… a všechny stíny klidně míjí
Asi bych měla hovořit spíše o tom, že druhé vydání Vltavěnky přivítalo už při křestu hodně příznivců knih Blanky Kubešové, které mapují prostor lidských osudů s dnes už neobyčejným vztahem k mateřskému jazyku.
Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (28)
Nejraději jsem měl večery, kdy jsme seděli kolem ohně už vykoupaní a jen kecali, pili pivo nebo hráli na kytaru a zpívali. Pili jsme celkem střídmě, nikdo nechtěl druhý den jít na lajnu s bolehlavem, ale vynahrazovali jsme si to v sobotu. V neděli jsme nepracovali, nýbrž chodili na lov nebo psali dopisy domů, takže případný bolehlav ze sobotního večera měl větší šanci na pořádnou léčbu.
Jan Drocár: Miroslav Ondříček - kameraman (1)
Chtěl bych vyprávět dva příběhy, které se - když se jim pomůže – zajímavě prolínají. První je příběh života člověka, kterého si velmi vážím a myslím, že je jednou z nejvýraznějších českých osobností, reprezentujících nás skvěle i v zahraničí.
Miroslav Sígl: Pamětní medaile a mince v roce 2008
Začalo to už před letošním svátkem sv. Václava, kdy byla u nás vydána stříbrná pamětní medaile, jejímž námětem je svatý Václav na koni a autorem český umělec akademický sochař Vladimír Oppl. Ryteckou práci odvedl vynikajícím způsobem Lubomír Lietava a ražbu uskutečnila Česká mincovna v Jablonci nad Nisou. Medaile je vyrobena ze stříbra ryzosti 925/1000.
Ivan Kraus: Zpráva
Tak vám teda píšu. Jsem tady v obci nejstarší, ale říkají mi, že mám pěknž rukopis. Taky nechodím na pole, takže mám dost času. Matěj Sklenář v.r., kronikář v Horní Dolní. Ze scénáře Ivana Krause „Zahrajte si kabaret“ - Dilia 1964. My tu žijeme v horách, trochu stranou, tak se nedivta,, když dostanete dopis až zjara. Ale tak stranou zase nejsme, aby k nám neproniknul tenhleten duch sicialismu. Právě o úspěších toho socialismu vám chci podat zprávu.
Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (4)
Jestliže se k příhodám s pejsky a kočičkami dostávám až nyní, má to docela jednoduchý důvod. O soužití těchto milých tvorů s námi toho bylo napsáno tolik, že se téměř stydím do těchto témat vstupovat. Ani nevím, proč jsem si přesto troufl přidat něco k příhodám štěněte Dášenky, kocourka Modroočka či pejska Kolji a dalších čtvernožců, ale prostě k tomu došlo.
Vladimír Stibor - Břetislav Kotyza: O básníku měsíčních vzducholodí
Není to nic výjimečného, že každá doba si „píše“ své dějiny. A jak ráda mnohé ze své minulosti vynechává, až se občas člověk nestačí divit. Literatura by se neměla rozpadat na tvůrce z pravice, levice či nábožensky orientované spisovatele. Literatura je buď dobrá, a ta snad přežije na nějakých „ostrůvcích mezi proudy“, nebo není, byť to zní jakkoliv tvrdě a nesmlouvavě.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (4)
Seděli jsme na zdi ohrady a klátili nohama. Na balkónech bylo mrtvo, jenom inženýr Baborský schovaný za Rudým právem pokuřoval čibuka a paní Kaufmannová naklepávala na zábradlí peřiny. Z přízemního okna se za sítí proti mouchám ozvalo: "Ferďásku, skoč mi nakoupit!" Jdeme s Ferdou.
Egon Wiener: První lyžník Království českého | Mnich v kutně | Dub
12. prosince roku 1912 zemřel šlechtic, jehož nahradit není kým. To psala většina dobových novin. Jan Nepomuk František hrabě Harrach, jeden z nejvýznamnějších představitelů české šlechty, mecenáš, poslanec Zemského sněmu a Říšské rady. Člověk, který napomohl i kraji v Podkrkonoší k nebývalému rozmachu a prosperitě. Jeden z mála, který se Čechem nejen cítil, češství proklamoval, ale choval se jako Čech na veřejnosti i v soukromí.
Stránkování
Každý člověk má některé dobré stránky a některé horší. Na rozdíl od stránek knižních však nejsou ty lidské číslovány. Je v nich obtížná orientace. Nevíme, kolik stránek ten který člověk má. Dokonce ani přibližně. Tedy zda jich má hodně, nebo málo. U knihy to lze poznat okamžitě - podle obsahu. Případně už podle objemu.
Josef Fousek: Sčítání kanálů / Rudá záře nad Kladnem aneb potíže s mrtvolou
Zemřel jsem na následky nezřízeného života, genetických závislostí a únavou z marného boje proti vlastní a všeobecné tuposti. Jako zesnulý jsem netušil, kolik starostí a potíží přinese můj skon pozůstalým. V době mého úmrtí probíhala v nemocnici generální stávka. Ležel jsem v šuplíku patologie a nikdo o mé tělo neměl zájem.
Jitka Dolejšová: Skandinávie: O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (4)
Jedeme Středošvédskou nížinou směrem ke Stockholmu. Hele, tady je první značka: Pozor, losi. Zastavujeme na několika romantických odpočinkových místech u jezer. Obdivujeme obrovskou plochu jezera Vättern, připadá nám jako moře. Však má také rozlohu 1912 km2, dosahuje hloubky až 128 m. Je tu prý ráj pro rybáře.
Miroslav Sígl: S Radkou Koláčnou o Indii ani ne tak vzdálené… bytím i životem jinaké
Ve zlatém chrámu v Amritsaru jsem zažila vynášení posvátné knihy, hudebníci sedí přitom na mramorové dlažbě. Na mramorem obkládané zemi okolo chrámu lidé v noci pospávají. V posvátné vodě v blízkosti chrámu jsou vidět koupající se muži. Ženy se koupat nesmějí, pouze skryté v kabině pro ženy a v sárí. Cizinci se posvátné vody nesmí dotýkat.
Egon Wiener: Karty | Dřevo
Karty, zase jenom karty. V naší rodině se karty hrály hodně. Jako malý kluk jsem kolem hráčů karet chodil s nábožnou úctou. Před válkou, někdy ve třicátých letech, tatínkův táta, můj dědeček, hrával karty U prince Edvarda naproti dnešní zdravotnické škole. Hrál celé dny. Byla krize a to, co vyhrál, bylo pro rodinu se čtyřmi dětmi často jediným finančním příjmem. Děda hrál karty celou první republiku, aby uživil rodinu. Naučil se je za první světové války v zákopech Karpat, na štábu pluku. Válku skončil jako nadporučík a karbaník. První republika mu přiznala stejnou vojenskou hodnost jako rakouské císařství.