Slavomír Pejčoch-Ravik: Chrám chrámů
Nejprve trochu filologie. Ten chrám se jmenuje San Giovanni in Laterano. Tedy svatý Jan a přídavné jméno „lateránský“ je zase odvozeno podle majitele pozemku, který žil, jak jinak, v časech římských císařů a za Nerona byl popraven. Po čase se stala vlastnicí parcely choť císaře Konstantina, která s tímto majetkem takhle ušlechtile naložila.
Josef Krám: O střele LITTLEJOHN
Vystudoval jsem strojní fakultu ČVUT, ale chodili za mnou dva členové StB, otec totiž dělal poradce ministra války v Anglii, a já se pak bál dělat práci inženýra. Ale jakmile jsem se dal na muziku, okamžitě jsem měl od nich pokoj. Udělal jsem si státní zkoušku z houslové hry na pražské konzervatoři, dále studoval u profesora Muziky a udělal Pražskou konzervatoř.
Danuše Markovová: Filipika se zrcadlem aneb jak nejlépe vyzpovídat své druhé já....
Pro mě je nejdůležitější být obklopena lidmi, kterým vnitřně věřím a kteří umějí něco dávat ze sebe. V tomto ohledu mám na lidi štěstí, i když je jich hrstka, co mi upřímně fandí. Přátele poznáš podle toho, že mají radost spolu se mnou! Moje děti mi však fandí určitě.
Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (6)
Máme za sebou druhou noc ve starém anglickém hotelu Old Empire a všichni tři jsme se shodli, že je to krásné místo pro lelkování na terase, ale velmi špatné místo pro spaní. Dřevěné stěny propustí nejen každý zvuk z venku, ale i každé slovo z dalších pokojů a asi jsme měli smůlu, protože hosté v sousedním pokoji prožívali bouřlivou noc.
Ivo Fencl: Nenechme se ovlivnit knížkami
Anebo nechme? Pokud to uděláte a podlehnete okolí sestavenému jistě nejen, ale také z knih, mohu jít příkladem. Ne úžasným, ale příkladem. Nechávám se totiž podobně ovlivňovat. Léta. Občas určitě k vlastní škodě. Nepiji, neberu drogy, ale trochu čtu. Povím vám (teď) příběh z míru, jehož hrdinou je člověk a balíček knih. Nebo snad balík? Je ovšem pravda, že o něčem podobném vypráví už třeba můj kolega v Obci spisovatelů a jiný přispěvatel Pozitivních novin Milan Čechura v (nevím, jestli vám známém) měsíčníku Plzeňský literární život. Od loňska píše o svých oblíbených knihách, i povím vám raději příběh vlastní a čistě úvodem se pokusím navázat rovněž na Milanův čtenářský deník, který zahájila vzpomínka na Tarzana.
Dagmar Slivinská: ...vařila myšička kašičku...
...vařila myšička kašičku na maličkém rendlíčku. Tak to jsem jednou taky tak vařila a rendlíček putoval i s kašičkou do popelnice... stal se z ní cement! A proč by taky myšičky vařily kašičku, když my všichni, jim dáváme tolik příležitostí, jak se nacpat až k prasknutí! Dnes mi myši připomněl pan Ondřej Suchý, jehož kreslené myšičky jsem milovala. Nikdy jsem proti myškám nic neměla, naopak.
Jan Kuthan: Hoši politici i fotbalisté - děkujem!
Co mají společného politici a fotbalisté? Kupodivu mnohem víc, než by se na první pohled mohlo zdát. Především si velmi dobře uvědomují, že jejich kariéra je a bude velmi krátká a je potřeba se během ní co nejvíce činit, aby se člověk takzvaně „zabezpečil“. Politik i fotbalista neustále zdůrazňují, jak svou práci dělají pro lidi, jak by jejich práce jinak ani neměla smysl.
Jitka Dolejšová: O čem jsou dostihy
Dostihy jsou o pohybu. Nemám na mysli jen pohyb koní, které k dostihu neodmyslitelně patří, ale pohyb lidí. Kdo žije v domnění, že na dostizích se pouze sedí na tribuně, je na velkém omylu. Pravda je, že z tribuny lze pozorovat start dostihu pomocí dalekohledu (startovací klece jsou až na druhé straně závodiště, kam oko nedohlédne) a pak boj na cílové rovince (kam oko dohlédne).
Miroslav Sígl: Vltava, slavné parníky a lodě s loděnicemi
Ach, kde jsou ty nádherné dny, kdy kolem břehů Labe nebo Vltavy voněly louky, čerstvě posečená otava nebo seno, které jsem pomáhal rodičům sušit, a jakmile se objevil po řece tiše plující a občas náhle zahoukající parník, většinou s vlečnými čluny, odhodil jsem hrábě a pádil k vodě. Stejně tak moji kamarádi, spolužáci, abychom o překot naskákali do vln a nechali se jimi unášet.
Ondřej Suchý: Chalupářská úvaha
Když mně bylo pětadvacet let, hrdě jsem v kavárně Slavia prohlašoval, že mě jako Pražáka na Vyšehradě rozeného a Vltavou křtěného nikdy nic z Prahy nedostane. Téma „chalupa a chalupaření“ mi bylo absolutně cizí. V pětatřiceti letech jsem však začal uznávat, že by nebylo špatné, kdybychom s mojí ženou a začínající rodinkou měli nějakou chalupu, kam by se mohlo občas o víkendu zajet.
Pavel Pávek: V Evropě jsou jen dvě místa, jako je Dubá
Z nádraží vyrazíte po proudu řeky Sázavy a sledujete žlutou turistickou značku. Patrně budete, stejně jako my, chvilku litovat chataře, kterým nad střechami duní tisíce aut. Přes půvabné údolí vede most a na něm dálnice E 55… Po pár krocích je však již ta hrůza za vámi, minete další chaty a jste jakoby mimo civilizaci.
Miroslav Sígl: 150 let od druhé svatby Bedřicha Smetany
Vraťme se do předminulého století, kdy se Bedřich Smetana (1824-84) účastnil studentských bouří v roce 1848, probouzí se národnostně i politicky, skládá svou první píseň na český text a hned další „... vzhůru Češi, Bůh nám přeje, stůjte pevně při svém právu ...“, patří k členům národní gardy, k bojovníkům z barikád. Povstání je potlačeno a Bedřich hledá útočiště u svých rodičů v Obříství na Mělnicku, kde byl jeho otec František sládkem zdejšího panského pivovaru.
Ivan Kott: Zasloužený triumf "Dobře placené procházky"
Je krátce po 19. hodině a v Národním divadle začnou zpívat uvaděčky – tedy ne každý večer, ale vždy, když se tu hraje opera Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA. Poprvé se tak stalo v neděli 22. dubna, kdy tu měl tento kus o lásce k penězům svoji premiéru. Režiséři Miloš a Petr Formanové doplnili původní semaforskou podobu o sedm písní ze hry Sekta zpívaných ženským a dětským sborem, které dokreslují děj a výrazně obohacují hudební vyznění.
Zdeněk Pošíval: Nedokončené Rozpravy ZP
Když mi vydavatel zadával autorství rubriky Rozpravy ZP, v nichž vedu vzájemnou výměnu názorů na kolotání života na tomto světě s osobami významnými, nikoliv však profláknutými bulvární popularitou, zaujal mě i myšlenkou vrátit se po nějaké době ke zpovídané osobnosti a probrat, co se od doby rozpravy pozitivně změnilo v našem životě i v dojmech z vnímání světa. Bohužel, nikdy k tomu dosud nedošlo a ve dvou případech k tomu již není ani naděje.