Petr Dvořák – Pavel Veselý: Začínám docela slušně nestíhat, ale nestěžuji si

Ve světě české populární hudby se Petr Dvořák pohybuje už dlouho. Že jste o něm ještě neslyšeli? Možná proto, že stojí někdy nenápadně za mnohými projekty a o sobě moc nemluví. Po dlouhé době jsme měli čas udělat i tento rozhovor. Ještě Petra Dvořáka neznáte? ... V české pop music nejsi žádný nováček. Co vše máš již za sebou? Dá se říci, že od 18 let se tomuto oboru věnuji profesionálně, ať se to týká samotného hudebního vystupování nebo moderování, tak i pořádání a produkci nejrůznějších akcí. Dnes mi je 27, takže za tu 9letou dobu se toho stihlo opravdu, ale opravdu hodně.

Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (19)

Dálnice D – 9, důležitý dubnový den. Dálniční doprava duněla, defilé devastace, dokonalá demonstrace debility! Důvtipná Dana, dcera Davidova, dýchá děsně dálniční dým, dálnici dozoruje dalekohledem. Drahý dalekohled, dar dědy, dělal dojem danajského daru. Deset dědků – dalších diváků – dodává divokému dálničnímu divadlu docela dramatickou dimenzi.

Stanislav Moc: Healthy diesel knock

Já jsem vlastně vždycky byl takový malý český šetřílek. Koupit raději šmejd, ale za málo! Však proč kupovat třeba BMW, když se dá jezdit za zlomek ceny se starším Nissanem, ne? A ono mi to celkem vycházelo, dokud technologie všech aut byla celkem stejná. Ach Bože, jak ta technologie bývala jednoduchá!

Lukáš Nepovím: Boxlakros – Jimi Dlouhý Cup 2007

Boxlakros je sport s velmi dlouhou tradicí. Pochází z Ameriky, kde se jím bavily indiánské kmeny. Nalezneme v něm podobnost s hokejem. Ke hře se používá vypletená lapačka na tyči-tzv. "lakroska", tým může mít míček po dobu 30s a hraje se 3x 12 minut. Hra plná rychlosti,akce a kontaktu - Boxlakros.

Egon Wiener: Zač se dříve učilo | Dětský kočárek | O humorné příběhy u nás není nouze

Kdo chtěl před sto šedesáti lety učit na vesnické malotřídce, musel začít od píky, jako pomocník, mládenec u staršího kolegy. A i na toto „povýšení“ se čekalo pět let, ale ono to ve srovnání s dneškem vlastně nahrazovalo pětileté studium na pedagogické fakultě. Takový učitelský mládenec byl vlastně měl dnešní titul Mgr. Však na to měl od vrchnosti také dekret. Jak takový život mládence vypadal, to si Vám dovolím přiblížit citací ze „Sbírky všelikerých textů Josefa Kajetána Tyla“ z roku 1844, kde autor naší hymny v dopisu školního mládence píše, co vše mladý pedagog za práci „za katedrou“ obdrží.

Miroslav Sígl: Setkání s kritikem Janem Lopatkou

Pracovali jsme spolu sedm let v době totalitní normalizace v jednom pražském informačním ústavu jako režiséři (1971 – 1977), nad námi pravicovými oportunisty a extrémisty bděl ministerský kádr, s dělnickým původem z brněnské Zbrojovky. Byla to prazvláštní situace – zahraniční tisk nám překládali externě jazykoví odborníci, kdysi profesionální zahraniční novináři většinou z ČTK ...

Marta Urbanová: Dubaj

„Jedeme do betonové džungle,“ řekla kamarádka, když jsme nastupovaly do letadla. „Před rokem 1990 bychom se nikam nehnaly. Kdo ví, jestli tam bylo vůbec letiště.“ „Jak by mohlo. K čemu na poušti letiště?“ Kam se podíval, tam mohl tenkrát vidět v těchto místech jen rozlehlou poušť. Jednak ropa, ale určitě myšlenka rozpoutala to betonové běsnění.

Blanka Kubešová: Kam (ne)jít za divadlem (2)

Richard II nastoupil na trůn ve svých pouhých 10 letech. Shakesparova hra se však věnuje pouze posledním, nejdramatičtějším měsícům jeho vlády. Období, kdy se projevil jako panovník spravedlivý a dobrý, spadají zejména do doby prvního manželství s Annou Lucemburskou, (které se v Anglii říkalo Anna Česká), ale ty nechává dramatik stranou.

Anastázia Mahovská: Velký třesk v životě lidském a ve vesmíru

Už jako malá školačka jsem se na hodinách náboženství ptala kněze: „ Pán farár a kde sa ten Pánbožko vzal? Kněz mi řekl: „Po hodine pôjdeme spolu domov a ja ti to vysvetlím.“ Svůj slib splnil jenom částečně. Šli jsme ze školy spolu a já mu povídala: „Viete pán farár, to, čo nám vyprávate o Pánu Bohu, tomu rozumiem, ale nechápem, prečo a kdo stvoril Pána Boha?

Arnošt Lustig – Jitka Vykopalová: Zralé úvahy o životě (1/2)

Naučil jsem se vážit si žen, když jsem viděl, jaký je jejich osud. Jak ho nesly. Co to znamená narodit se jako žena. Kromě toho, když přemýšlím o kráse, to nejkrásnější na světě je žena. Miluji ženy. Obdivuju ženy. Oceňuju ženy. Všechno lidské se narodilo z matky. Jsem v duši ženská. Mám skutečnou úctu k ženám. Myslím, že jsou lepší, a že příroda je na ně v něčem zlá.

Ivan Rössler: Co nepřejete Voskovcovi?

Jiřího Voskovce jsem slyšel už jen z desek (a viděl ve filmu). Ale byl jsem na jeho malé oslavě. Bylo to v roce 1965, kdy se oslavovaly v Divadle hudby v Praze šedesátiny Jiřího Voskovce. Byla tam řada přátel a bývalých spolupracovníků oslavence a to byla příležitost k malé anketě: CO NEPŘEJETE JIŘÍMU VOSKOVCOVI K NAROZENINÁM? Josef Tesárek - bývalý člen orchestru Osvobozeného divadla: "Nepřál bych mu, aby ho postihla nějaká nepříjemnost, která by mu znemožnila další tvůrčí činnost."

Josef Čermák: Dr. Vladimír M. Kabeš - člověk z nejpěknějších

Narodil se v Praze 6. ledna 1918 (tedy vrstevník Československé republiky) a zemřel ve Washingtonu 11. dubna 2009 ve věku 91 let. Jeho otec (právník jako Vladimír, humanista a vlastenec) založil později slavnou automobilku celostátního významu, Aero, a po narození Vladimíra se rozhodl podnikat i v oboru letectví.

Vladimír Cícha: Květen s vůní nafty

Jsem Atlas nesoucí na ramenou obláček vzpomínky, jsem tulák Macoun bloudící ulicemi Libně, z návrší Na háječku pozoruji hořící Českomoravskou Kolben Daněk a vedle pan rada Kopáček sleduje doutnající rozvaliny vojenským dalekohledem značky Zeiss panem radou nepoužitém v bitevním poli, obzor je temně oranžový, ve vzduchu pach spálené gumy a jiných materiálů a do toho se krátce zamíchal kouř lokomotivy vlaku projíždějícího pod svahem, nejraději bych pana Kopáčka poprosil, aby mi na chvilku dalekohled půjčil, ale to už otec pravil, že je čas vrátit se domů, a tak jsem se otočil a po svahu stoupal nahoru...

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (16)

Kdo ve svém dětství či mládí změnil bydliště a školu, ten dobře ví, co to s chudákem puberťákem udělá. Jisté nepříjemnosti čekaly i mne, protože jsem z jičínského Lepařova gymnázia přešel nejprve na dva roky do vrchlabské Měšťanské školy, z níž se pak stala Základní devítiletá škola Dukelských bojovníků. Další tři roky jsem prožil na střední škole, která přijala „hrdý“ název Gymnázium Klementa Gottwalda!