Vladimír Cícha: Léto

Snad nejvíce poezie bylo napsáno o jaru, nejen K. H. Máchou, o jarním rašení, probouzení se země a přírody k životu, omamných vůních kvetoucích stromů, silném vzduchu, lásce v ten čas bující. Je to čas, kdy slunce svit zaplavuje města i venkov a probouzí pocity, jaké snad nejpřesněji může popsat jenom básník. Takovým pocitům probouzejícího se života a všehomíra rok co rok neunikám ani já ... začalo to už v dětských dobách kdy v prvních teplých jarních dnech vyšel jsem si v kraťasech, už v domě na kolenou cítil chlad omítky, ale pak jsem vyšel na ulici a ocitl se ve sluneční záři, město vydechovalo žábrami kanalizace svoje aroma a  já byl pojednou jako přiopilý...

Marta Urbanová: Babí léto

Emilka je v našem městě přes psy. Přes všechny psy od těch nejmenších, pudlíků bílých nebo černých, co mají srst jako astrachán a na krku mašličku, přes psy smetákovité, salámovité, hlídací až po ty největší, vlčáky a chrty. Přes psy, co štěkají kultivovaně, jako když se jedním prstem ťuká na klavír, i přes ty, co ve dne leží jako kanape, a pak celou noc vydrží štěkat.

Egon Wiener: O štokrleti a čtyřech židlích | Nemám je kam dát | Knoflíček z peřinky

Na něčem si s prominutím zadek musí poshovět. Co to zase plácám, co lovím v paměti? Mé první krůčky vedly do natažené babiččiny paže: „Tak pojď, ještě krůček -“ a spadl jsem. Čelem jsem se uhodil o štokrle. „Tak pojď, pofoukám bebíčko,“ slyším babičku a jdu ochotně rovnou za nosem. Stará paní byla od přírody malá, tehdy lidi moc nerostli. Skoro nikam nedosáhla, a tak, když si něco chtěla podat z výšky, vylezla si na židli. Jednou se jí ale zamotala hlava, ze židle spadla a byl tu precedens: Už nikdy nevylézt na židli, štokrle musí postačit.

Ondřej Suchý: Co Raoul Schránil o svých ctitelkách neprozradil

Listoval jsem předválečnými i válečnými ročníky časopisu Kinorevue a hledal v nich alespoň náznak nějakého užšího vztahu, který by mohl mít Raoul Schránil s některou ze svých filmových partnerek či kolegyň. Nic podobného, co zde naznačovaly např. snímky Svatopluka Beneše s Adinou Mandlovou (leckdy s mnohovýznamným popiskem) se ovšem v článcích a glosách o Raoulu Schránilovi vyčíst nedalo.

Jan Řehounek: Nymburská Mateřinka

„Půvab Mateřinky, který mě fascinuje, je v tom, že je to přehlídka nesoutěžní. Proto na ni děti jezdí s chutí a na jeviště vstupují s nezměrným nadšením. To je důvod, proč sem jezdím velice rád,“ řekl mi televizní moderátor Honza Kovařík, který festival několik let moderuje. Mně osobně festival mateřinka, u jehož zrodu jsem před čtrnácti lety stál a v roli dramaturga na něm působím doposud (a letos i v roli moderátora dopoledního programu), nesmírně obohacuje.

Ondřej Suchý: Kdo byl Oldřich Dědek alias Oldřich Horský?

Nebude prvním, koho z výrazných představitelů malých filmových rolí představuji jako „hvězdu mého života“. Přiznám se, že trvalo hodně dlouho, než jsem si dal dohromady, že komik, který mě v mých sotva patnácti letech rozesmál až k slzám svým vystoupením v pražské Lucerně, je totožný s jedním z trojice „rádců“ starého krále v Pyšné princezně, anebo s excentrickým bubeníkem a hráčem na pilu Karlíčkem Kalouskem v Hudbě z Marsu.

Ivan Kolařík: Služba vlasti odrodilce

Musím se přiznat, že jsem nenapravitelný odrodilec. Chatrnou čestinu przním anglikanismy a to snad ještě více, než se dělá v Česku. A to je co říct! S manželkou konverzuji lámanou češtinou, s dětmi výhradně anglicky. Na české filmy se nemohu dívat, pakliže nejsou opatřené anglickými titulky, protože soudobé češtině zkrátka nerozumím.

Viki Stirská - Pavla Králová: Číslo jedna je moje maminka

Číslo jedna je pro mě určitě moje maminka, je mým velkým vzorem a je prostě úžasná....Po ní je hodně velká pauza….., nic a Angelina Jolie, která je nejen úžasná herečka, ale neuvěřitelně dobrý člověk, který se snaží pomoci, kde může. Můžu s čistým svědomím říci, že jsem přemýšlela, ale dalších osm osobností nedovedu dát dohromady.

Ceny paměti národa byly uděleny na koncertu „My jsme to nevzdali“

Armádnímu generálovi Tomášovi Sedláčkovi, sedlákovi ze Zadního Chlumu panu Janu Peckovi, chartistce Věře Roubalové Kostlánové a řediteli Člověka v tísni, jednomu ze studentských vůdců sametové revoluce 1989 Šimonu Pánkovi, byli na slavnostním koncertu „My jsme to nevzdali“ uděleny Ceny Paměti národa. Občanská Cena Paměti národa byla udělena historicky poprvé a získali ji lidé, kteří „ve svém životě prokázaly, že svoboda, čest a lidská důstojnost nejsou prázdná slova“, uvádějí organizátoři.

Milan Čechura: Pusáč a ti druzí

„Žehlils? Nežehlils. Tak mlč.“ To je slavná odpověď manželky učitele Tkalouna z filmu Vratné lahve na jeho otázku, jak se může dívat na takové kraviny, při jejím vzdělání. Těm, kteří již snad pozapomněli, připo-mínám, že se scéna odehrávala u žehlicího prkna, při sledování nekonečného televizního seriálu. Nějak podobně jsem se zeptal své ženy, když lesklou horkou plochou přejížděla límec mé košile. Na rozdíl od filmu jsem nejedl jogurt, ale zakusoval se do klobásy.

Renata Šindelářová: Nestárnoucí Metráček

Metráček. Tuhle přezdívku tlusté Jitky, která svůj handicap využila ve svůj prospěch při závodech ve vybíjené, jistě všichni znáte. Byl zfilmován Josefem Pinkavou a knižně vyšel poprvé v roce 1969. Právě nyní vydalo nakladatelství XYZ tento dívčí román od spisovatele Stanislava Rudolfa již po osmé. Pokud se některá kniha dočká osmého vydání, již to samotné o něčem svědčí. Metráček je stále v kurzu.

Milan Dubský: Souznění

Člověk se často zasní a ptá se, jaké city jsou našemu srdci vlastní? Touha, naděje, přátelství, láska? Proč po sobě toužíme, proč se chceme setkávat, vidět se, milovat? Jsou to chvíle a skutečnost, kdy absentuje závist, nenávist, nepřátelství, sobectví, lstivost? Nebo mají v dané konfiguraci navrch dobro, láska, soucit, pravda, spravedlnost? Ale rovnovážných stavů a vztahů je v přírodě, ve světě i ve společnosti málo a nejsou stálé, protože všechno se mění a tak člověk je jednou laskavý, milý, dobrosrdečný a jindy hrubý, zlý, vypočítavý, zákeřný.

Egon Wiener: Zač se dříve učilo | Dětský kočárek | O humorné příběhy u nás není nouze

Kdo chtěl před sto šedesáti lety učit na vesnické malotřídce, musel začít od píky, jako pomocník, mládenec u staršího kolegy. A i na toto „povýšení“ se čekalo pět let, ale ono to ve srovnání s dneškem vlastně nahrazovalo pětileté studium na pedagogické fakultě. Takový učitelský mládenec byl vlastně měl dnešní titul Mgr. Však na to měl od vrchnosti také dekret. Jak takový život mládence vypadal, to si Vám dovolím přiblížit citací ze „Sbírky všelikerých textů Josefa Kajetána Tyla“ z roku 1844, kde autor naší hymny v dopisu školního mládence píše, co vše mladý pedagog za práci „za katedrou“ obdrží.

Jiří Vaněk: Jak jsem tančil s dcerou Červoněnka

Pracoval jsem v Karlových Varech u Pozemnich staveb, mimo jiné u závodu, který soutěžil o titul nebo nějaký řád, mělo to něco společného se socialistickou prací. A já se snažil taky. Pár let se Stalincem, buldozerem, s kterým jsem se podepsal na věky v Karlových Varech. Na louce, kde jsme odpalovali německé rakety coby mladí kluci, a pod loukou ve skále jsem se svým milovaným Stalincem trhal skálu, aby mohl být vybudován bazén Termal.