Helena Rösslerová: Psohlavci mezi námi
"Lomikare, Lomikare, do roka a do dne...!" kdo by neznal nejslavnější Kozinovu větu? Asi by se v Čechách nenašel člověk, který nikdy neslyšel o privilegovaných strážcích našich hranic s Bavorskem, o Psohlavcích. Patří do naší historie tak, jako mnoho jiných historických příběhů, které se tu tradují a které často považujeme za uzavřenou minulost.
Michalovická Putna
Už konečně přijeli Slováci! „Kde jste se courali? Vystydly řízky a pivo už je přechlazené!“ Nejdříve se z auta vyřítily děti. Brácha se protáhl, objal mě a pravil rozjařeně: „Ahoj! Prečo si musela utekať až tak strašně ďaleko! Je to sem nekonečný kus cesty a my sme sa museli ešte zastaviť u taty pre klobásky. Nedal inak, pozdravuje a posiela slivovicu.“
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (1) - Jindřich Plachta
NE VŠICHNI TI, s jejichž literární tvorbou se budete v našem cyklu KOMICI U PSACÍHO STROJE setkávat, u psacího stroje doopravdy sedávali. Mnozí se ani za literáty nepovažovali. Mnozí se stávali autory jen z nutnosti, z potřeby napsat text „na míru“ komické postavě, kterou na jevišti či pódiu vytvářeli.
Miloslav Sígl: Slohová cvičení z mých školních let
Co všechno se změnilo za těch uplynulých 70 let, kdy jsem do svých slohových sešitů psal svá první pozorování přírody a událostí kolem nás na vesnici, kde jsem vyrůstal!? Ze zachráněných trosek dokumentů po zátopách a nucené demolici mého rodného domku v srpnu 2002, jsem náhle v jedné „banánové krabici“ objevil rukou psaná vyprávění či líčení 13 – 14letého školáka z nezáviděníhodných let 1939-40.
Vliv příjemného domácího prostředí
Povídali tuhle v rádiu: „Hádají-li se manželé, může to mít neblahý vliv na vývoj dětí.“ Tak jsme šli s Jarmilou do sebe a řekli jsme si, že s ohledem na Pepíčka budeme případné návaly zlosti v sobě tlumit a vytvoříme dítku příjemné prostředí. Začal jsem s tím já.
Jiří Suchý: Můj handicap
Tak předně; nějaký handicap má vlastně každý. A za druhé: ne každý handicap je na první pohled patrný. Některý se dokonce tváří, jako že je pro svého držitele výhodný. V mém případě je tím handicapem píle - tedy vlastnost, která je doporučovaná a ceněná. Asi je skutečné výhodná, pokud má své meze. Ale poslední dobou se stále častěji setkáváme se slovem workoholik.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (72)
I když jsem byl jako součást mlčící většiny za totality člověk programově apolitický, přesto se na mně politika podepisovala už od raného dětství. Hned na začátku protektorátu nám dětem vštěpovali rodiče, že nemáme vůbec vyslovovat některá slova a jména. Mezi ně patřilo právě slovo politika, ale i republika a jména Masaryk a Beneš! O svém dětském „politickém“ angažmá ve volbách v roce 1946, kdy jsme přepisovali komunistickou jedničku na národně socialistickou čtyřku, jsem už psal, a také další politické události z let padesátých se tu už probíraly.
Tomáš Zářecký: Těžký život literáta IV.
Krátká debata vedená na toto téma mi jen potvrdila, že blesková odpověď vystihla situaci zcela správně. Vzpomněl jsem si na jednu literární soutěž, kam jsem kdysi zasílal příspěvek. O akci jsem věděl dobré dva měsíce před uzávěrkou. Měl jsem móóóře času na rozmýšlení, přípravu, psaní poznámek a samotnou tvorbu.
Emília Molčániová: Tiramisu | Taktika | Po fláme
„Čože? Doktorom? Zbláznil si sa? To ťa nesmie ani napadnúť!“ kričal, čo, priam ziapal na mňa otec, keď som mu povedal, čím by som chcel byť. „Nechaj ho, ešte je hlúpy, on vyrastie z tých prízemných ideálov,“ upokojovala ho mama. „Chcem byť doktorom a aj ním budem,“ povedal som zanovito a myslel som si, že sme skončili. Mýlil som sa. Otec ma preventívne zdral a potom každý ďalší rok až do mojich osemnástin znova a znova. „Pradedo bol cukrár, dedo tak isto, ja som vážený majster od fachu, tvoji dvaja bratia detto, tak neviem, prečo by si mal byť čiernou ovcou v rodine práve ty s najlepším rozumom,“ počúval som už iba mlčky otcovu prednášku.
Sloupky Jiřího Menzela (1)
Naše klikaté životní cesty ustavičně protínají nezrušitelné pravdy, které jsou tak zřejmé a průzračné, že si je ani neuvědomujeme, ale které jsou nicméně stejně nezpochybnitelné jako je třeba gravitační zákon, nebo Pythagorova věta. Jsme k těm pravdám slepí, nicméně ony existují. Jednu z nich mi kdysi zjevil pan Musil, můj instruktor jízdy autem.
Sloupky Jiřího Menzela (33)
Absolvoval jsem slavný jubilejní canneský filmový festival a nebylo to pro člověka mé letory nijak veselé. Musel jsem totiž, místo toho, abych se povaloval na sluníčku na pláži, sedět většinu času v biografu. Byl jsem v porotě, která měla udělit cenu nejlepšímu filmu debutujícího režiséra. Kdosi ten letošní festival charakterizoval výrokem, podle kterého kdyby se všechna krev prolitá na promítacích plátnech festivalu vylila do moře, bylo by z toho moře rudé.
Václav Židek - Vladimír Kulíček: I to se může stát … Aneb nevážně o vážném
Jsem si vědom toho, že nebývá obvyklé zahajovat předmluvu ke knížce slovy: Přitroublý dědek. Namístě by bylo uvést datum narození autora, jeho vzdělání a běh životní dráhy. Přesto se domnívám, že drobná životní příhoda může přinést k poznání autorovy osobnosti často více, než obsáhlé a proto nudné curriculum vitae.
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Jak jsem vzdělán
Dovolte mi představit úvodem Josefa Hlinomaze, jako (ne)vzdělance. Jistě jste již postřehli, že tento kumštýř, který hrál skvěle loupežníky, vandráky a darebáky, má tendenci představovat se jako blbec. Nechce vniknout do jízdního řádu, "čumí" na mistry logaritmických pravítek, které zatím předstihly počítače, ale také ví, jak ještě uvidíte, že Leonardovi nebylo třeba ozdobných hodností.
Jana Stuchlíková: Síla okamžiků
Ve svém životě prožíváme nepřetržitý sled okamžiků. Navazují na sebe, jeden na druhý, některé jsou nepostřehnutelné, jiné jsou emocionálně vypjaté, nezapomenutelné nebo také takové, o které nestojíme. Bez ohledu na to, jaké jsou nebo přesněji, jakými se nám zdají být, prožíváme je neustále.