Zdeňka Kopčová - Jarmila Moosová: Když slunce zevnitř svítí navenek
Naše budoucnost je v našich dětech. A nemusí to být výhradně naši vlastní potomci, ale také kupříkladu děti našich přátel. Člověk se ani nenaděje a z někdejších batolátek jsou dospělí mladí lidé, vytvářející si svoje vlastní místo pod sluncem. Je radost být alespoň zpovzdálí při tom, když se jim to daří.
Ivana Zapletalová: Setkání s legendou české jógy
Když před někým z Hodslavic vzpomenete jméno Milady Bartoňové, tak jen souhlasně přikyvuje, že ji zná. Je pro zdejší vesnici pojmem. Troufám si říct, že skoro stejně tak velkým jakým je zdejší slavný rodák František Palacký. Proto jsem velice šťastná, že jsem ji mohla dvakrát osobně u ní doma navštívit. V době mého týdenního pobytu v Hodslavicích byla vážně nemocná, a tak se nemohla cvičení jógy účastnit, i když před rokem tomu tak ještě bylo.
Miloslav Heřmánek: ROZHOVOR SE ZRCADLEM
Oba monitory na mém stole po mně šibalsky pokukují. Trávím s nimi většinu času od pozdního rána do hluboké noci. Na vrnící bedně spokojeně odpočívá kočička. Výjimečně jsem toho zešeřelého večera doma sám, jen se svojí prací a zvířátky. Celé to začalo prostým výpadkem elektrické energie. Neslušně jsem zaklel, když v počítači ruplo a monitory cvakavě zhasly.
Jan Drocár: Věštba kněžny Libuše se naplňuje (2)
Pro Prahu příjezd Baracka Obamy samozřejmě není prvním setkáním s americkými prezidenty. Jak byla předtím jakákoliv návštěva zcela nemyslitelná, ve dvacetiletém období, které právě ubíhá od sametové revoluce, přijeli do Prahy všichni prezidenti USA, kteří nastoupili do úřadu. Ukázali jsme jim Staré Město, Malou Stranu a Karlův most s panoramatem Hradčan, vzali je na pivo do české hospody, zavedli na památná místa pro český národ.
Ivan Kraus: Formulář
Sotva jsme převedli peníze z francouzského konta na české, abychom si mohli koupit auto, zazvonil telefon. Byl to úředník francouzské banky. "Omlouvám se, že ruším. Ale jsem povinen vyplnit formulář a uvést v něm důvod převodu vašich peněz. Co mám do dokumentu napsat?" "Milenka," řekl jsem. Úředník se srdečně zasmál. "Je to jen formalita, ale přesto jsem povinen doklad vyplnit. Jaký motiv transakce mám tedy uvést?" "Milenka," opakoval jsem. Odpověděl jsem tak schválně, protože mi nová evropská nařízení na kontrolu občanů, která pomíjejí ruské mafiány, jdou už nějaký čas dost na nervy. "Stačí, když uvedete něco obvyklého, co budu moci do dotazníku napsat. Co byste tedy navrhoval jako důvod transakce?"
Zdeněk Wachfaitl: Sklizeň pod Pálavou
Pálavské vrchy jsou u nás známé díky odlišnému klimatu nejen od Čech, ale i od většiny Moravy. Tento teplý a vinorodý kout jižní Moravy má totiž ráz krajiny připomínající jeho dávnou historii, tedy jeho klimatické spojitosti s Panonií a dalšími krajinnými oblastmi souvisejících v historických časech s Římskou říší. Římané nazývali Pálavu Sylvae Lunae a později MonsVeneris, Venušina hora.
Luděk Ťopka: Na Rýznburku po 21 letech
Staří už byli oba mrtví a s nimi i jeden z obou bratrů. S druhým, Ferdou, jsem chvíli poseděl, vyslechl pár novinek. Byl už značně nemocný, takže jsme spolu dlouho nebesedovali a brzy se spolu smutně rozloučili. Druhým a největším zdrojem zpráv byla paní Vohralíková, manželka jednoho ze tří tehdejších hajných, který však už byl také mnoho let po smrti.
Ondřej Suchý: Co prozradily noční hovory s Jiřinou Štěpničkovou
Když mě začátkem osmdesátých let fotograf Svatopluk Sova (který si kvůli svému ošuntělému baloňáku říkal Colombo, zatímco jeho pravá přezdívka byla – vzhledem k jeho titěrné postavě – Kilo) neustále pronásledoval s návrhem, ať s ním sepíšu paměti jeho vrstevnice a kamarádky Jiřiny Štěpničkové, příliš jsem se k tomu neměl. Ne, že by mě taková práce nezajímala, ale měl jsem v té době (podobně, jako mám dodnes) rozdělaných několik jiných projektů a práci na takové knížce bych už nezvládl.
Jan Řehounek: Jak vidím budoucnost knih
Slyším-li z rádia či čtu v rádoby zasvěceně se tvářících komentářích v časopisech polemiky o tom, zda tištěná kniha přežije stále sílící tlak elektronických médií, nutí mne to k pousmání. Většinou o tomto problému hovoří lidé, kteří mají blízko právě k těm tabletům, elektronickým čtečkám, teletextu, internetu, fejsbuku a podobným nesmyslům, jimž se, nevím proč, říká sociální sítě – jakoby na nich bylo něco sociálního. Tedy k věcem, k nimž mám já osobně poněkud odtažitý vztah.
Pohádková čajovna
V historickém centru romantického Nymburka poutník nepotká s padajícím soumrakem jen pana Hrabala; patrně je se svými kočkami někde daleko a vzpomíná na město svého mládí. Mlhavě přeludnou bránou zahlédne poutník budoucí královny, ale kráčí stále dále okolo hradeb po břehu vodního příkopu, rozhlíží se po přihrbených domcích a přemítá, kde by uhasil žízeň.
Egon Wiener: Lovecké trofeje
Pokaždé, když slyším na zámcích a hradech vyprávění o přebohatých honitbách bývalé šlechty a na stěnách vidím lovecké trofeje, tak si říkám, že to musela být prazvláštní doba. Pozabíjet tolik zvěře jen tak, pro potěšení z lovu, pro trofeje... Cenným zdrojem pro získání informací pro „porozumění“ tomuto druhu zábavy jsou obecní kroniky a zápisky, které si vedli místní lidé. Dovolte mi, abych vás seznámil s popisem jednoho takového honu, jehož reálie byly sepisovány pro místní kroniku obce, kláštera Hradiště na panství hrabětě Kristiana Valdštejna.
Stanislav Moc: Školní autobus
Rodinná porada byla krátká. Od pondělí do čtvrtka bude vnučka jezdit do školy od nás, kde bude i bydlet, a ve čtvrtek pojede autobusem ze školy domů, kde se o ni postará její otec, než se mu žena a matka jeho dcery vrátí v pátek odpoledne z kurzu. Plán jednoduchý, který se líbil všem příslušníkům naší rodiny jen vnučce ne.
Pražská konzervatoř znovuobnovila činnost JEDNOTY PRO ZVELEBENÍ HUDBY V ČECHÁCH
Již v roce 2008 zahájila Pražská konzervatoř tříletý cyklus oslav 200 let svého založení. Je poměrně nezvyklé, aby jedna organizace slavila po tři roky své bezesporu významné výročí, ale v případě Pražské konzervatoře je pro to hned několik výjimečných důvodů. Tím nejpádnějším důvodem je, že Pražská konzervatoř je nejstarší konzervatoří v Evropě a její věhlas dosahuje celosvětového významu. Ale protože důležitých dat je v celé této historii pěkná přehršel, dovolíme si v zájmu přehlednosti nahlédnout do několika důležitých historických listin a vytáhnout z nich pro vás to nejdůležitější.
Vladimír Leksa: Jiří Trnka – rozprávkar, ktorý daroval dušu bábkam
Odmala sa rád dívam na animované filmy – bábkové aj kreslené. Ako chlapec som sa každý večer tešil na Večerníček a vždy v nedeľu dopoludnia na kino Filmárika a Filmušky. Na príbehoch Lolka a Bolka, Maťka a Kubka, Maxipsa Fíka, Vlka a Zajaca, králikov Boba a Bobka, kocúrikov Pufa a Mufa, či dvoch medveďov, ktorí sa stretli kdesi pri Kolíne, som sa detsky smial. A bývalo to tuším v sobotu poobede, možnože aj v nedeľu, keď som nespúšťal oči z iných príbehov – v programe s názvom Břetislav Pojar uvádí ma do nich pravidelne pozýval stvoriteľ dvoch mackov od Kolína – vtedy sa stávalo, že som pri tom smiechu zabudol zavrieť ústa a iba sa detsky čudoval, aká krása nevídaná je ukrytá v rozprávkovej krajine animovaného filmu.