Jitka Dolejšová: Jarní etuda / Nádherný den
Den se vykoupal v rose a nakročil k poledni. Podpatky vyťukávají jarní staccato. Závidí psíkům ten jejich pohled vzhůru na pevné vysoustružené nohy, čerstvě vyloupnuté ze zimních kalhot. Až se slunce trochu osmělí a pomazlí s pobledlou kůží, čeká ho ještě radostnější podívaná. Sukně se zkrátí a zprůhlední, halenky s příslibem bohaté úrody se lákavě zavlní…
Ivan Kolařík: Úvaha o chůzi a zdravení
Před časem jsem se dočetl, že vůbec nejlepší aktivita k upevnění vetché tělesné schránky je procházka. Bláhově jsem se domníval, že denním špacírováním po okolí rozdmýchám chatrné plíce a osvěžím krevní oběh, čímž se budu cítit mnohem lépe. Budu spát jako dub, přestanu mít chuť na pivo a na laškování se ženou, protože člověk se chůzí příjemně znaví a má pak chuť jenom na tak zdravé věci jako vodu a vegetárnu.
Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (14)
Další krátký odstavec věnujme některým opozitům, tedy slovům se zcela opačným významem. Tak třeba dvojici den – noc pociťujeme zcela neutrálně, ale jistě kde kdo by si rád založil svůj deník, ale určitě nikdo se nebude chlubit svým nočníkem! Ohromnou nesystematičnost češtiny při tvorbě , nebo lépe řečeno netvorbě opozit nalézáme při dvojici zlo – dobro!
Navštívila mě anglická královna aneb Ufo nad Prahou
Je přitom paradoxní, že překvapíte-li uklízečku sdělením, že jste před chvílí hovořil s mimozemšťanem, ožene se po vás koštětem, abyste si z ní neutahovali. Řeknete-li totéž studentce filozofie v pokročilém ročníku, může docela dobře říci: „A proč by to nebylo možné?“ Pomyslná přehrada, která před rokem 1990 dělila náš stát od Západu, byla současně jakýmsi filtrem, který do značné míry infiltraci pavěd do naší země zabraňoval.
Jan Krůta: Lítali jsme do nebes (nahoře i dole bez)
Někdo má svět rozškatulkovaný a celý život poučuje jiné, jak škatulkovat, pod záminkou vnesení řádu do života. Takový pořádek může ale být velice vymezující a omezující. Naopak jistý chaos je inspirativní, dá nahlédnout na fakta, ke kterým bys jinak nepřišel. Směs kýče, lží a nemenných pravd je naší denní realitou.
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (4)
Minule jsem navrhl, abychom se podívali na hrdiny filmové komedie či veselohry z pohledu nejmladších filmových diváků. Dnes, v roce 2011 přinesou následující řádky ještě další svědectví – můžeme si porovnat názory dětí před 27 lety s dětskými názory, které známe ze svého současného okolí…
Tibor Kučera: Přátelství
Pravdu mají ti, co tvrdí, že bez dobrého přítele je člověka jenom půl. A že je vlastně velké štěstí být obdarován schopností jím také být. To je život pak o mnoho bohatší. Nevěříte? Já kupříkladu nemít svoji letitou kamarádku Evženii, již jsem před mnoha lety, ještě za dob studií, pasovala na svoji nejmilejší příbuznou – a že přátelé jsou prý příbuzní, které si vybíráme sami – s láskou k etnografii a z ní vyplývající řadou přátel, nikdy bych nepoznala jednoho z nich: Ing. Tibora Kučeru ...
Marek Jícha - Martina Fialková: O (ne)zapomenutelném písničkáři
Docent Marek Jícha je vedoucím katedry kamery pražské FAMU. Kromě kamery se jako hodně dalších filmařů, věnuje i souvisejícím oborům, především režii. Takto se podílel i na nedávno dokončeném hodinovém dokumentu o prvorepublikové hvězdě první velikosti, Karlu Hašlerovi. V režijní dvojici s Josefem Lustigem a s významným osobním přínosem Thomase Haslera, syna Karla Hašlera, natočili film věnovaný člověku, který tvořil a zpíval nejen o Praze, ale především o svobodě.
Michal Dlouhý: HUMORESKY VÁŽNĚ - Strážmistr Jarý
Vladislav Richard Jarý se narodil dne 19. ledna 1906, vyučil se jako zahradník a po vojenské službě u druhého hraničářského praporu nastoupil s hodností desátníka v roce 1929 k četnickému sboru. Po absolvování školy četníků na zkoušku v Praze vykonával službu na několika četnických stanicích v severních Čechách, na Četnické pátrací stanici v Litoměřicích a v polovině třicátých let nastoupil na funkci kancelářského pomocníka na Četnickou pátrací stanici v Hradci Králové.
Michal Ezechel: Václav Zítek byl Přemysl i Don Giovanni
Operní pěvec Václav Zítek, který zemřel 20. prosince 2011, by letos v březnu oslavil 80. narozeniny. Narodil se totiž 24. března 1932 v Tisé u Ústí nad Labem. Tento vynikající barytonista, držitel Ceny Thálie za celoživotní operní mistrovství a sólista Národního divadla prožil posledních třicet let v Praze 10. Svůj život zasvětil svému milovanému zpěvu a divadlu, proto i po svém předčasném odchodu z Národního divadla z důvodu vážné nemoci nerezignoval, ale s radostí a oddaností předával svou vynikající pěveckou a výrazovou techniku mladým zpěvákům a pomáhal jim k úspěšné pěvecké kariéře.
Stanislav Rudolf: Chybami se i kantor učí!
Je pravda, že učitelské povolání nikdy nepatřilo mezi ta nejvyhledávanější. Už když jsem po skončení studia na VŠ nastoupil na své první kantorské místo v Chrašticích na Příbramsku, objevil jsem náhodou ve sborovně pod starými nástěnnými hodinami nápis: KOHO BŮH BYL NEPŘÍTELEM, UDĚLAL HO UČITELEM! Napsal to tam některý z mých předchůdců.
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: Autostopem v Itálii
Všichni, kdož znají Josefa Hlinomaze, se dozajista podiví nad nápadem putovat Itálií, ke všemu ještě autostopem, a notabene v dospělém věku, tedy v podobě a v rozměrech, které jsme u Mistra všech pláten, malířských i filmových, pozorovali právě za jeho života. Dnes by takové „loupežnické“ postavě zastavil na silnici málokdo, ale ani Hlinomaz sám nebyl dostatečně proškolen v riziku krádeží.
Michal Dlouhý: Červené zápalky
Strážmistr Jaroslav Šiktanc z četnické stanice v Hradci Králové byl za svou pomoc Červenému kříži císařským zmocněncem pro Červený kříž v prosinci roku 1915 dekorován mírovou bronzovou Čestnou medailí Červeného kříže. Toto vyznamenání zřídil císař František Josef I. v roce 1914 u příležitosti 50. výročí podpisu Ženevské konvence, na základě které došlo ke vzniku Společnosti Červeného kříže.
Ladislav Gerendáš: O neposlušných kůzlátkách
Za devatero horami, devatero řekami… kdo to počítal, bůhví… žila jedna koza se třemi kůzlaty. Bydlely chudě a skromně v malé chaloupce, která svou stavbou připomínala spíše chlívek než Karlštejn. Byly dočista samy, starý kozel totiž v jednom jarním odpoledni odešel „středem“ za mladou rozvedenou kozou.