Michal Dlouhý: Kulovnice

Nadcházející podzimní období je spojeno s myslivostí a s hony. Právě při těchto aktivitách docházelo a stále dochází k tragickým událostem. K jedné z nich došlo před desítkami let na Podkarpatské Rusi, která dočasně bývala součástí našeho státu. Krátce před polednem 3. října 1936 objevil český turista z Prahy Antonín Čulík v lesním masivu za obcí Homok předkloněnou postavu muže rozkročmo sedící u pahýlu stromu.

Petra Nachtmanová: Chytrá kachňátka a liščí seznamka

Lišky mají dobrý čich a ještě lepší mlsní lišáčci. Stačilo pár skoků a stál u kachního příbytku. „Kachny a vaří? Hmmm... a alou! Rychle doneste, co tady tak krásně čichám, než uvařím vás! Cha cha chá!“ Naháněl hrůzu, ale na kachní sourozence si nepřišel. Vlastně je jeho slova vůbec nevzrušovala. Filomínka zrova dolévala prázdné sklenice dalším pitím a přidávala Jarkošovi další koláčový kousek na talíř. On si hladil břicho a spokojeně si pomlaskával.

Egon Wiener: Den po dni | Matoušek z Držkova | Kristýna

Přítel rybaří. Je to takový milý doktůrek ze Dvora Králové. Je, jako já, posedlý sbíráním starých pohlednic. Sbírá Podkrkonoší. A jako by se nechumelilo, jezdí si k tomu do Norska na ryby. Já viděl rybáře kdysi dávno nejdál v Taškentu. Mají tam jezero, kterému místní Uzbeci říkají Taškentské moře a sedí u něho, či alespoň dříve sedávali ve vysokých holinkách, v dlouhém kabátě a s čepicí.

Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (2)

Ve svém veskrze pragmatickém postoji k domácím zvířatům jistě nejsem sám, a mohu to dokumentovat několika příklady, které bohužel budou dosti tristní. Když byly mé dceři asi tři roky, koupila jednou na jaře babička několik malých kachňátek, které hodlala přes léto na zahradě u chaty vykrmit. Jako vedlejší důvod uváděla, že se jistě budou malé vnučce líbit.

Renata Šindelářová: Vydolujme raději svá srdce!

Myslíte si, že se krajina kolem vás mění? Že jen trošku? Občas přibude nějaký ten dům, vyroste strom? Zkuste se podívat na staré fotky. Jak se krajina změní za pouhých dvacet, třicet let. A zajímavé je především pozorovat...

Miroslav Vejlupek: Balada o servírce Hance (5/5)

Kdyby se měl člověk poučit, naučil by se především mlčet. Vždycky a všude. Tedy odbourat svou přirozenost. A ten papiňák potom v něm! Nevím, mám-li si zoufat, nebo se smát. Velký Poříčí má totiž skandál. „Dvacet deka šunky,“ objednala nejsádelnatější z vážených zákaznic. Nakupuje obden a jen málokdy míň než do třech tašek.

Miroslav Horníček: Dobře naladěné myšlenky

Na záložce společného vydání knih Miroslava Horníčka Dobře utajené housle a Jablko je vinno se dočteme, že „obliba literárních prací Miroslava Horníčka pramení z autorovy schopnosti kultivovaně, neotřele, s laskavým humorem i s vážným zaujetím vyprávět o zdánlivě všedních, obyčejných jevech a věcech našeho života.“ To sedí.

Petra Nachtmanová: MAŘENKA A SCHODIŠTĚ

Člověku se to tak někdy o deštivém dni přihodí. Chodí mezi zamračenými lidmi, usmívá se, krade jim vyhaslé tváře a místo nich jim na obličej nasazuje panáčkující lasičky a při tom, jak ještě rozmotává kolemjdoucí pomatené nohy, si ty svoje nevědomky zaplete do pomlázky. Pomlázka je sice dobrá věc, pár šlehnutí zakroucenými proutky a jak se krev rozproudí.

Michal Čagánek: Pole v plamenech

Tisíce radostí přináší pole dětské drobotině. Zatímco dospělí pilně pracují, ona neméně pilně poletuje, hned tu, hned tam, u potůčku, na každém stromě, všude v trávě. Málo co ji skutečně vyruší, tehdy však každý kluk i nejedno děvčátko všeho nechá a běží, co jí síly stačí, když zaslechne, že se chystá ona velká věc, že se totiž bude dělat oheň, že se bude pálit suchá sláma. Neznám větší radosti, většího požitku pro malého dobrodruha.

Jan Řehounek: Než malej Ventil dostal rozum (2)

"Jde se na Políčka!" zavelel Brďa, když se doloudali ještě další kamarádi. Nacvičenou trasou přes popelnice, betonovou zeď, sousední "ohradu" stavebního podniku a plechová vrata vyrazila partička kluků v modrých a hnědých teplákách na smetiště u dráhy, kterému se říká Políčka. Tady je naše eldorádo, ale patří nám "Vodtraťákům" celá čtvrť od trati až ke škole a ke starýmu hřbitovu, jejíž spojnicí je dlouhá ulice, která se ke Komendě jmenuje Šafaříkova a dál Purkyňova

Milan Markovič: Nerád zovšeobecňujem, ale...

Bol to švédsky prírodovedec Carl Linné, kto nazval človeka ako biologický druh pomenovaním homo sapiens, čiže človek rozumný. Nejdem mu nič vyčítať, pri kategorizovaní sa často zovšeobecňuje, inak sa nedá. Skepsa rozhodne nie je mojím svetonázorom, preto s istou rezervou prijímam vyhlásenia o tom, že človek je jediným omylom prírody, keďže mnohé jeho činnosti smerujú k zničeniu svojho pre život nevyhnutného prostredia.

Zdislav Wegner: Kaliště (1/2)

Skočil jsem do vody po hlavě. Blízká šachta proměnila řadu rybníků v Suché v kaliště. Rákosí s hnědými palicemi ještě čnělo z vody, ale bylo temně zbarvené jako voda kolem. Tráva ustoupila od břehů, a jen tento poslední rybník se podobal tomu, čím býval snad po staletí. Před chvílí z něj nějaký kluk vytáhl na vlasci omotaném kolem zápěstí okouna.

Zdenka Bergrová: Je to moje knížka?

Stala jsem se kdysi překladatelkou poezie, převážně básníků 19. století. To je těch, kteří své verše rozlišují od prózy dodržováním rytmu, rýmů, ozdob – na rozdíl od současných, kteří za poezii vydávají cokoli napíšou do kratších řádků.

Stanislav Moc: Austrálie - můj osud (25)

Vzali jsme auto a sekery, pušku neměl nikdo, a vyjeli. Řídil jsem a brzy jsme objevili buffala a začali je honit. Oddělil jsem mladého býka od stáda a kluci na korbě se jej snažili praštit sekerou, ale tak blízko jsem se k němu nedokázal dostat, býk vždy uskočil. Tyhle jízdy byly nebezpečné, protože se většinou odehrávaly mezi stromy a vzalo to určitou zručnost se všemu vyhnout a auto nepřeklopit.