Tereza Janišová: ERILIAN, město čarodějů
Erilian, mocné město, které řídí Velká rada čarodějů. Není jednoduché se stát jejím členem. Někteří se do Rady chtějí dostat i za cenu zločinu. To ale hlavní hrdinka Kiara, vyrůstající u svého poručníka lorda Tesiana, zatím netuší. Stejně tak nezná pravdu o smrti svých rodičů… S Kiarou se setkáváme v okamžiku, kdy vstupuje na Univerzitu magických věd jako studentka prvního ročníku. Od toho okamžiku je konec bezstarostnému dětství.
Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (6)
♦ Xenofobie je nenávist proti všemu cizímu. Zlodějů se to netýká. ♦ Slibují ráj na zemi a ty, co nechtějí v tomto ráji žít, dají do koncentráků.. ♦ Skutečné stáří a umělecký pád začínají, když tvrdíme, že mladí lidé jsou hloupější než generace, která je vychovala. ♦ Ženy jsou brzdou na kole, které jede k vrcholu. Teprve až se brzda ošoupe, se kolo rozjede. Na cestě z kopce nastanou komplikace.
Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (7)
Dílem bohužel, dílem bohudík jsem nikdy nepřišel do bližšího styku s někým, kdo chová koně nebo dokonce nějaká větší či menší exotická zvířata. Chovatele koní velmi obdivuji, o chovu různých exotických šelem nebo velkých plazů si pak myslím, že patří spíše do zoologických zahrad. Faktem ale je, že i v naší vsi, která je na dohled od Orlického zámku, choval jeden soused nejen smečku psů brakýřů, ale několik let i černá prasata – divočáky.
Milan Dubský: Svatební střípky
V salónku pro uzavřené společnosti společenského domu, jak se teď dost často říká restauracím na sídlištích, se zábava svatebních hostů pěkně a živě dostávala do proudu. Svatebčané i hosté byli po dobrém obědě, při němž nevěsta a ženich jedli z jednoho talíře, když předtím u vchodu jeden z pikolíků rozbil talíř a hned dával do ruky ženichovi lopatku a smetáček, aby smetl střepy na hromádku.
Jana Pilátová: Milý deníčku (3)
Kamarádovi jsem onehdá vyhrožovala, že jeho basu použijeme coby sáňky, až se sejdeme u Kolince-Podolí. Při poslední návštěvě místního ranče jsme se brodili po kolena blátem, tudíž při případném pádu hrozilo, že budeme vypadat jako hnědé slizké koule. Letos tomu prý má býti jinak a máme užít větrů a sněhů. Tak tedy uvidíme, co nám duchny, po obloze jdoucí, nadělí.
Josef Krám: Od lyžování přes kulomet Maxim k milionáři Čechovi
Představme Zbyška Středu, svižného 89letého občana Rychnova nad Kněžnou (*1919), původem z Hronova - tam jako malý klučina v červenci 1926 oficiálně vítal T. G. Masaryka; odtamtud pak prezident přijel do Rychnova, ale to už je jiná kapitola. Od pěti let jezdil na lyžích jak v krásných terénech okolí, tak při zájezdech do Pece a Špindlerova Mlýna.
František Mendlík: Jasná zpráva
Nejlepší informační středisko je od pradávna mateřská školka. Učitelky se dovídají informace z rodinného života místních obyvatel z první ruky. Malé děti nelžou a mají vyvinuté pozorovací schopnosti. Petr Nárožný jednou v rozhlase pravil, že ti malí tvorové nás matou svoji nepatrností. Svým vzezřením klamou veřejnost a v malých hlavičkách proudí velké myšlenky. Rodiče si neberou servítky a nestřežené okamžiky rodinných debat se ukládají do těchto malých komputerů.
Dojetí
Posledním soustem jsem vytřel talíř a sáhl po ubrousku. Pak jsem si upravil uzel na kravatě, pozorně prohlédl sako a kalhoty a zapálil si cigaretu. Za okny pršelo, ale v kavárně bylo teplo a útulno. U rohového stolku sedělo několik studentů a občas se z jejich hloučku ozval dívčí smích. Číšník stál opřený o servírovací stolek a kradmo nahlížel do otevřené zásuvky, v níž měl rozečtený časopis, chvílemi však zvedl hlavu a pátravým pohledem přejel celou místnost.
Vladimír Vondráček: Životní cesta (2/3)
Nastává tedy čas na zlatý hřeb našeho pobytu na Havaji. Ráno v 9 hodin jsme nastoupili do malého klimatizovaného autobusu pro 24 osob. Šofér a průvodce v jedné osobě /chtěl bych vidět, zda by to u nás někdo zvládl!/ byl snad stotřicetikilový Havajan, ohromný pohodář, který po celou cestu téměř nepřetržitě upozorňoval na vše, co lze po cestě vidět. A že toho bylo!
Jarmila Moosová: Pošťákem bůhvíproč
Nevím, kdo je Eva. A neznám ani Adama./ Tu urousanou obálku/ jsem našla na chodníku jedné ztichlé ulice,/ když jsem časně ráno venčila svého subtilního jezevčíka Tygra./ Zpočátku jsem zvažovala, mám-li ji vůbec zvednout./ Dopisy jsou přece taková ryze soukromá záležitost./ Snad zvítězila pouhá zvědavost,/ snad nutkání někomu pomoci,/ nevím./ Obálku jsem vzala do ruky,/ obsah opatrně vyjmula a četla:/ Drahý Adame!
Stanislav Rudolf: Červená je tráva, fotbal....
Cože? Že tráva je zelená? A jak mně, barvoslepému, to dokážete?! Počkejte, nebudeme se spolu přít a začněme hezky od začátku! Když se vaší ženě narodí klučík, stejně jako kdysi dávno mé mamince, budete si oba přát, aby jednou chytil ty rybky, které vám kdysi z rukou vyklouzly. Můj tatínek, železničář, snil například o tom, že jeho syn bude jednou strojvedoucím vlaku.
Stanislav Moc: Máma a inženýr
Tohle všechno mám rád, ale hlavně tam jezdím proto, že mně každý rok máma vyhrožuje, že už to je moje poslední šance, kdy ji mohu ještě vidět… Letos jí bylo 86 a, i když mně vyhrožuje, tak na ten odchod za tátou vůbec nepospíchá, ba ani nevypadá.
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (10)
Zatímco ve škole kamarádi fandili hokejistům a závodníkům, já byl úplně jiného založení. Fascinovali mě komici. Začalo to vlastně už v Klatovech, když jsem ve svých čtyřech či pěti letech se chodil dívat do biografu na Laurela a Hardyho. Ti dva, a jejich hlouposti, mě rozesmávali, neboli přiváděli mě do stavu, v němž jsem se vždycky cítil nejlíp.
Milan Turek: KNÍŽKA JE DAREM Z LÁSKY – vzpomínky lidového knihovníka
V letošním roce uplynulo deset let od otevření nádherné a moderní knihovny v Liberci. Stavba důstojná města a bohatá svou kulturní činností, chrám vzdělanosti, poskytující občanům nejen vzdělání, ale i místo kultury, zábavy a setkávání. Knihovna se vyrovná knihovnám v zahraničí. Nedávno jsem obdržel e-mailovou zprávu paní Kořínkové, která žije v New Yorku, o knihovně, kam chodí a kde si půjčuje knížky.