Emília Molčániová: Revízia | Informačka | Malý nedostatok
„Prosím Vás, dobre som tu v turistickej informačnej kancelárii?“ „Pravdaže. Vitajte! Čím vám môžeme poslúžiť?“ „No, pani, potreboval by som vedieť, kde sa nachádza WC:“ „Chcete pisoár, alebo kabínku?“ „To je jedno.“ „Toaletný papier jedno, dvojvrstvý, biely, krepovaný, v kotúčiku, alebo skladaný?“ „Preboha dajte, aký máte.“ „Použijete aj umývadlo?“ „Samozrejme, ako inak.“ „Vodu teplú, studenú, mydlo tekuté, alebo v kocke, uterák, alebo fén?“ „Pre mňa, za mňa, nech je ten záchod aj zlatom vykladaný, len ma rýchlo vpustite, lebo to už nevydržím.“ „Nuž, aby som vám pravdu povedala, my tu záchody nemáme. Teda, aspoň v tomto čase.“
Milan Bartoň: Trochu optimismu do té dnešní doby
Často přemýšlím nad řadou paradoxů doby, ve které dnes žijeme. Na jedné straně značně vyspělé technologie a na druhé mnohdy až nápadně zúžené myšlení a absence nadhledu potřebného k řešení problémů, které nás trápí. Všiml jsem si, že k výraznějším posunům vpřed dochází vždy, když se lidé zvládnou domluvit a ideálně shodnout na nějakém společném cíli nebo myšlence. Při zamýšlení se nad tím, co by takovou myšlenkou či cílem, na kterém by se mnoho lidí, napříč všemi vrstvami společnosti dokázalo shodnout, mohlo být, jsem možná něco, co stojí za bližší prozkoumání opravdu našel.
Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (3)
Čeká nás další den putování za Srilandskými záhadami. Předmětem našeho zájmu budou posvátné skály, kameny a jeskyně. Láká nás skalní monolit, který najednou z ničeho nic vyrůstá ze země, velká hranatá skála s výškou 200 m nad okolní krajinou plná přírodních jeskyní a skalních převisů, které po více než 2000 let upravovala a zkrášlovala lidská ruka.
Luděk Ťopka: Rypouš vodní
Co tak nepohnutě stojím a civím na ty bubliny, vynoří se z vody kousek hlavičky s korálovými, nápadně blízko sebe umístěnými světly. A ták, on je to norek! Určitě utekl někomu z chovu a teď ho máme v kožichu. Jenže ono se to ponořilo a po chvíli se ukázala nad hladinou hlava znovu, tentokrát trochu blíž a celá, opatrně jistíc, a já nevěřil co vidím.
Milan Turek: Pohádková inspirace
Nejkrásnější pohádky začínající naše dětství jsme určitě nejraději poslouchali od babiček, je pravdou, že pohádky také vyprávějí maminky nebo tatínkové, ale třeba i dědové. „Dědo, ty si ale vymýšlíš,“ prohlašuje Martínek, když jemu a Lence před spaním vypravuji o tom, jak spousty mravenců vystoupily z tramvaje v Hanychově, zaplnily celou stráň a začali požírat Ještěd. „Přece mravenci nejezdí tramvají!“, prohlašuje Lenka, uspokojí se však, když pokračuji o tom, jak Ještěd zachránili skřítci.
Luděk Ťopka: Časy se mění, co bylo, není
Jednou, při partičce karet s kamarády lékaři z Vinohradské nemocnice, jsem dostal nápad. Dohodli jsme se mezi sebou a sehráli milému herci zase divadlo my. Primář R. ho pozval na další vyšetření a pak mu konečně prozradil název domnělé choroby a doporučil nový a zázračný, nedávno objevený a vysoce účinný lék z rostliny Huayontas z peruánských pralesů.
Josef Fousek: Epidemie sexu / Exilové zapomenutí
Sex se dere do popředí. Vpadl k nám jako uragán. Časopisy, noviny, média troubí do útoku. Aby nepropadly na bojišti konkurence, oblékají necudné kabáty. U půjčoven postávají nenápadní, mírumilovní a úctyhodní občánkové. Rozhlédnou se a – šup – pornokazeta je v tašce. Večer, když děti usnou, nastávají radovánky. Pepř do vystydlého guláše. Režiséři, scénáristé, autoři a baviči hýří slovníkem záchodové češtiny, která pokoutně vzrušuje a hlavně přináší honoráře moderním tvůrcům.
Michal Dlouhý: Pekelný stroj
Poté co strážmistr Vlkovský otevřel dveře skříně, následovaly krátce po sobě dva výbuchy. Při prvním z nich vyšlehly ze skříně plameny, které způsobily strážmistru Vlkovskému těžké zranění - popáleniny III. stupně v obličeji, na krku a na rukách. Po druhém výbuchu se zbořila jedna ze zdí bytu, došlo k prolomení stropu a k vyražení oken a dveří. Při tomto výbuchu se zasažený strážmistr Vlkovský vzchopil natolik, že vyraženým oknem vyskočil na dvůr, kde klesl v mdlobách. Odtud byl okamžitě převezen první pomocí do místní veřejné nemocnice. Štábní strážmistr Studený byl v době výbuchu naštěstí sehnut u stolu a nadstrážník Ambros stál u dveří, oba byli odhozeni směrem ke dveřím do předsíně.
Ludvík Petr Rössler: Lodžské ghetto (2/2)
V domku byla jen jedna místnost, kde nás všech šest spalo na primitivních postelích, na jiný nábytek si nepamatuji. Tenkrát jsme si sami vařili na primitivních kamínkách, která nás také alespoň trošičku v zimě ohřála, přes to jsme spali plná oblečeni. Dostávali jsme každých 14dní malý příděl potravin a uhlí ve formě briket.
Jan Jurek: Nezbedný Tomáš
Ten kluk to vážně neměl jednoduché. A možná právě proto se choval, jako by mu patřil svět a on byl nade vším povznesený. Ve skutečnosti si jen nikoho a nic nechtěl pustit k tělu. Bál se. Toho, že by mu někdo ublížil, že by zranil jeho důstojnost, že by někdo zpochybnil jeho roli kluka s nevalnou pověstí, které se zhostil, jak nejlíp uměl. Neměl moc na výběr. Klukem byl a přál si jím, jak jen to bude možné, zůstat. A pověst, která ho provázela a na níž stavěl svou nejbližší budoucnost chlapeckého bytí, ta tu zkrátka z nějakého důvodu byla a on ji nehodlal měnit.
Ivo Fencl: Divy pana H. G. Wellse
Byl čtvrtým, nechtěným dítětem služebné a zahradníka, zahradníka, který se také stal učitelem kriketu a byl o třináct let mladší než Wellsova matka. I díky zlomené noze byl Herbert Wells už v sedmi letech lačným čtenářem, ale nečekaly ho zkraje jenom sny. Jako deptán jakousi prázdnotou všední reality prchal celé mládí z pracovních míst, které mu většinou nacházela matka, a nejdéle (i když taky „dva roky pekla“) vydržel prodávat látky.
Ludvík Petr Rössler: Lodžské ghetto (1/2)
V březnu 1939, když Němci vpadli do Prahy a okupovali republiku, se náš život značně změnil k horšímu, když se začaly uplatňovat Hitlerovy antisemitské norimberské zákony. Naše osobní svoboda a občanská práva byla omezena a postupně jsme byli stále drastičtějšími diskriminačními opatřeními izolováni od ostatní společnosti.
Rosita Ciglerová: Dvojník
Adam zaplatil a zvedl se od stolku, aby pomohl Evě do kabátu. Tahle posezení po společně prožitých intimních chvilkách míval moc rád. Byla to jejich příjemná dohra. Ještě naposledy se políbili mezi dveřmi kavárny a chystali se vykročit každý jiným směrem, když Adama oslovila procházející žena. „No Adame, co to tu děláš?!“ vykřikla jeho vlastní tchýně. Adamovi se podlomila kolena a z posledních sil vyhrkl: „Pardon, to si mě asi s někým pletete, paní…“ „Jak pletu, co to tady vykládáš, přeci poznám svýho zeťáka!“
Luděk Ťopka: Sázka na desítky
Nedávno jsem v televizi viděl takový krátký příběh s panem Donutilem v roli pytlačícího myslivce, což mi připomnělo jednu podobnou historku. Přátelé myslivci, stříleli jste někdy na běžící prase? Nemyslím při lovu, ale na střelnici, při soutěži. Jestliže ano, jistě všechno pochopíte. Právě o tom to totiž celé je. Bylo to někdy v polovině osmdesátých let minulého století, na Jindřichohradecku, kam mne právě na takovou soutěž pozval můj starý přítel Ing. Jarda Herrmann....