Egon Wiener: Kočkopes, u nás na podzim | Dřevěné hračky
Je pozdní odpoledne. Tma je za dveřmi a zima bere za kliku. Okny fouká vítr do bytů, sem tam už i doma na koberci leží suchý list. Stromy se listí zbavují ne po jednom, po prvních nočních mrazech po tisících. Už jich je plná zahrada. To, co na větvích zůstává, je pestrá paleta, všehochuť, spektrum od zelené po okr a sienu pálenou. Nejvíce mě zaujala barva listí, pokud žlutou prostupuje samo slunce. To je jako by větvích teklo samo zlato. Řeka, potok či vodopád barvy zářící žlutě, citrón i pomeranč, žlutý papoušek či žluťoučké kuře.
Josef Krám: "Town´s Habrová je se blbec"
Od červnu 2003 je Vaše busta na náměstí pojmenovaném po Vás Poláčkovo. Jestli Vás to zajímá, tak se dřív jmenovalo Schlossplatz, Nové město, Neustädter Platz, Nové, Zámecké, Malé, Švehlovo, prezidenta Beneše, za komunistů Stalingradské, a teď tedy náměstí Karla Poláčka. To je skoro všecko, projekt podpořila Evropská unie 30 000 €, zbylých asi 20% až třetinu doplatilo město
Emília Molčaniová: Pokušiteľ / Rendezvous
Bol príjemný májový večer. Mesiac v splne sa kúpal v jazere a žaby prednášali svoj ľúbostný recitál. Hladina jazera sa jemne čerila a nad ňou poletovali tancujúce vážky. Z neďalekej šašiny vyletela splašená kačka a dúhový pstruh sa zaleskol v nočnom svite mesiaca, keď čľapol naspäť do vody. Nasadli sme do člna.
Rudolf Křesťan: Nemá to lehké
Pokud někoho z nás rozbolí hlava, pomůžeme si práškem. Ale co takový prezident, když ho bolí hlava státu? Jde snad do lékárny a žádá tam prášek proti bolení hlavy státu? A to je prosím jen jeden z problémů, který číhá na vrcholného státníka.
Ondřej Suchý: Barbara Kupšovská, zpěvačka s bohatou minulostí
Barbara Śmietana, provdaná Kupšovská, zpěvačka žijící v Praze… Za sebou má pozoruhodnou pěveckou kariéru, která pokračuje i nadále, přestože o ní mnoho nevíme. A právě proto také vznikl tento článek, který chce alespoň v kostce zaznamenat zajímavé momenty z kariéry skromné umělkyně. Barbara se narodila 4. září 1945.
Příští rok / Konec legendy
Když spustil amplión přikrčený na střeše maringotky, Radek se s Jirkou rychle rozloučil a v botách ještě nezavázaných seběhl se schodů do přízemí a pak na rozlehlý plac uprostřed panelových domů. „Přijdu se kouknout!“ zavolal za ním Jirka. Na place stály dva stožáry propojené vypnutým lanem a stranou traktor s maringotkou a prázdným přívěsem, na který zítra ráno stožáry zase složí.
Zuzana Stirská - Milan Dubský: Nad Damaškem zazářila česká hvězda
Byl to překrásný zájezd. Doprovázela nás mírná nervozita, protože jsme přesně netušili, o jakou hudbu má tamní veřejnost zájem. Navíc jsme nebyli v Damašku s kompletním souborem, bylo nás tam celkem deset, osm členů souboru, klavírista a já. Tuto skupinu jsme nazvali pro tento koncert Fine Time a vybrali určitý průřez z našeho repertoáru.
Kateřina Mojžíšová: Chlupatý potápník
To, že si mnohá zvířata vytváří bohaté zásoby potravy, které jim pomáhají přečkat dlouhé zimní období, je všeobecně známý fakt. Jedněmi z nejvíce shánčlivých, činorodých a uskladňováním posedlých chlupáčů jsou veverky.Nehodlám počínání divokých veverek, kterým jde ve volné přírodě každý den o život a zima pro ně představuje období věčně prázdných bříšek, které by bez včas ukrytých oříšků, žaludů či bukvic nepřečkaly, nijak zesměšňovat.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (7)
♦ Internet má největší význam pro neúspěšné zakomplexované morousy, kteří jeho pomocí mohou šířit myšlenky, o kterých se domnívají, že jsou vlastní. ♦ Domov je dobrovolná klec, kam se vracejí ptáci, když si polámou křídla. Kočka o tom dávno ví. ♦ Kávu můžeš osladit umělým sladidlem. Život se bez něj obejde. Osladí ti jej tví přátelé. ♦ V kolektivu nebožtíků je hrobník individualista.
Pavel Kovář: OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (5)
Pracovali jsme tady s volyňskými Čechy. Jeden z nich se jmenoval Zahálka; brzy mi došlo, že jiné jméno ani mít nemůže. Nebyl to však špatný chlap. S československou jednotkou generála Svobody prošel celou východní frontu a ve válce trochu ohluchl. Bylo mu kolem padesátky a dost pil, což byl jeho jediný zápor.
Jitka Dolejšová: Norsko 2010 - Za všechno může Troll (15)
Kolem seníku nacházíme ráno čerstvé zvířecí exkrementy. Něco tady asi obcházelo. Radši nepátrám, co to bylo. Déšť ustává a slunce žene denní teplotu prudce vzhůru. Jsme na jihu Norska, v Kristiansandu. Město bylo založeno uměle, jeho stará část má čtvercový půdorys s pravoúhlou sítí ulic a je zároveň největší dřevěnou městskou čtvrtí v Evropě.
Jitka Dolejšová: Vánoční zvyky (2)
Na svůj svátek, 7. prosince, chodíval Ambrož. Na hlavě měl černou homolovitou čepici; obličej i postava byla bíle zahalená, v ruce držel papírem polepenou metlu. Z uzlíčku rozhazoval sladkosti, a když je chtěly děti sebrat, honil je, sotva dechu popadaly.
Boris Jachnin: Pan Jan Werich hrál "o sto pět"
Už před delším časem vešlo ve známost, co při této příležitosti jenom připomenu, a totiž, že Jan Werich hrál v šedesátých letech i ve dvou zahraničních - rozuměj západních - filmech. Ten první byl snad uveden i českou televizí a je to Pětadvacátá hodina (1967) známého francouzského režiséra Henriho Verneuila (1920-2002), kde Jan Werich hraje velitele koncentráku a jeho nešťastného vězně představuje Anthony Quinn (dále se objevují Sir Michael Redgrave a v malé roli Olga Schoberová).
Tomáš Zářecký: Čas
Tři písmenka, ale co vše se za nimi skrývá! Nápad napsat krátké zamyšlení se mi vnuknul zcela prostě. Pořád jsem si opakoval, jak strašně nestíhám a jak nemám čas, až jsem si řekl: Tak o tom sakra napiš! Jenže zároveň s tím mi bleskla hlavou i druhá myšlenka: kolik fejetonů, úvah, básní, školních prací či rovnou celých románů už zaměřilo svou pozornost tímto směrem? Nevím.
strana 1 / 419