Egon Wiener: Máme se co učit aneb Co máme společného s Paříží
Píše se rok 1897. Dvacáté století je na dohled. Většinou to, co přijde z Paříže, je módní, světové. Světová výstava, móda, pokrok a vymoženosti moderní techniky. Konec 19. století. České listy starého Rakouska netrpělivě čekají na to, co hýbe Paříží. Konečně došla zpráva. Právě tam a je první. Ustaven byl klub stokilových s dovětkem vskutku originálním, že nás to vskutku radostí naplnilo, neboť byl již nejvyšší čas. Důkazem toho jest, že klub čítá již 45 řádných členů.
Eva Vlachová: Nechte si poradit
Čas od času se člověku přihodí, že ho někdo osloví na ulici. Možná, že vám se to stává, protože jste krásní, mladí, neodolatelní a jste zváni do kina, na kafe či přímo na rande. My, kteří již nejsme až tak mladí (což ovšem nevylučuje krásu a přitažlivost!) si musíme, pokud možno bez hořkosti, přiznat, že jsme zastavováni ze zcela jiných důvodů.
Lubomír Mikisek - Jarmila Moosová: Modrý pohled
Hledejte na netu jméno plzeňského spisovatele Lubomíra Mikiska. Pokud narazíte také na jeho fotografii, bude na ní zcela jistě v bleděmodré košili. Hrdinové jeho povídek často bývají vystrojeni ve stejně modrou.
Dojetí
Posledním soustem jsem vytřel talíř a sáhl po ubrousku. Pak jsem si upravil uzel na kravatě, pozorně prohlédl sako a kalhoty a zapálil si cigaretu. Za okny pršelo, ale v kavárně bylo teplo a útulno. U rohového stolku sedělo několik studentů a občas se z jejich hloučku ozval dívčí smích. Číšník stál opřený o servírovací stolek a kradmo nahlížel do otevřené zásuvky, v níž měl rozečtený časopis, chvílemi však zvedl hlavu a pátravým pohledem přejel celou místnost.
Antonín Hančl: Ejhle cirkusy a varieté (5)
První cirkus vznikl ve starém Římě a jmenoval se Circus Maximus. Jeho aréna měla délku 640 metrů a šířku 130 metrů. Pod sedadly byly vybudován prostory pro přechovávání divokých šelem. Největší část programu ale zabíraly závody na vozech tažených koňmi. Poslední se zde konaly roku 549 n. 1.
J.Dolejšová - Jakub P. Malý: První noc v novém bytě
Jakub P. Malý už zažil leccos. Komunistický režim jej kvůli příbuzným emigrantům nepustil na vysokou školu, pak pracoval v uranových dolech, byl skladníkem, kopáčem, zedníkem, řidičem. Po sametové revoluci šéfoval v zahraniční firmě, také psal do novin. On sám své poetické literární pokusy označuje jako „trvalé následky toho, čím prošel“ a zároveň je považuje za duševní terapii.
Stanislav Rudolf: Červená je tráva, fotbal....
Cože? Že tráva je zelená? A jak mně, barvoslepému, to dokážete?! Počkejte, nebudeme se spolu přít a začněme hezky od začátku! Když se vaší ženě narodí klučík, stejně jako kdysi dávno mé mamince, budete si oba přát, aby jednou chytil ty rybky, které vám kdysi z rukou vyklouzly. Můj tatínek, železničář, snil například o tom, že jeho syn bude jednou strojvedoucím vlaku.
Sloupky Jiřího Menzela (23)
Několik let před tím se odehrávaly v Praze majálesové události. Nebylo to nic víc, než velmi krotké studentské bouře. Ve srovnání s dnešními poměry věc totálně nevinná, leč v tehdejší době proběhla s těžkými následky. Dva naši spolužáci z divadelní fakulty, (mimochodem jsou dnes oba váženými herci, kteří prošli vrcholnými pražskými scénami) byli tehdy za svoji účast vyloučeni ze školy, několika dalším se dostalo jiného potrestání, podrobnosti si už přesně nepamatuju.
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (1) Hledání Zlaté hory
Jmenuje se Jan Hora a je rodák z Plzně. Dlouhá léta žije v Chomutově. Když se ohlédne do poloviny osmdesátých let, vidí se v ateliéru chomutovského malíře pana Františka Žáčka. Načerpal tam mnoho cenných vědomostí a zkušeností. Bylo to místo plné malířských snů. A dnes? Díky tomu, že v ně nikdy nepřestal věřit, si dnes můžete prohlédnout jeho tvorbu také v Pozitivních novinách.
Ivo Jahelka: Ani kousek cti v těle
Před soudem stanul jistý Gejza. Měl na krku znásilnění a bylo jasné, že nejméně pět let basy ho nemine. O jeho vině nebyly naprosto žádné pochybnosti, a když byly provedeny veškeré důkazy, vyzval soudce strany, aby přednesly závěrečné řeči.
Josef Krám: Za Božou Modrým ke koláři do rychnovských Chaloupek
Úvodem krátce ke slovu Chaloupky. Karel Poláček, rodák z Rychnova nad Kněžnou, v románu Vyprodáno o nich píše: Mimoděk zabloudil Jaroslav v čtvrt chudiny, která se nazývá Chaloupka. Jednopatrové dřevěné baráky se tisknou k opukové stráni; na každém dvoře je otep klestí a vítr tu nadouvá modré a pruhované prádlo.
Helena Procházková: Vzpomínky na Jindřicha Jindráka (2)
Jindra se nebál. Když některou houbu dobře neznal, prostudoval klíč, určil si ji a pak z nich vařil. Kupodivu se nikdy nespletl a my jsme se vždycky ráno probudili. Neznám lepší houbovou omáčku, než „Mechovkovou“. Když ji vařil už třetím rokem, nedalo mu to a houbu odnesl do mykologické poradny.
Jitka Dolejšová: Kultura na dosah ruky – Terakotová armáda
Zajímavý nápad měli organizátoři výstavy Terakotová armáda – umístili ji totiž do prostor pražského obchodního centra Eden. Samozřejmě, že vystavena byla jen malá část tohoto mauzolea, které patří k největším a nejbohatším na světě – rozloha mauzolea je 46 km čtverečních, a jenom terakotová armáda by zabrala plochu přibližně 5 fotbalových hřišť.
Miloslav Švandrlík: Oběť přírody
Je mi silně proti mysli chodit za cizí ženou. Za vlastní ovšem chodit nemohu, protože ta mi utekla loni až kamsi k Uherskému Hradišti s nějakým Maštalířem. Byl to vdovec a lakýrník. Teď žije s mou ženou na hromádce a jí prý tam říkají gazdina roba.