Literární soutěž na téma Sběratelství
Výstaviště Lysá nad Labem vyhlašuje u příležitosti devátého ročníku Polabského knižního veletrhu tradiční literární soutěž, tentokrát na téma Sběratelství. Soutěž je vyhlášena ve třech věkových kategoriích: pro děti do 15 let, pro studenty středních škol do 18 let a pro dospělé nad 18 let, a to v kategoriích „poezie“ a „próza“. Zadané téma je u prózy třeba ztvárnit do útvaru s max. 4 000 znaky (bez mezer), což je přibližně jeden a půl stránky textu o velikosti znaků 14, u veršů není rozsah omezen.
Ivo Fencl: Umírněně válečný kůň
Jako dítě jsem si před spaním takzvaně hrával divadlo, jak jsem tomu říkával. Oč šlo? Představoval jsem si příběhy. Některé byly i na pokračování a navázal jsem tudíž vždycky hned další večer, což byl i případ koně z Divokého západu, který postupně bojoval pod Indiány i pod bělochy. Onen nápad takto řetězit dobrodružství jeho prostřednictvím se mi velice líbil, ale samosebou ho dostali už přede mnou jiní. A taky po mně, protože některá témata jednoduše visí ve vzduchu, a tak nakonec vznikl i román Válečný kůň, z něhož byla pak vytvořena divadelní hra a nakonec a nedávno i film, a ten já chutě navštívil s dvanáctiletým synem v jednom plzeňském multikině.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (15)
Celou noc pršelo. V mládí jsem se usmíval nad výroky starších lidí: „Bolí mne klouby, změnilo se počasí, píchá mě v kříži!“ – Teď poznávám pravdu. Jizvy, klouby, se připomínají. „Hle, jsme tady, pyšný člověče! Patříme k tobě! Už nejsi mladý! Nás se nezbavíš!“ Usnul jsem uprostřed rozházených papírů. Pracoval jsem na textu pro Camillu Brecka. Její manžel, továrník Jan, mně daroval v Dobříši moravskou slivovici a balík klobás z Moravy.
Miloslav Klíma - Zdeněk Pošíval: Od mravenečka k magnificenci
Jsme spolužáci z Divadelní fakulty AMU*, ale o čtyři roky mladší Míla chodil jen o ročník níž a studoval dramaturgii. V mé absolventské inscenaci v DISKU dokonce statoval: připadá mi docela legrační, že dnes již vážený pan prorektor kmital tehdy po scéně při hře bratří Čapků Ze života hmyzu jako nemluvící mraveneček, nosil baňku jako rekvizitu a tvářil se odpovědně i srdnatě.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (38) Petr Popper
12. září 2007 jsem dostal mailovou poštou dopis. Dostávám hodně dopisů, které začínají velmi podobně a končívají obvykle žádostí o nějakou informaci. Tenhle dopis měl však pro mě překvapivý a radostný závěr – ostatně, přečtěte si ho: „Vážený pane Suchý, ačkoliv Vás neznám osobně, dovolte, abych Vás nejprve velmi uctivě pozdravil, a to z toho důvodu, že píšete hodně a velmi o Leonidu Jengibarovi, a to takovým způsobem, že je jasné, že jste se s ním osobně znal a že Vás jeho umění hodně oslovovalo.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Jak to bylo s Romulem a Remem
Tato legenda, či spíše pohádka, má na Palatinu i svůj hmatatelný důkaz – uchovala se tu bájná jeskyně (Lupercal), v níž vlčice údajně odkojila obě děti. Když Romulus a Remus odrostli, založili na Palatinu město – nedohodli se však na jménu těchto míst. Jak bývalo v antice zvykem, nechali rozhodovat nebeské ptactvo. Removi se objevilo šest supů, Romulovi dvanáct supů.
Antonín Siuda: O zvyklostech a jejich proměnách
Uvedu jen jeden okrajový příklad: sexuální morálku a s ní související stud. Moje generace si ještě potrpěla na platonické lásky, na rituální stydlivé tanečky kolem opačného pohlaví, a vůbec kolem problematiky týkající se záležitostí intimních. Být stydlivý a zdrženlivý bylo tak obvyklé a za poetický status quo pokládané.
Paul Millar - Josef Krám: DÁLKOVÉ INTERVIEW OVER SEA
Při výměně mailů o krkolomných cestách českých vojáků, kteří se po okupaci Československa nacisty chtěli dostat do Francie, mně 8. října 2008 Paul Millar mimo jiné napsal: “Popis cesty znám. Můj otec, který skončil v 311. peruti RAF, se také vydal přes Balkán do Bejrutu, a přes Marseille do Agde. Ve francouzské armádě byl v Régiment des Sapeurs a po porážce Francie evakuoval z La Rochelle do Liverpoolu....
Milan Dubský: Dopuštění kohosi a čehosi
Celebrity netvoří dějiny, ačkoliv si to dost velká část této nehomogenní skupiny myslí. Aniž bych podceňoval úlohu osobnosti v dějinách, dějiny pouze osobnosti netvoří. Dokonce ani jejich větší část Dějiny tvoří občané, lidé, kteří žili a žijí, my současníci. Jsme schopni říci jací jsme, o co nám jde, o co usilujeme, kam kráčíme, co chceme vykonat?
Dobromila Lebrová: Georg Friedrich Händel, hudební skladatel
Je až příznačné, že Georg Friedrich Händel, skladatel oratoria Mesiáš, které patří k dílům, která se velmi často hrají právě o velikonocích, zemřel právě o velikonocích - na Bílou sobotu před 250 lety. Vedle svého vrstevníka Johanna Sebastiana Bacha (1685 - 1750) byl nejvýznamějším představitelem barokní hudby.
Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (1)
Necítíme se na to, abychom si říkali cestovatelé a naše sdělení je určeno pro každého, kdo bezděky nasává vůni dálek, ale cestování s baťohem a přespávání kdekoliv ho neláká. Jsme zástupci střední třídy, kteří rádi spějí na posteli a myjí se ve vlastní koupelně. Smyslem našeho povídání není sdělení, které najdete v každém průvodci ani vyprávění, jak jsme se tam měli, ale prostřednictvím příběhů bychom chtěli povzbudit a inspirovat všechny, kdo by chtěli, ale zatím si netroufají.
Miroslav Sígl: Pohled z pražského Spořilova
Génius loci nedříme, ale žije v pražské čtvrti Spořilov, o níž nám kdysi mnoho vyprávěl Adolf Branald (1910–2008), zdejší občan, spisovatel, jehož díla byla většinou zfilmována (Dědeček automobil, Vizita, Sestřičky...). Na jeho spisovatelském kontě je těch románů více než třicet a v té dnešní souvislosti mám na mysli autobiografický román Převleky mého města z roku 2002.
Renata Šindelářová: Rozhovor s Jitkou Molavcovou
Už když studovala na střední průmyslové škole grafické, rýsovala si svou budoucnost hereckým směrem. Nevěděla jak by svého snu měla docílit, ale nakonec ještě před maturitou vyhrála celostátní pěveckou soutěž Talent 70, což záhy odstartovalo i její divadelní kariéru. Jitka začala působit v divadle Semafor, kam přišla zpívat šansóny, než se ve hře Kytice naplno projevil její komediální talent. V Semaforu již zůstala a působí v něm dodnes po boku Jiřího Suchého.
Jitka Dolejšová: Pražské věže nahoru a dolů aneb Stojím vysoko, vidím daleko
Počasí v první polovině letošního března je nestálé, rozmarné a vachrlaté, sluníčko stydlivé a zubaté, vítr vlezlý a ledový, při focení mrznou ruce, ale když už se člověk rozhodne „jít jaru vstříc“, nemůže se přece nechat odradit. A tak šup po schodech pražských věží nahoru, užívat si výhledy na Prahu, i když stromy ještě dřímají a teploměr se klepe zimou někde těsně nad nulou, a pak zase dolů, s vědomím, jaké je to naše hlavní město v každém období pohádkové…