Jan Hora: Sběratel dobrodružství (23) V obklíčení šelem

Jacku Lampardovi nebylo ještě ani sedmnáct let, když se začal hodně přátelit se svým sedmašedesátiletým strýcem Oliverem. Sblížila je společná záliba v lovu. Žili oba na severu Kanady a pro společná lovecká dobrodružství nemuseli chodit daleko. Jackovi imponovala zkušenost starého zálesáka a rád ve chvílích volna poslouchal jeho vyprávění. Dne 7. listopadu 2009 vyrazili na sněžném skútru k pobřeží na lov tuleňů. Byla sobota a Jack se těšil na zajímavý víkend. Přejeli z pevniny na zamrzlé a zasněžené moře. Ledová rovina vybízela k rychlé jízdě, ale Jack se řídil radami starého Olivera.

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Josef Fousek: Fouskoviny pro lidi (17)

♦ Hýříte-li vitalitou, nápady a originálními myšlenkami, stáváte se pohonnou hmotou do motorů těch, kteří by bez vás ani nenastartovali. ♦ Patolízalové a vlezdoprdelkové by měli povinně nosit na hlavách kondomy, aby si nesetřeli z tváří líčidla. ♦ Podlézavý žák je ošklivý čípek. Mnohem ošklivější je však majitel otvoru, který čípku dovoluje bádání. ♦ Známé ksichty se musí scházet ve společnosti, aby se ujistily, že zasluhují povšimnutí.

Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (27)

Tři dny jsme procházely městem společně s našimi muži, ti ve čtvrtek odletěli za svými obchody do Kostariky. Přestěhovala jsem se pro zbytek pobytu do pokoje k Simoně. Měla tam šílený nepořádek, jaký mívala doma. Máma se jí kvůli tomu něco nadomlouvala! Nemínila jsem ji zde převychovávat, naopak, zatoužila jsem prožít zbývající dny v naprosté shodě...

Slavomír Pejčoch-Ravik: Náměstí Topolů / Na španělských schodech / U panny Marie Sněžné

Jednu z kaplí realizovali podle plánů Raffaela, který tu vytvořil cosi jako dvojnásobný chrám: kostel v kostele. Na sochařské výzdobě se podílel i Bernini. Kaple byla uřčena pro jednoho z velkých znalců umění, skoro rozmařilce a bankéře Agostina Chigiho. Historici vyprávějí, že to byl právě tento muž, který královně římských kurtizán postavil tak nádherný palác, že si španělský vyslanec v těchto prostorách nemohl odplivnout jinam než do tváře šeredného lokaje.

Eduard Světlík: Hokejová reminiscence / Co si myslí kůň?

Byl jsem tehdy ředitelem závodního klubu a naše dechová hudba měla družbu nejen s některými dechovkami ve východním bloku, ale i s jednou rakouskou z Purkersdorfu, kousek od Vídně. Srpnové události předchozího roku mezinárodní styky zkomplikovaly, ale dosud nezhatily. Proto jsme v březnu jeli do Vídně domluvit podrobnosti výměnného zájezdu.

Jiří Zelenka-Aleš Hrubý: 230 kilometrů

Vyjeli jsme brzy ráno. Budíček v 5,30. Je zima, teplota kolem nuly, omrzlá auta, ale předpověď je příznivá, má být hezky do 17 stupňů a slunečné počasí. Akci jsme spojili s cestou na garanční prohlídku kol. Tak jsme se vydali do Trutnova na cestu s tím, že dneska překonáme 200 kilometrů během jednoho dne.

Tomáš Zářecký: Diskuze, kde se nediskutuje

Jako roj sršňů se na mě vrhli anonymní „diskutující“ a zasypali mě takovými přízvisky, nadávkami a výhružkami, že by vydali pomalu na kapesní slovník sprostých slov. Proč? Možná proto, že jsem se vyjádřil k tématu a ne k slepé demagogii, že jsem dokázal napsat několik vět a neignorovat přitom vše, co kdy obsáhla mluvnice českého jazyka.

Josef Fousek: Odvážní zbabělci / Statický strašák

Jeden z dopisů byl zvláštního obsahu. V tučné obálce jsem našel seznam asi pěti set jmen agentů a důvěrníků naší slavné STB. Četl jsem pravá jména a krycí jména – výtvarníků, herců, písničkářů, rockových hudebníků, umělců všech profesí, lékařů, novinářů, filmařů, televizních pracovníků, politiků, obchodníků, atd. K tomuto úzkému výběru byl přiložen list: Pane Fousek! Napište o těchto „sympaťácích“ nějakou pěknou píseň. ODHALUJME JE, MLUVME OBČAS O NICH!

Emília Molčániová: Adopcia | Skleróza | Kým nie je neskoro

„Prišli sme ohľadom adopcie.“ „Vy ste… manželia Krhličkovci?“ „Áno.“ „Posaďte sa, prosím. Iste viete, že musíme s vami absolvovať niekoľko pohovorov, kým dôjde k samotnej adopcii. Takže, vy ste manželia už dvadsať rokov, ako tu v žiadosti čítam… A doposiaľ nemáte žiadne vlastné dieťa.“ „Preto si chceme adoptovať cudzie.“ „Takže, máte nejakú bližšiu predstavu o tom, aké dieťa by to mohlo byť? Najčastejšie sa osvojujú dojčatá, novorodenci.“ „No, viete, na novorodenca si netrúfnem, nikdy som také malé dieťa nedržala na rukách,“ povedala pani Krhličková.

Jarmila Kocourková: Kotlík národů v naší čtvrti

Před devíti lety jsem se přestěhovala do Švédska. Moje důvody byly ryze soukromé, což mi nijak nebránilo v tom, abych netesknila po domově. Prošla jsem si takovou malou zkouškou na smrt, protože mnoho mých tehdejších myšlenek, přání a vlastností umřelo, aby se zároveň mnoho mých nových postřehů, představ a schopností zrodilo.

Milan Turek: Tři kozy

Jaro ještě nevyvinulo své slunečné a teplé dny, den se sice prodlužoval, ale rány studená a místy ještě mezi stromy závěje sněhu. Ani na horách nemizel, třebaže už začínal máj. Ale na to už jsou lidé pod Ještědem a v údolí okolo Nisy zvyklí. Na hradech se otevíraly brány, i když turisté přicházeli jen sporadicky a vlastně tu deštivou neděli průvodci na hradě Grabštejn už vlastně ani nikoho nečekali.

Josef Čermák: Dr. Vladimír M. Kabeš - člověk z nejpěknějších

Narodil se v Praze 6. ledna 1918 (tedy vrstevník Československé republiky) a zemřel ve Washingtonu 11. dubna 2009 ve věku 91 let. Jeho otec (právník jako Vladimír, humanista a vlastenec) založil později slavnou automobilku celostátního významu, Aero, a po narození Vladimíra se rozhodl podnikat i v oboru letectví.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (16)

Kdo ve svém dětství či mládí změnil bydliště a školu, ten dobře ví, co to s chudákem puberťákem udělá. Jisté nepříjemnosti čekaly i mne, protože jsem z jičínského Lepařova gymnázia přešel nejprve na dva roky do vrchlabské Měšťanské školy, z níž se pak stala Základní devítiletá škola Dukelských bojovníků. Další tři roky jsem prožil na střední škole, která přijala „hrdý“ název Gymnázium Klementa Gottwalda!

Jana Pilátová: Jak Honza s prasetem chřipku léčili...

Začalo si hrát na „je mi hůř“ a když už Pepa začal ztrácet trpělivost s prasečím „skoč támhle podej tohle“, hrálo si na „je mi nejhůř, dlouho už na světě nepobudu..“. Pepa se snažil, seč mohl, ale prasečích požadavků na něj už bylo moc. Napsal tedy do místního královského plátku výzvu o pomoc. Palcovými titulky samozřejmě, aby se prasečí nemoci dostalo řádné publicity a praseti nebohého sekýrovaného Pepy pomoci.

strana 1 / 419

Další strana »