličkost, že chlap, jako byl Luboš, by si snad dokázal uvařit snídani sám, měla jsem to být přece já, a ne jeho matka, kdo měl brzy ráno vstát, láskyplně mu uvařit čaj a přistrčit pod nos dva včerejší rohlíky a trojúhelníček sýra! Jenže vstávat takhle brzy jen proto, aby se milovaný manžílek nemusel obtěžovat napustit do konvice vodu a zapnout sporák, jsem pokládala za jistou formu rozmazlenosti, a nikoliv lásky.
Stanislav Rudolf: Hospodáři štědrovku
Kde jsou ty časy, kdy měla panímáma před Vánocemi tak jednoduchou úlohu, jak o ní kdysi psal básník?! Dala vánočku manželovi, kravám po výslužce, kohoutovi česneku, hrachu jeho družce! Vzpomínáte, milí čtenáři, ještě na tuhle básničku? Nebo ji umíte dokonce stále nazpamět? Nu co, zkuste si ji zopakovat, třeba vám v tom současném hektickém čase, kdy přemýšlíte, co komu koupit pod stromeček, pomůže, protože Štědrý den se opravdu nezadržitelně blíží!!!
Zdeněk Wachfaitl: Pražský chodec – z Karlína na Štvanici
Pobřežní ulice v pražském Karlíně je dnes jedna z těch velmi zajímavých bývalých předměstských uliček, v nichž se jako v mnohých jiných starobylých městských částech, čtvrtích ale i zákoutích, v dnešní moderní a uspěchané době leckdy snoubí sláva zašlých časů v podobě toho, co jsme zde ještě před nedávnem ani jako zajímavost nevnímali.
JIŘÍ VYVIAL a jeho dřevěné myšlenky
Tvůrce soch a reliéfů ve dřevě. Rodák z Nové Bělé, kde žije a tvoří dosud. Otec tří dcer. Svérázný, empatický, charismatický člověk, umělec. Má rád slunce, sekt, sex, seberealizaci, sochy, souznění, Salvatora…bez priorit. Jeho logogramem je VIVA.
Josef Krám: K nedožitým šestašedesátinám rychnovského rodáka Rudolfa Rokla
Připomeneme si je 16. prosince 2007, ale jak krátce a neotřele vystihnout tuto osobnost? Klavírista, noblesní klavírista, improvizující jazzman, klasicky vzdělaný konzervatorista, spolehlivý doprovázeč popových hvězd a nezapomeňme - žák rychnovské profesorky hudby Věry Jelínkové, jehož život skončil po těžké nemoci 23. září 1997.
Zdeněk Svěrák - Ivo Fencl: Smysl pro detail je pro psavce základní
Chtěl jsem napsat příběhy pro televizní Večerníček. Jednak proto, že se mi ten dychtivě sledovaný pořad líbil, a taky proto, že jsem nutně potřeboval peníze. Děje jsem vymýšlel na procházkách. Hned za sídlištěm Spořilov bylo zahradnictví (na břehu rybníka Hamrák), které mě inspirovalo. Neuvědomil jsem si však, jak jsou ty několikaminutové příhody pracné.
Vlastimil Marek: Média po kapkách!
Ačkoliv přesněji bych měl napsat, protože zprávy v novinách nepůsobí tak efektivně a hlubinně“ - „televizní zprávy po kapkách!“ Vždycky nám říkali, že jed v malém množství je lék. Pivaři a konzumenti slivovice tvrdí totéž o alkoholu. Mají pravdu. Bylinkářství, čínská medicína, očkování i homeopatie jsou dalšími důkazy, že to funguje. V jistém smyslu škodí cokoliv, čeho je příliš.
Dáša Cortésová: Jaký byl Zdeněk Borovec (2)
Můj táta říkával, že u písničky jsou slova moc důležitá. Měla by emotivně podpořit melodii, aby vznikla ta správná atmosféra. A hlavně celá skladba by nám měla něco říkat a dávat. Písně o ničem neměl rád. Špatně se učily a člověka to nebavilo. K tomu všemu má být text, jak se říká, zpívatelný.
Jitka Dolejšová: „Zlatá šedesátá“ bez pozlátka
Vzpomínky a realita. Jak se mnohdy liší… Šedesátá léta 20. století mohou mít ve vzpomínkách zlatý nátěr, ve skutečnosti jím však prokvétala rez každodenní reality. Na jedné straně uvolnění společenské a kulturní atmosféry, na straně druhé ekonomické problémy a komunistické pojetí moci. Jaký byl v té době běžný život obyvatel, jak trávili volný čas, jak nakupovali?
Monika Petrlová: Bílosrstým ploutvonožcům v patách
Ostré polární slunce nedovolilo Atuat delší dobu koukat týmž směrem. Sluneční paprsky bezostyšně vypalovaly její siluetu na zeď jednoho z ledových domů inuitské vesnice. Byl to tentýž dům, v němž před sedmi slunovraty v bolestech přivedla na svět malého Okiho. Dům, který s Maem a jeho bratrem holýma rukama po dlouhé týdny stavěli.
Marie Chatardová – Jitka Vykopalová: Moje poslání ve Švédsku
Od 16. listopadu jsem nastoupila do funkce ředitelky Diplomatického protokolu Ministerstva zahraničních věcí, což je oblast, která mě vždy velmi zajímala. Důkazem toho je, že jsem již zhruba před rokem přislíbila, že po návratu do Prahy budu externě vyučovat diplomatický protokol na UK a to jsem ještě vůbec netušila, že později dostanu nabídku právě na místo ředitelky DP.
Ondřej Suchý: Lord Achille Gregor
Kdysi jsem patřil k lidem, které neměl rád. Zavinila to hořkost pocházející z mylné domněnky, že jsem měl mít vliv na ukončení jeho funkce redaktora zábavné přílohy sobotního Svobodného slova zvané Kvítko, do níž jsem na konci sedmdesátých let nastoupil. Kvítko kdysi dávno vymyslel a redigoval Josef Lada a v šedesátých letech ho obnovil právě Achille Gregor.
Austrálie - můj osud (2)
Vindobóna byla plná a kdo neměl místenku, měl smůlu a zůstal na nádraží. Petrova blondýnka mi dala dobrou radu. Seděli jsme s Frantou v kupé u dveří a prohlíželi si ostatní cestující. U okna z každé strany seděly dva pomladší páry a naproti nám plešatý pán se starší dámou, o níž jsem si nebyl jist, jestli to je jeho žena nebo maminka.