Egon Wiener: Sestav si svůj svět | Čarostřelec | Zlatý lev
Myslím si, že to podstatné už bylo vymyšleno. O to víc mě překvapil pan inženýr Ulrych z Nymburka svým nápadem. Systém puzzle využil ke hře Putování Českým rájem, něco, co jsme tu ještě neměli. Magnetické střípky, 43 kusů, jednoduchá estetická doplňovačka toho nejhezčího od Sychrova přes Frýdštejn, Malou Skálu k Sobotce, Kosti, Lomnici nad Popelkou až po Jičín.
Pavlína Jůnová – Milan Turek: Obrázky z jizerské chalupy
„Dělá mi radost, když má zákazník a budoucí majitel mé produkce z obrázků hřejivý pocit…“ otevírá pohled do svých myšlenek energická mladá žena, která ani jiná být nemůže, protože žije již řadu let téměř v nejvyšších partiích Jizerských hor – Horním Maxově, místě, kterému se říká Sedmidomí. Lidová umělkyně Pavlína Jůnová, vytvářející podmalby na skle, obývá v drsném prostředí hor vlastnoručně vybudovaný domov, horskou chalupu u silničky, spojující Horní Maxov s Karlovem, podobně jako kdysi prapůvodní obyvatelé v sedmnáctém století.
Milan Turek: Karolina Světlá - královna Ještědu
Kraj se však může pochlubit turistkou, v Evropě historiky hodnocenou jako spisovatelku, která nemá konkurentku - Karolinou Světlou. Dokonale poznala kraj, chodila nejen po vesnicích a pomáhala lidem, šířila osvětu, bojovala za české školy spolu s dr. Václavem Šamánkem, ale konala i dlouhé vycházky do hor. Vynikající manažerka a politička svou literární tvorbou a svým stylem života evidentně inspirovala k organizované turistice nejen Vojtěcha Náprstku (který ji před založením Klubu českých turistů navštívil ve Světlé), ale i další Pražany.
Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (12)
"To se mi snad jenom zdá! V tomhle baráku to už je vopravdu k posrání!" ozýval se v půl šesté ráno schodištěm mohutný hlas pana Poláka. Paní Kaufmannová ustrašeně pootevřela dveře a vyhlížela, co se to děje, Miruna Jakubcová vyběhla na schody v noční košili a volala nahoru: "Co se stalo, pane Polák?" "Někdo mu ukrad boty!" odtušil shora hlas paní Polákové.
František Mendlík: Heslo týdne
Výpravčí Alois Bernát byl huba plechová. Sloužil poctivě, práci si neošklivil, nebyl však železničním šílencem. Svůj postoj k železniční problematice vyjadřoval slovy:„Pořád se mi líbí hezká ženská více, nežli sebekrásnější parní lokomotiva Mikádo!“ Přežil za třicet osm let služby všechny náčelníky. Žádného totiž profesně neohrožoval! Nikdy s nimi nediskutoval o věcech služebních a Suchého verše - Malé věci řešte ruky mávnutím- si přepracoval na rčení: „Na to se vykašlete, tam přijde kredenc!“
Miloslav Švandrlík: Nespolkni ondatru, Markéto! / Nedokončená reportáž
Kdysi jsem napsal povídku. Měla pointu, švih, a vůbec všechno, co se dá od slušné povídky očekávat. Jmenovala se Všední příběh. Zeptal jsem se svého přítele Bronislava Rulce, co o ní soudí. Chvíli na mne hleděl jako macarát jeskynní na souhvězdí Orion, načež pravil: „Jo, milej zlatej, ty mi to nebudeš věřit, ale já jsem tu tvoji slátaninu vůbec nečet!
Eva Vlachová: Obyčejný symbol / Nezapomeňte si vzpomenout
Ale najednou se něco přihodilo. Poslední pohlednice z Ostravy přišla před Vánocemi. Pan Vašátko přeje k svátkům a píše, že se necítí dvakrát dobře. Pan Jelének je znepokojen a okamžitě odepisuje. Odpověď nepřichází. Další dopis putuje do Ostravy už doporučeně. Vrací se zpět. To už je opravdu divné. A tak, pln starostí, píše pan Jelének další doporučený dopis.
Zdeněk Wachfaitl: Den s malířem Vojtkem v plenéru na Pohansku
Ve čtvrtek 21. června 2012 jsem se na pozvání zúčastnil Vernisáže výstavy Břeclav v obrazech pořádané v Galerii 99 manželů Antonína a Jitky Vojtkových. S panem malířem Antonínem Vojtkem jsem se v následující den, v pátek 22. června, vypravil do plenéru v oblasti zámečku Pohansko. Pan Vojtek maloval a nacházel své pozice v krajině a zachycoval skicami a kresbami vše, čím tato část přírody promlouvá.
Michal Čagánek: Peří a nebo železo?
Není nad to mít někoho rád. Mít svého miláčka, svou blízkou duši, se kterou je možné si povídat beze strachu z nepochopení, kterou je možné obejmout nebo ji vzít za ruku, dát jí malý dárek, jenom tak s ní jít na procházku nebo do kina. Kolik takových lidí máme kolem sebe? Kolik lidí pojme naše srdce? Počítejte dobře: Několik členů rodiny, dva tři kolegové v práci, pár přátel.
Zdislav Wegner: Starý vlk
Bylo pošmourné ráno. Jel jsem na kole do práce a stěží jsem viděl, kudy jedu. Najednou se mi do cesty postavil muž, zvedl ruku jako strážník a zvědavě přihlížel, jestli to vyberu. Zastavil jsem, ale s předním kolem mezi jeho koleny. Poznal jsem Juliana. „Co robisz?” houkl jsem v jeho řeči. Nevinná očka se na mne dívala zpod hustého obočí.
Michal Dlouhý: Alto na stopě
V pátek 30. listopadu 1934 časně ráno se rozezvučel v kanceláři pátrací stanice telefon. Četnická stanice Urmín žádala o vyslání služebního psa k případu pokusu vloupání do bytu vdovy Vilmy Drábekové v Cabaj-Čáporu. Stopy pachatelů byly četnictvem zajištěny před poškozením. Na místo vyrazil služební automobil pátrací stanice řízený strážmistrem Tomkem. Osádku tvořili strážmistr Votruba s Altem.
Dagmar Slivinská: Jak papoušek tahal z klobouku....
….Dala jsem kamarádce k narozeninám mimo jiné los. Pečlivě jsem vybírala mezi desítkou jiných losů, se snahou vybrat ten s největší výhrou. Najednou jsem se přistihla, že se mé myšlenky začínají ubírat jinou cestou. Netušila jsem, kolik úvah taková obyčejná koupě losu vyvolá. Takový los je jako ďáblův lupínek. Vystrčí růžky a začne našeptávat: A co když ten los vyhraje ten milion?
MUDr. Jaroslav Hovorka: Vážená paní L.
Děkuji Vám za knížku. Je krásná, neboť -- jak říkával Saint Exupéry -- lidé musí spolu mluvit, mají-li se domluvit. A mluvit člověk má, jen když potěší. Je-li však řeč pramenem nedorozumění, jak pravili moudří, je krásné a užitečné, když lidé mohou a chtějí psát. Marcus Aurelius řekl: "Zvykej si pozorně sledovat to, co říká druhý, a snaž se vmyslet v jeho duši."
Jiří Vlastník: Člun plný humoru, o psu nemluvě
„Buďme ješitní, ne však na své kalhoty nebo vlasy, nýbrž na svá srdce, na své ruce, na pravdu, čistotu, ušlechtilost“. Dělávám to tak pravidelně na počátku léta či v případě, kdy se bolestivě ozve krční páteř. Zcela nahodile pak otevírám tu útlou knížku a už bůhví po kolikáté čtu o tom, jak Harris zpívá komické písně, či jaká směšná příhoda se stala Jiřího otci.