Dobromila Lebrová: Edward Jenner, objevitel očkování proti černým neštovicím

Kdysi hovořívala maminka o své tetě, která se narodila v polovině 19. století, že byla „poďobaná od neštovic“. V době pratetina narození byla na našem území poslední velká epidemie této smrtelné nemoci. Sama maminka několikrát opakovala, že i někteří z jejích učitelů podle jejich vzhledu tuto chorobu překonali. Není to tedy zas až tak dávná doba, slyší-li člověk o tom, že to někdo skutečně prožil...

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Marie Zieglerová: Jen plechová bedýnka?!

V „počítačové“ škole se nás snažili přesvědčit, že máme co do činění jen s plechovou krabicí zaplněnou čipy a drátky. Že se jí nemusíme bát, že stačí jen vědět, na kterou klávesu klepnout, což se nám několik týdnů snažili vtlouct do hlavy. No a v tom to nejspíš vězí! Na kterou klávesu klepnout?! Počítač to ví zcela přesně, se mnou je to horší, a tak mi to dává pěkně najevo.

Jitka Dolejšová: O čem jsou dostihy

Dostihy jsou o pohybu. Nemám na mysli jen pohyb koní, které k dostihu neodmyslitelně patří, ale pohyb lidí. Kdo žije v domnění, že na dostizích se pouze sedí na tribuně, je na velkém omylu. Pravda je, že z tribuny lze pozorovat start dostihu pomocí dalekohledu (startovací klece jsou až na druhé straně závodiště, kam oko nedohlédne) a pak boj na cílové rovince (kam oko dohlédne).

Ivan Kolařík: Neúspěšný hráč

I přesto, že jsem důchodce, tak se na úterní obědy v klubu vojáků, kteří sloužili vlasti na různých bojištích a přežili, vždycky těším jako malý kluk. A to z několika důvodů. Předně jako penzista dostanu na oběd velikou slevu deseti procent a potom tam vaří báječné ryby, které jsou bez kostí a tak křehounké, že se v bezzubé puse přímo rozplývají na jazyku.

Antonín Hančl: Ejhle cirkusy a varieté (2)

Když paměti, tak asi od piky, ale ...? Psát paměti? Jak začít? Odpověď na výzvu Pozitivních novin by byla na dlouhé tratě. Od malička jsem se více kamarádil s děvčaty a dokonce si hrál i s panenkami. Rodiče (nikoliv sudičky) mi předvídali, že budu asi krejčí. A tak mne dokonce přesvědčili abych se dal na krejčovské řemeslo.

Martina Pfeffer: Pan Hrabal by mě miloval

„To je moje, kupovat lacino krásný věci. S kazem třeba. Ale nekupte to, když je to tak výhodný!" praví ve Slavnostech sněženek pan Leli alias Jaromír Hanzlík. Pan Leli byl tak trošku můj tajný vzor, protože i já výhodně nakupuji, sbírám a kramařím. Už jako malá jsem byla označena za vetešníka. Nejraději jsem krámovala na obrovské půdě u babičky.

Jaromír Matoušek: Keltská hlava

V květnu roku 1943 byly zcela náhodně při těžbě písku na okraji obce Mšecké Žehrovice nalezeny čtyři zlomky sochy. Zlomky jsou z opuky a představují významnou keltskou osobnost. Její provedení ukazuje rysy, typické pro umění tak zvané laténské kultury z období 450–430 před Kristem, tj. plochý obličej, mandlové oči, esovité brvy kolem očí, knír či ucho v podobě lotosového květu. Nedávná analýza odhalila na základě studia historické literatury význam stylizovaného účesu v podobě pásu vlasů na jinak vyholené hlavě, probíhající od ucha k uchu nad čelem. Tzv. tonsuru, ve středověku účes irských mnichů, byla v předcházející době odznakem keltských duchovních osobností – druidů.

Jaroslav Volf: Osobnost

Žáci vědí, že je po několika hodinách učení Pan učitel Paur odmění vyprávěním děje některého strhujícího díla české nebo světové literatury. A sice v nádherně a osobitě zjednodušené a přeformulované podobě, není to hlasité předčítání z dotyčné knihy (jemuž ve vyšších ročnících sám říká trochu posměšně služba negramotným), je to svébytný útvar, který je pro žáky nejen přijatelný, ale magicky přitažlivý.

Lenka a Luděk Novákovi: Srí Lanka aneb cestování s kufrem pro každého (5)

„Já se snad tady nikdy nevyspím!“, bědoval Lúďa, když jsme zase vstávali za šera. Nic nás k tomu nenutilo, vlak na vysočinu nám jede až odpoledne, ale chtěli jsme navštívit pravou rybářskou tržnici a vidět rybáře při akci je možné jenom ráno, když přiváží své úlovky. Vlastně nutilo! Vědomi si konečnosti našeho malého Srilanského života si vážíme každé hodiny a snažíme se ji smysluplně využít.

Jiří Vlastník: Masaryk a Mařena

Ano, přiznávám se – jsem sběratel. Hromadím černé, šelakové, gramofonové desky a staré tiskoviny. Upřesňuji, nevozím je na vozíčku do sběrných surovin abych si za stržený obnos přilepšil na stravě a ošacení. Ukládám je do skříní a pod gauč, kolem utěšeně uhání čas a já s uspokojením sleduji, jak se z kdysi bezvýznamných deníků a vybledlých časopisů stávají historické unikáty.

Zdeněk Pošíval: Nedokončené Rozpravy ZP

Když mi vydavatel zadával autorství rubriky Rozpravy ZP, v nichž vedu vzájemnou výměnu názorů na kolotání života na tomto světě s osobami významnými, nikoliv však profláknutými bulvární popularitou, zaujal mě i myšlenkou vrátit se po nějaké době ke zpovídané osobnosti a probrat, co se od doby rozpravy pozitivně změnilo v našem životě i v dojmech z vnímání světa. Bohužel, nikdy k tomu dosud nedošlo a ve dvou případech k tomu již není ani naděje.

Líba Karlsson: Fouskův balzám na duši

Josef Fousek je neobyčejný člověk, nepředstavitelně čestný a hodný, jakého jen tak hned člověk nepotká. Jeho laskavé oči a ryzí povaha lidi přitahuje a člověk si přeje, aby jeho písně, básně a vyprávění nikdy neskončily. Myslím, že jsme ve Stockholmu ještě neměli někoho takového jako je Josef Fousek, kdo by nás tak rozesmál a pobavil.

Milan Čechura: Pusáč a ti druzí

„Žehlils? Nežehlils. Tak mlč.“ To je slavná odpověď manželky učitele Tkalouna z filmu Vratné lahve na jeho otázku, jak se může dívat na takové kraviny, při jejím vzdělání. Těm, kteří již snad pozapomněli, připo-mínám, že se scéna odehrávala u žehlicího prkna, při sledování nekonečného televizního seriálu. Nějak podobně jsem se zeptal své ženy, když lesklou horkou plochou přejížděla límec mé košile. Na rozdíl od filmu jsem nejedl jogurt, ale zakusoval se do klobásy.

Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (19)

Dálnice D – 9, důležitý dubnový den. Dálniční doprava duněla, defilé devastace, dokonalá demonstrace debility! Důvtipná Dana, dcera Davidova, dýchá děsně dálniční dým, dálnici dozoruje dalekohledem. Drahý dalekohled, dar dědy, dělal dojem danajského daru. Deset dědků – dalších diváků – dodává divokému dálničnímu divadlu docela dramatickou dimenzi.

strana 1 / 419

Další strana »