Pavel Pávek: Kostlivec v krčmě / Jak v Kostelci začali vařit pořádné pivo
Toho večera Barnabáše napadlo, že sládkovi zasadí definitivní ránu. Před časem našel, když šmejdil kolem města, pod zámeckými valy takovou divnou rostlinu. Vypadala jako miniaturní zelné hlávky, a když jí okusil, samou hořkostí se mu zkroutila celá čertí tlama. Vymyslel, že by mohlo být docela veselé nasypat do piva pár těch jakoby zelných hlávek. Jak vymyslel, tak udělal.
Josef Fousek: Opuštění / Úspěch
Potkávám je na ulicích, v parcích, v lese – jdou a spíše se drží u zdi, snad aby nepřekáželi těm, kteří mají rychlejší krok, možná z ostychu, že už nejsou mladí a krásní. V očích jsou vzpomínky, tváře plné vrásek. Jejich společníky jsou vnoučátka, psíci a hole. Do šedivých vlasů sněží a spadává podzimní listí. Důchodci.
Pavel Štěpánek: Velkolepý dar z krajanské sbírky
Nepřihází se každý den, aby některý krajan odkázal českému státu cennou sbírku obrazů, kterou se mu svého času podařilo vyvézt do zahraničí. Už před deseti lety se paní Věra Třebická-Řivnáčová z Mexika rozhodla věnovat obrazy z dědictví svého tchána dr. Jana Třebického st. a zesnulého manžela dr. Jana Třebického ml. k uctění jejich památky některé galerijní instituci v Praze.
Petra Haasová: Někomu to prostě nejde
Ačkoliv se nás náš velitel snažil přesvědčit o tom, že máme mít nohy u sebe, pokrčit kolena a pružit, většina z nás si vysvětlila jeho instruktáž po svém a ve chvilce zdolávala svah skupina hulákajících nešťastníků s hůlkami nad hlavou a nedoporučovaným stylem „pluh“.
Julius Pataky: Relaxační centrum pro ženy BÝT SAMA SEBOU
S radostí Vám můžeme sdělit, že jsme 1. 12. 2004 zahájili činnost Relaxačního centra pro ženy, BÝT SAMA SEBOU, U gymnázia 3, Praha 4 Nusle (3 min. od stanice metra Vyšehrad), Jaké služby u nás najdete?
Plná náruč předsevzetí
Nebudu číst při jídle, řekl jsem si. No... pokud obědváme ve dvou, nečtu. Nehodí se to. Když ale sedím u stolu sám, nevidím ve čtení novin problém. Považuji to naopak jako racionální využití času, kdy při konzumaci potravin konzumuji zároveň potravu duševní. Stejně mám po jídle opět cosi na práci a na noviny se nedostane... takže tohle předsevzetí vypustím...
Miroslav Sígl: Stoletá škola pro zrakově postižené
Dozněly poslední tóny varhanní skladby J. S. Bacha v koncertní síni Bohuslava Martinů na Hudební akademii múzických umění v Praze-Malé Straně a ozval se mohutný, jásavý potlesk, jaký zde zažívají často, ale tentokrát byl něčím výjimečným. Patřil nevidomým a zrakově postiženým pěvcům, muzikantům, sólistům a jejich představitelům v čele s ředitelkou školy Miladou Rybářovou, kteří vše s nesmírnou pečlivostí připravili, nacvičili náročný program a nyní se uklánějí s náručí plnou květin.
Jan Řehounek: František Xaver Brixi – 280. výročí narození
Právě dnes uplynulo 280 let od narození předního představitele raného hudebního klasicismu Františka Xavera Brixiho. Český hudební skladatel, přední osobnost české církevní hudby, se narodil 2. ledna 1732 v Praze v rodině varhaníka a ředitele kůru v kostele sv. Martina ve zdi Šimona Brixiho. Jeho matka byla spřízněna s dalším rodem slavných hudebníků – Bendů z Benátek.
Ivo Fencl: Rozhovor s nezařaditelným Aloisem Mikulkou
Spisovatel a výtvarník Alois Mikulka (nar. 13. 8. 1933 v Brně) vystudoval v rodišti střední uměleckoprůmyslovou školu a v Bratislavě pak Vysokou školu výtvarného umění (1958). Jako literát debutoval 26 pohádkami Aby se děti divily (1961) a už tuhle knížku samo sebou i kreslil. Zrovna tak všechny dosavadní a spoustu titulů jiných autorů.
Vladimír Kulíček: Duše, duch – a elektrický motor
Tak zase jednou vylili s vaničkou i dítě. Jak okřídlené je to rčení – a kupodivu dost časté. Jakoby právě u nás, v Česku, mělo domovské právo! Někdy stačí málo, někdy moc. Změní se nějaký ten –ismus, ale stačí vyměnit třeba jenom pana vedoucího a vanička letí do šrotu, voda do kanálu a při dobré vůli se podaří i to dítě protlačit kanálovou mřížkou!
Jitka Dolejšová: Skandinávie - O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (10)
Dostáváme se k ledovcové oblasti Svartisen, která je svého druhu největší náhorní planinou v severním Norsku. Ledovcové jazyky vyplazuje na všechny světové strany. My se vydáváme k vesničce Roosvoll, za níž vede odbočka (slepá silnice) k ledovcové přehradní nádrži.
Vladimír Vondráček: Madeira (2)
Jako obyčejně při popisování jakéhokoliv cestování mám vždy problém, zda postupovat chronologicky či dle zajímavých tématických zážitků. A jako obyčejně jsem nerozhodný a nakonec to střídám hala-bala. No – snad i tak to bude zajímavé. Takže – po více méně obecném prvním sdělení mohu s naprostým svědomím nyní začít konstatováním, že cestovní brožůrky o Madeiře nelžou, když ji popisují jako ostrov věčného jara, ostrov květin, zelený ráj či zelenou perlu Atlantiku.
Josef Krám: Vzpomínka na profesora Václava Hejna
Dovolte v čase vánočním vzpomenout dvojhlasně Václava Hejna (1899–1974), na rychnovském gymnáziu respektovaného profesora češtiny a francouzštiny a Jiřího Šlitra (1924–1969). Ten pan profesor měl pozoruhodný zvyk, že nikoho neoslovoval jeho jménem, ale přezdívkou. Čím kdo víc vyčníval z průměru, tím přezdívek bylo víc. Zatímco nejbližší Šlitrův kamarád Pepík Telecký jich měl pět, tak Jirka, který si pečlivě vedl jejich seznam, jich měl 32 – ze třídy nejvíc.
Ondřej Suchý: Purpura a bílý vánoční slon
Vzpomínám dodnes na tu noc, kdy jsme se sešli s Jitkou a tehdejším hudebním režisérem Pavlem Žákem před budovou Československého rozhlasu. Každý jsme vytáhli stovku a obolus dali zvukaři, který už měl dávno po „směně“, ale zůstal s námi ve studiu. Pod dohledem Pavla Žáka jsme pak s Jitkou nazpívali Bílého vánočního slona.