Stanislav Moc: Narozeniny

Seděli jsme u Lea na farmě a popíjeli dobré zázvorové pivo, které nám Ruby nosí vždy o přestávce našeho tenisového klání. Ruby je Leova manželka a někdy si s námi i zahraje. Leo moc nehraje, tedy s námi ostatními, nejsme pro něj dost dobří, jsme prý jen parta smíšků, zatímco on bere tenis vážně. A to mu je 77 let! Právě dnes, v úterý 24. března!

Miroslav Sígl: Díky profesoru Františku Černému

Spolu se Zprávami Společnosti bratří Čapků (číslo 87/2007) vypadla z obálky i útlá publikace – či zvláštní číslo Acta Čapkiana k 60. výročí založení Společnosti bratří Čapků (6. března 1947), kterou sepsal prof. PhDr. František Černý, DrSc. Byl v letech 1992 – 98 jejím předsedou a je velmi dobře známo jeho úsilí o vybudování pomníku oběma slavným bratřím v Praze.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (25)

Zaječela jsem radostí a řítila se jí otevřít. – Seš to vůbec ty, vole…?! volala jsem šťastně, a když se mi konečně podařilo vrátka otevřít, vrhla jsem se po ní a v pláči ji objímala a taky líbala, kam to vůbec šlo. Muži, kteří ji doprovázeli, stáli trpělivě o pár kroků dál a shovívavě se nad naším bouřlivým setkáním usmívali.

Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (17)

Protože naše „básnické střevo“ se už trochu zadrhává, od tohoto sedmnáctého dílu ošidíme své čtenáře o závěrečné rýmy a možná se tím dokonce mnohým čtenářům zavděčíme. Zastavme se ale ještě krátce u velmi zajímavých českých fenoménů, jako jsou přechodníky. Přechodník přítomný vyjadřuje děj současný a přechodník minulý děj předčasný a oba tyto slovesné tvary se vždy musí týkat stejného podmětu.

Tomáš Zářecký: Místo tisíce a jednoho příběhu

Na cestách trávím během týdne nezanedbatelné množství času. Své ctěné pozadí si většinou vozím autobusem, méně pak už vlakem, který poslouží jako vhodný dopravní prostředek zejména v pozdně večerních či nočních hodinách. Jelikož trpím permanentním pocitem, že nic nestíhám, a všude, kam se kouknu, se kolem mě kupí resty a nesplněné úkoly, prožívám takto „ztracený“ čas ne se zrovna šťastnými pocity.

Miloš Nesvadba - Jarmila Moosová: Nejlepší

V čem vidíte svoji odlišnost od výše jmenovaných tvůrců dětských pořadů? Vycházel jste z rozdílů, nebo jste se jenom přirozeně vydal svojí vlastní cestou? / Prostě jsme každý jiný. Mně se ohromně spolupracovalo se Štěpánkou. Už předtím jsem byl v novinách slavný se svojí Evičkou a Monoklíčkem. Se Štěpkou to byly šťastné roky mého hraní a malování pro děti.

Antonín Suk: Každý má v životě své místečko

Každý snad má v životě své místečko, kterému se nikdy nic nevyrovná. Pro nás, schválně píšu pro nás, tedy nyní už dědka s babičkou, to byly Vickovice. Vesnička nalepená na lesy, které už nahlížely do Čáslavské doliny. Bylo odtud málo kdy, ale přece jen, vidět až na Sněžku! I když jsem tomu nevěřil, viděl jsem ten zázrak také. Právě od plotu té pro nás nejkrásnější hájenky.

Michal Dlouhý: HUMORESKY VÁŽNĚ - Štábní strážmistr Arazim

Ústřední postavou seriálu je četník Karel Arazím, který se vypracuje z řadového četníka v hodnosti štábního strážmistra až na velitele pátračky v hodnosti vrchního strážmistra. Postupně se mi podařilo zjistit, že skutečný četník Arazím se jmenoval Josef Arazim, narodil se 20. listopadu 1898, to znamená, že dnešního dne je to právě 109 let od jeho narození.

Rosita Ciglerová: Dvojník

Adam zaplatil a zvedl se od stolku, aby pomohl Evě do kabátu. Tahle posezení po společně prožitých intimních chvilkách míval moc rád. Byla to jejich příjemná dohra. Ještě naposledy se políbili mezi dveřmi kavárny a chystali se vykročit každý jiným směrem, když Adama oslovila procházející žena. „No Adame, co to tu děláš?!“ vykřikla jeho vlastní tchýně. Adamovi se podlomila kolena a z posledních sil vyhrkl: „Pardon, to si mě asi s někým pletete, paní…“ „Jak pletu, co to tady vykládáš, přeci poznám svýho zeťáka!“

Blanka Kubešová: Novinářská a vydavatelská činnost Mirko Janečka v Kanadě končí...

Česko-anglické Kanadské Listy začaly vycházet v 66. roce zprvu cyklostylovaně pod názvem Hlas nových a o pár let později už v podobě, jak je známe dnes. Od počátku archivovaly a mapovaly činy a osudy hrdinů protinacistického odboje a veteránů 2. světové války. Informovaly pravidelně jak o životě vojáků, letců a parašutistů, tak i o krajanech, kteří svou prací a úspěchy dosáhli uznání za hranicemi vlasti.

Pavel Landa: Fachmanské aušdruky

„Tak se mi podělal ten můj malej gránych,“ stěžoval si v přestávce zkoušky Amatérského symfonického orchestru pan Holíkovský, tesařský mistr, kterému chybí na pravé ruce ukazováček, takže hraje na pozoun tahový, kde ukazováček není nutně zapotřebí. „Rupla mi osa. Řek jsem zeťákovi, aby mi tam u nich vytočil novou. Já tedy věděl předem, že to bude malér, protože ten jeho vercajk, pánové, to byste museli vidět. Má šupléru, která svítí tak, že byste skrz ni mohli vobhlížet Český středohoří. Povídám mu, aby jen na koncích srazil gróty, ale von tam rovnou udělal bombírunky a fertig.

Elena Paclová: Zvířata vědí víc, než si myslíme (2)

V průběhu těch let začaly nové chalupníky navštěvovat dvě kočky. Obě hubené, ale jedna hezčí než druhá. Mourovatá a černá, obě krasavice. Patrně byly zvědavé, co se tu s tím starým stavením děje. Pokud uvažovaly (a já věřím, že ano), byla naděje, že u lidí se najde něco na zub i pro ně. Uvažovaly správně.

Ivo Fencl: Umírněně válečný kůň

Jako dítě jsem si před spaním takzvaně hrával divadlo, jak jsem tomu říkával. Oč šlo? Představoval jsem si příběhy. Některé byly i na pokračování a navázal jsem tudíž vždycky hned další večer, což byl i případ koně z Divokého západu, který postupně bojoval pod Indiány i pod bělochy. Onen nápad takto řetězit dobrodružství jeho prostřednictvím se mi velice líbil, ale samosebou ho dostali už přede mnou jiní. A taky po mně, protože některá témata jednoduše visí ve vzduchu, a tak nakonec vznikl i román Válečný kůň, z něhož byla pak vytvořena divadelní hra a nakonec a nedávno i film, a ten já chutě navštívil s dvanáctiletým synem v jednom plzeňském multikině.

Zdeněk Horenský: Příběh Zdeňka Mastníka (Pavla Holana)

Zmíním se o příběhu pana Zdeňka Mastníka, přítele z Koryčan a ze studií mé již nežijící maminky. Po celá léta jeho pobytu v Londýně s ním udržovala písemný styk a podílela se také na udržování hrobu jeho rodičů na hřbitově v Koryčanech. Pan Zdeněk Mastník se narodil v červenci v roce 1920 v Miloticích v učitelské rodině, která se krátce potom přestěhovala do Koryčan. Vystudoval reálné gymnázium v Kyjově a také Obchodní akademii. Po válce začal pracovat pro Mezinárodní svaz studentstva.