Vladimír Vondráček: Proč je „proč“ důležitější, než „proto“?
Stejně jako údajně každý vojín nosí ve své tornistře maršálskou hůl, tak možná i každý člověk nosí ve své hlavě myšlenky, o kterých se domnívá, že je záhodno se nimi podělit s ostatními. A kdejaký gramota navíc ty své myšlenky hází na papír nebo alespoň do počítače v bláhové naději, že se to ke čtenářům nějak dostane. A to je i můj případ.
Pavel Kovář: OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (6)
Bylo to přesně 30. května 1953, kdy došlo k měnové reformě. Ale za jakých okolností: den před jejím vyhlášením prezident republiky Antonín Zápotocký lhal národu, že nic takového nehrozí, Přesto se měna konala. Na jednu stranu to vlastně tak moc velké překvapení nebylo. Tenhle komunistický funkcionář uměl totiž „slibovat“.
Dobromila Lebrová: Adalbert Stifter, rakouský spisovatel, malíř a pedagog
Pokud se člověk setká s některým Stifterovým spisem, bývá okouzlen popisem krajiny, líčením přírodních krás, ale i vysokou morálkou jeho hrdinů. I přes často tragický osud jeho hrdinů je Stifterovo dílo uklidňující a přinášející naději pro lepší uspořádání světa: „Jen to, co prýští jako živý pramen z celistvosti živé, teplé duše, může zase vytvořit život.“
Jan Řehounek: Lucie noci upije, ale dne nepřidá
Další figurou českého předvánočního zvykosloví je Lucka. Mládenci a někdy i ženy se v předvečer svátku sv. Lucie, ten se slaví 13. prosince, převlékali za „Lucky” do prostěradel a se zamoučenou tváří, někdy používali papírové masky v podobě zobáku či se zuby z vydlabané řepy či dýně, chodili po domech přesvědčit se, že je dodržován zákaz předení a draček.
Denisa Marková - Renata Šindelářová: Není to s námi lidmi ještě tak špatný
Když se Denisa Marková rozhodla poprvé odhalit posluchačům své zlato v hrdle, bylo jí teprve patnáct let. Uspěla tehdy na soutěži Mladá píseň Jihlava a nastartovala tím svou pěveckou kariéru. Nejprve zpívala jejímu srdci tolik blízké country.
Slavomír Pejčoch-Ravik: Petr Chelčický - Duch proti moci
Počátkem 15.století, jak víme, vzplanuly po Čechách boje o Husův duchovní odkaz. Jedna křižácká výprava za druhou stíhala odbojnou zemi, ale mnohonásobná přesila cizáků byla pokaždé na válečném poli rozdrcena. Totální porážky nakonec donutily církev, všemocnou organizaci doby, k jednání s kacíři. Nejmocnější bašta středověké Evropy, která doposud vystačila jen s hranicemi, popravčím mečem s klatbou, byla nucena přijmout dialog.
Jitka Dolejšová: Skandinávie - O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (8)
Pokračujeme silničkou, rovnou a přímou – jako když střelí. Nebo jak nalajnovanou podle pravítka. Provoz na stupni nula. Jenom my. Malebné domky s rozkvetlými zahrádkami. Domky červené, ale i bílé, žluté, světlounce modré, zelené. V Andenes si prohlížíme pěkný 48 m vysoký maják z roku 1895, a po kamenitém 2,5 km dlouhém molu jdeme vstříc rozlehlému moři.
Vladimír Vondráček: Naši mazlíčci a ti druzí (8)
Ani jsem netušil, že mám tak dobrodružnou povahu a opravdu nevím, kde se ve mně vzala ta drzost, že jsem se „odvážně“ pustil do těchto zoologických příběhů a občas i komentářů. Vím, že zkušenosti jsou nepřenosné a že kdekdo mi může kdeco v těchto mých plkáních vytknout. Ale takový jsem už já - matinko – jak říkávala Mamzel Nitouche.
Jaroslav Volf: Už chtějí ten článek, pane Čapku... (15)
Člověk si ledacos myslí o národech, a nejsou to vždycky věci, které by si ten národ mohl dát za rámeček; to už je takový zvyk, že člověk jaksi ztotožňuje zemi a národ s jeho politikou, režimem, vládou, veřejným míněním nebo jak se tomu říká. Ale něco jiného je si ten národ nějak názorně představit; to si nemůžete nikterak vymyslet nebo umínit; sama od sebe se nám vynoří vzpomínka na něco, co jste viděli, na něco docela nahodilého a všedního.
Stanislav Rudolf - Renata Šindelářová: Prostě, kdo umí - umí!
Nejprve jednu zcela soukromou: Kolik máte manželek, dětí a jiných zvířat? / Takže pro vaši orientaci v mé rodině: mám už 51 roků jednu manželku, s ní dvě děti. Martin je bankovní technik, Alena prodavačka. Máme dvě vnučky, jednoho vnuka, pravnoučata Lukáše a Dominiku. Protože všichni bydlí nedaleko, pravidelně nás o víkendu navštěvují.
Miloslav Sígl: Vzpomínky a poznámky k počátkům Syndikátu novinářů České republiky
"To už začínala generální stávka. Vyhověli nám, ale napřed si to přečetli. Cestou přes Staroměstské náměstí (zrovna zpívala Marta Kubišová naši státní hymnu u Husova pomníku), kde jsem stanuli, splynuli se stávkujícími, abychom se hned na to rozeběhli do redakcí. Zašel jsem do Lidové demokracie na Karlák ...
Jiří Suchý: Život není obnošená vesta (11)
Padlo tu jméno režiséra Karla Mareše. Bylo by křivdou, kdybych tady nenapsal, že tento muž znamenal v určité etapě naší práce pro Semafor mnoho. Byl vlastně hudebním skladatelem, který se vrhl na režii a obojí zvládal velmi profesionálně. Jemu vděčíme za to, že Semafor se zvolna dostával z amatérských začátků a jemu taky vděčíme za určité množství hezkých děvčat, která přiváděl k nám do souboru - i na to měl talent.
Michal Dlouhý: Skoro Mikulášská
Když jednou po službě vrchní strážmistr Valoušek spolu s četníkem na zkoušku Janem Fučíkem navštívili hostinec žida Herszkovicze, aby zjistili místní poměry, zaslechli z vedlejší místnosti usedavý nářek ženy. Na dotaz co se stalo zjistili, že zítřejšího dne se bude vdávat dcera hostinského a dle starého židovského rituálu jí stříhají vlasy a protože až do smrti bude nosit na hlavě paruku.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti anebo od embrya po sklerózu (69)
Další dvě hezké dovolené u Baltu, které se daly pořídit bez deviz, spadají do poloviny let sedmdesátých. V roce 1975 jsme byli s dalšími třemi rodinami v NDR a docela stylově už s novým Wartburgem. Jeli jsme do Prerowa, kteréžto jméno připomíná, že pochází od Polabských Slovanů.