Plná náruč předsevzetí
Nebudu číst při jídle, řekl jsem si. No... pokud obědváme ve dvou, nečtu. Nehodí se to. Když ale sedím u stolu sám, nevidím ve čtení novin problém. Považuji to naopak jako racionální využití času, kdy při konzumaci potravin konzumuji zároveň potravu duševní. Stejně mám po jídle opět cosi na práci a na noviny se nedostane... takže tohle předsevzetí vypustím...
Miroslav Sígl: Stoletá škola pro zrakově postižené
Dozněly poslední tóny varhanní skladby J. S. Bacha v koncertní síni Bohuslava Martinů na Hudební akademii múzických umění v Praze-Malé Straně a ozval se mohutný, jásavý potlesk, jaký zde zažívají často, ale tentokrát byl něčím výjimečným. Patřil nevidomým a zrakově postiženým pěvcům, muzikantům, sólistům a jejich představitelům v čele s ředitelkou školy Miladou Rybářovou, kteří vše s nesmírnou pečlivostí připravili, nacvičili náročný program a nyní se uklánějí s náručí plnou květin.
Jan Řehounek: František Xaver Brixi – 280. výročí narození
Právě dnes uplynulo 280 let od narození předního představitele raného hudebního klasicismu Františka Xavera Brixiho. Český hudební skladatel, přední osobnost české církevní hudby, se narodil 2. ledna 1732 v Praze v rodině varhaníka a ředitele kůru v kostele sv. Martina ve zdi Šimona Brixiho. Jeho matka byla spřízněna s dalším rodem slavných hudebníků – Bendů z Benátek.
Ivo Fencl: Rozhovor s nezařaditelným Aloisem Mikulkou
Spisovatel a výtvarník Alois Mikulka (nar. 13. 8. 1933 v Brně) vystudoval v rodišti střední uměleckoprůmyslovou školu a v Bratislavě pak Vysokou školu výtvarného umění (1958). Jako literát debutoval 26 pohádkami Aby se děti divily (1961) a už tuhle knížku samo sebou i kreslil. Zrovna tak všechny dosavadní a spoustu titulů jiných autorů.
Vladimír Kulíček: Duše, duch – a elektrický motor
Tak zase jednou vylili s vaničkou i dítě. Jak okřídlené je to rčení – a kupodivu dost časté. Jakoby právě u nás, v Česku, mělo domovské právo! Někdy stačí málo, někdy moc. Změní se nějaký ten –ismus, ale stačí vyměnit třeba jenom pana vedoucího a vanička letí do šrotu, voda do kanálu a při dobré vůli se podaří i to dítě protlačit kanálovou mřížkou!
Jitka Dolejšová: Skandinávie - O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (10)
Dostáváme se k ledovcové oblasti Svartisen, která je svého druhu největší náhorní planinou v severním Norsku. Ledovcové jazyky vyplazuje na všechny světové strany. My se vydáváme k vesničce Roosvoll, za níž vede odbočka (slepá silnice) k ledovcové přehradní nádrži.
Vladimír Vondráček: Madeira (2)
Jako obyčejně při popisování jakéhokoliv cestování mám vždy problém, zda postupovat chronologicky či dle zajímavých tématických zážitků. A jako obyčejně jsem nerozhodný a nakonec to střídám hala-bala. No – snad i tak to bude zajímavé. Takže – po více méně obecném prvním sdělení mohu s naprostým svědomím nyní začít konstatováním, že cestovní brožůrky o Madeiře nelžou, když ji popisují jako ostrov věčného jara, ostrov květin, zelený ráj či zelenou perlu Atlantiku.
Josef Krám: Vzpomínka na profesora Václava Hejna
Dovolte v čase vánočním vzpomenout dvojhlasně Václava Hejna (1899–1974), na rychnovském gymnáziu respektovaného profesora češtiny a francouzštiny a Jiřího Šlitra (1924–1969). Ten pan profesor měl pozoruhodný zvyk, že nikoho neoslovoval jeho jménem, ale přezdívkou. Čím kdo víc vyčníval z průměru, tím přezdívek bylo víc. Zatímco nejbližší Šlitrův kamarád Pepík Telecký jich měl pět, tak Jirka, který si pečlivě vedl jejich seznam, jich měl 32 – ze třídy nejvíc.
Ondřej Suchý: Purpura a bílý vánoční slon
Vzpomínám dodnes na tu noc, kdy jsme se sešli s Jitkou a tehdejším hudebním režisérem Pavlem Žákem před budovou Československého rozhlasu. Každý jsme vytáhli stovku a obolus dali zvukaři, který už měl dávno po „směně“, ale zůstal s námi ve studiu. Pod dohledem Pavla Žáka jsme pak s Jitkou nazpívali Bílého vánočního slona.
Vladimír Vondráček: Proč je „proč“ důležitější, než „proto“?
Stejně jako údajně každý vojín nosí ve své tornistře maršálskou hůl, tak možná i každý člověk nosí ve své hlavě myšlenky, o kterých se domnívá, že je záhodno se nimi podělit s ostatními. A kdejaký gramota navíc ty své myšlenky hází na papír nebo alespoň do počítače v bláhové naději, že se to ke čtenářům nějak dostane. A to je i můj případ.
Pavel Kovář: OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (6)
Bylo to přesně 30. května 1953, kdy došlo k měnové reformě. Ale za jakých okolností: den před jejím vyhlášením prezident republiky Antonín Zápotocký lhal národu, že nic takového nehrozí, Přesto se měna konala. Na jednu stranu to vlastně tak moc velké překvapení nebylo. Tenhle komunistický funkcionář uměl totiž „slibovat“.
Dobromila Lebrová: Adalbert Stifter, rakouský spisovatel, malíř a pedagog
Pokud se člověk setká s některým Stifterovým spisem, bývá okouzlen popisem krajiny, líčením přírodních krás, ale i vysokou morálkou jeho hrdinů. I přes často tragický osud jeho hrdinů je Stifterovo dílo uklidňující a přinášející naději pro lepší uspořádání světa: „Jen to, co prýští jako živý pramen z celistvosti živé, teplé duše, může zase vytvořit život.“
Jan Řehounek: Lucie noci upije, ale dne nepřidá
Další figurou českého předvánočního zvykosloví je Lucka. Mládenci a někdy i ženy se v předvečer svátku sv. Lucie, ten se slaví 13. prosince, převlékali za „Lucky” do prostěradel a se zamoučenou tváří, někdy používali papírové masky v podobě zobáku či se zuby z vydlabané řepy či dýně, chodili po domech přesvědčit se, že je dodržován zákaz předení a draček.
Denisa Marková - Renata Šindelářová: Není to s námi lidmi ještě tak špatný
Když se Denisa Marková rozhodla poprvé odhalit posluchačům své zlato v hrdle, bylo jí teprve patnáct let. Uspěla tehdy na soutěži Mladá píseň Jihlava a nastartovala tím svou pěveckou kariéru. Nejprve zpívala jejímu srdci tolik blízké country.