Zdeněk Pošíval: Vůně čerstvých pilin, chleba a medu (12)
Jednoho dne na konci května 1945 se v Radňově konečně objevil tatínek. Jeho příjezd jako hrdiny z pražských barikád vzbudil na pile i ve vile velké nadšení, nastalo opět mohutné pusinkování, nejvíc asi s maminkou a taky trochu se mnou, byť mi bývalo veškeré líbání protivné. Tatínek se hned se sebral, ani kravatu nesundal, a aby se přivítal se vším příbuzenstvem a všemi blízkými lidmi, utíkal na pole za ostatními, kteří zrovna sekali krmení a nakládali na fůru.
Jiří Strach – Petr Pučelík: Užvaněnost dnešního světa vrací Jiřího Stracha k tichu
S filmovým režisérem Jiřím Strachem jsme se sešli v Debatních trámech písecké Sladovny, kam si přijel v předvánočním čase popovídat s lidmi. Po besedě jsme zašli na kus řeči do restaurace na náměstí, kde pracovně velmi vytížený filmař zůstával v pohodě, i když ještě v noci odjížděl vlastním autem na filmování do Liptovského Mikuláše.
Michal Dlouhý: Rozhodující důkaz
Strážmistr František Kuře z četnické stanice Štítina v politickém okrese Opava byl 29. dubna 1927 na celodenní služební obchůzce. Když kolem desáté hodiny šel po silnici mezi obcemi Lhota a Háj, zastavil ho listonoš Karel Douděra z Kravař a oznámil mu vraždu řezníka Mindlera, ke které došlo před necelou půlhodinou.
Pavel Pávek: Co praseti na bramborách chutná nejvíce
Jednoho zimního dne se stalo, že kuchtík začal, z neznámých důvodů, trpět nechutenstvím. V knihovně měl lékařský slovník, ale ani za jeho pomoci se mu nepodařilo zjistit příčinu náhlé změny zdravotního stavu. Pokoušel se i změřit si pulz, ale pokusu zanechal hned poté, co zjistil, že místo tepny tiskne přívodní kabel od žehličky, k určení diagnózy nepomohlo ani opakované přepočítání žeber.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti aneb od embrya po sklerózu (70)
I když jugoslávské dináry byly také pouze na příslib Československé banky, opravdové kapitalistické valuty jsme od našeho milého socialistického státu dostali poprvé na jaře v roce 1968. A tady jak vidno se vracím zpět do minulosti a je jasné, že nám ani v tom pozoruhodném Pražském jaru nikdo nic nedal a museli jsme si ty valuty koupit v kurzu, který byl zcela nesmyslně vykalkulován.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (18)
Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich. A vlastně jsem se jím stal, byť mně všichni okolo říkají jinak - básník, zpěvák, herec...
Václav R. Židek: Jak jsem Jaroslavu Moučkovi zachránil život
Nevím, jak vy, ale já moc rád chodím po Vinohradské třídě. Tahle Vinohradská na Královských Vinohradech je aspoň pro mne něco jako čára mého života. Když ji procházím, tak se v mých vzpomínkách rozvíjí celý můj životní příběh. Začíná hned nad pomníkem Svatého Václava, jehož jméno jsem dostal od mých rodičů při mém narození.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (7)
Jednou přišel do hodiny výtvarky pan učitel Maděra a z kabinetu přitáhl velikou krabici. "Našel jsem na půdě maňásky. Co byste řekli tomu, žUčitel Ježek patří mezi naše úhlavní nepřátele. Je to mohutný chlap s jízlivýma očima a ještě jízlivějšími poznámkami na adresu bezbranného žactva.
Zdeněk Wachfaitl: Pálava s malířem Antonínem Vojtkem
Pan Antonín Vojtek je výtečný, skromný a dobrý člověk. Malíř a básník, jehož životní příběh vypráví sám za sebe. Jeho malířské ztvárnění Pálavské krajiny a přírody je jedinečné, jeho básně zahrnují rodný kraj procítěností a krásou. Dne 10. ledna 2012 oslaví narozeniny v kruhu své rodiny v Břeclavi – já mu tímto přeji ještě další dlouhá a úspěšná léta při tvorbě jeho děl. Rovněž mu přeji podporu jeho manželky Jitky Vojtkové a radost z jeho dcery Julie, která se s výtvarnou tvorbou v ateliéru svého otce již seznámila a je dnes také již malířkou.
Jiří Suchý: PERPLEX aneb Praktický průvodce od ničeho k ničemu (5)
Výrazný talent Jitky Molavcové se projevoval na divadle hlavně tím, že ať si vzala na sebe jakýkoliv kostým, ihned se proměnila. Neboli: ihned udělala něco, co jsem, až do jejího příchodu, považoval v Semaforu za přísně zakázané. Stanislavského metoda převtělování mi neseděla...
Ivo Fencl: Josef Zálabský aneb Jak jsem kreslil a jak maloval
Vizuální představivost jsem cítil nejen jako možnost prezentovat své vnitřní obrazy prostřednictvím kresby či malby, ale taky jako absolutní relaxaci. Mé dětství bylo však jasně ovlivněno knihami klasiků dobrodružné literatury a filmy,natočenými podle jejich slavných románů. Nebo některých z nich. Byli to Karel May, Alexandre Dumas nebo Jaroslav Foglar, jehož černobílý seriál Záhada hlavolamu mi připadal absolutně dokonalý…
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (17)
Když mi byly čtyři roky, nechtěl jsem být ničím jiným, než francouzským legionářem, tak mi učarovala bleděmodrá barva jejich uniforem a ty barety. Později jsem chtěl být pilotem na dvojplošníku a pak chemikem a potom čímkoliv u kresleného filmu. Moje poslední touha byla stát se komikem. Jako byl George Formby, Lupino Lane, Laurel a Hardy nebo Voskovec a Werich.
Soucit
Vlak je poloprázdný a jako by v sobě vezl něco z mrazivé průzračnosti předchozích dnů. Vlastně až do Popradu nejede, nesmím tedy zapomenout včas vystoupit. Ten v přestupní stanici má docela jinou atmosféru. Jako by přijížděl z teplých krajů. Volných míst je v něm jen pár. Vedle mne velmi živě rozmlouvá, jak bývá jejich zvykem, skupinka Rómů.
Emilía Molčaniová: So ženami to treba vedieť / Chlapi, mám riešenie!
„Zdravím, chlapci! Jožko, prines nám tri pivá! Tak, konečne si vychutnám to ticho.“ „Pišta, tu, v krčme, že je ticho? Veď je tu ako v úli, všetci sa prekrikujú jeden cez druhého…“ „Ale je to predsa len balzam na uši. Vy neviete, chlapci, čo musím doma počúvať. Tá moja, keď príde domov, huba sa jej nezastaví, už som z toho chorý.