Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (58)

Další médium, které výrazně ovlivnilo život nejen můj, ale jistě každého z vás, je televize. Už jsem se před drahným časem zmínil, že mé první oboustranně aktivní setkání s tímto zázrakem techniky bylo už v roce 1947 na výstavě MEVRO. O šest let později v roce 1953 se objevily naše první černo-bílé televizory s úhlopříčkou kolem 20 cm.

Milan Čechura: Moudří starci

Moudrých starců zase tolik není. Je jich rozhodně míň než blbejch dědků. To je jasné a neoddiskutovatelné. Moudrého starce poznáte podle následujících znaků. Za prvé: Je starý. Ne že by se nemohoucně ploužil podél zdí a pajdal na obě nohy najednou. To v žádném případě. Moudrý stařec se pohybuje sice pomalu, ale plynule a hlavně rozvážně. Takže ta moudrost z něho přímo čiší. A taky vypadá nesmírně ušlechtile.

Milan Dubský: Nevídaná selhání

Vrcholoví sportovci na národních, kontinentálních či světových mistrovstvích nebo dokonce na olympiádách jsou využíváni jako loutky pro fanoušky, a v těchto sportovních arénách předvádějí pro peníze své schopnosti, síly a výsledky své dřiny. Nutno podotknout, že největší peníz spadne do klína pořadatelům a ne těm sportohercům.

Sloupky Jiřího Menzela (10)

Jezdíval jsem často do Kerska k Hrabalům v jejich lesním útulku a bylo mi s nimi dobře. Jednoho krásného jarního dopoledne, plného teplého slunečního svitu jsem tam zastihl pana Hrabala samotného. Paní byla u sousedů na kanastě. Bylo krásně, oba jsme byli naladěni lyricky, schylovalo se k obědu, dostali jsme hlad a chyběla nám ženská bytost. Nabídl jsem se, že panu Hrabalovi mu jeho paní přinesu. Ne že pro ní doběhnu. Že jí přinesu.

Zuzana Trankovská: Veletrh Non–handicap

Minulý týden se konala na pražském Výstavišti specializovaná výstava Non–handicap. Byla určena zejména pro tělesně postižené, kteří měli tzv. pod jednou střechou prodejce invalidních vozíků, různých rehabilitačních pomůcek ...

Barbara Semenov: Velikonoční symboly

Za blahodárný akt vyšlehání se přirozeně musí platit – dárky a vejci. Jako dárek musí být vajíčko plné a malované.Tradiční a nejkrásnější je barva života - krásná červená. Odtud obecně užívaný název – kraslice. Slovanská tradice zachovala pestrou škálu malování kraslic se vzory často vzájemně souvisejícími a srovnatelnými.

Pavel Pávek: Co jedl Vilém Tell

Kuchtíka opět po čase přepadly chmury a výčitky. V optimistickém prostředí čekárny zubaře, aby potlačil přirozenou hrůzu z lékařského oboru, kterému se, podle jeho niterného přesvědčení, může věnovat pouze sadista, začal listovat v pohozeném časopise v křídové obálce. Hrůzu nepotlačil, ba naopak stoupla.

Jaromír Matoušek: Město nad městem

Studená válka vrcholící okupací Československa měla za následek informační blokádu. Středoevropská architektura se ocitla na okraji světové scény, což dokládá i případ budovy Federálního shromáždění – přestože byla publikována v předních světových časopisech, nestala se součástí architektonického dění a nebyla ani dále teoreticky reflektována. Přední světoví architekti objevovali budovu Karla Pragera až po roce 1989 a to spíše náhodou při procházkách Prahou než prostřednictvím soustředěného výzkumu.

Vlastimil Marek: Detail

Dospělý se od dítěte liší i v tom, že je schopen vnímat detail, a také s ním pracovat. Vzpomeňme si, jak jsme například v dětství do jisté doby nedokázali věrohodně zalhat: vlny emocí, na kterých dítě jede, jsou tak mohutné, že na nějaký ten přesný detail není čas a místo. První program veřejnoprávní televize nedávno reprízoval půvabný německý film z roku 2000 Osvícení zaručeno. Dva bratři (jeden, protože již delší dobu zkoušel meditovat a vyznával buddhistický způsob života, a plnil si tak velký sen, a druhý, protože mu právě utekla žena) se vydali do Japonska, do zenového kláštera, „dosáhnout osvícení“.

Luděk Ťopka: Přepadení u švimtajchu

Převzal jsem v kanceláři obálky s penězi, přes rameno přehodil řemen staré malorážky a vyrazil bukovinou do vrchu směrem na Smrčiny. Cesta přes vrch Stropník byla strmá, slunce již hezky připalovalo, a tak jsem se pěkně zapotil. Když jsem konečně stanul na náhorní plošině, usedl jsem na balvan pod smrkem, starým vysokým solitérem na rozsáhlé pasece, abych se po tom výstupu trochu vydýchal.

Pavel Vrána: Vzpomínky s vůní moře (1) Z trampa námořníkem

Vzpomínky a vůně? Někdo si možná položí otázku, zda vzpomínky – fenomén naprosto nehmotného charakteru – mohou být něčím provoněny; vyvolá to v něm pochybnosti, pomyslí si něco o příliš bujné fantazii. Budiž. Já tvrdím, že vzpomínky vonět mohou. Nebo, alespoň ty moje, vůni v sobě nesou. Ono s mořem a vztahem k němu je to u muže podobné, jako s krásnou osudovou ženou. V obou případech toto soužití v každém chlapovi nějaké stopy zanechá.

Milena Holcová: I města mají vši

Moravská cestovatelka bourá všechny stereotypy, které máme spojeny s představou cestovatele: je to žena, dokonce blondýna (jak nezapomínám vždycky dodávat), turistické průvodce nečte, ba navíc si o zemi, do které míří ....

Rozhovor se zrcadlem Evy Rydrychové

Dostala jsem úkol. Pěkně jako ve škole. Samostatné práce mě bavily, ale vždycky byly přinejlepším za lidovku. To mě teda zajímá, jestli po tolika letech po základce to bude lepší. Teoreticky by mělo, a to už jen proto, že tenhle úkol je naprosto senzační. Sedám k počítači obloženým kávou a sušenkami, děti jsou v pelíškách po skvělém obědě, předpokládá se tedy klid na „Hovory se zrcadlem“.

Jiří Vlastník: Jiří Menzel vybírá herce intuicí

JIŘÍ MENZEL se stal výraznou osobností světové kinematografie, a přesto nebývá ozdobou okázalých večírků. Vlastní řadu významných filmových a divadelních cen, sláva však bývá holka nestálá. Jiří Menzel však dosáhl ocenění ve stabilnější měně – národ český jeho filmy miluje, jeho divadelní inscenace se staly legendou. Když vejde do místnosti, netřese se přesto zem.