Marta Urbanová: San Marino

Když jsme přijížděli autem do San Marina, řekla jsem manželovi, ať vyjede až nahoru. Ale on mé přání ignoroval a zajel dolů na parkoviště. V duchu jsem si představovala, jak se vyčerpáme, než zdoláme to převýšení a že bych se tvářila obzvlášť vlídně, to v žádném případě. Manžel k mému údivu nás nevedl ven z parkoviště, ale zamířil k výtahům.

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Vlasta Smržová: Jak jsem nebyla znásilněna

V posledních letech se s násilím přímo roztrhl pytel. Nemine takřka den, aby se v černé kronice neobjevil nějaký případ loupežného přepadení nebo i znásilnění. Mělo mi to být varováním, abych nechodila do lesa neozbrojena. Ale nebylo. Zprvu jsem sice s sebou nosila podomácku vyrobenou pistoli ještě po nebožtíkovi, jenže byla těžká a mačkala mi v košíku houby.

Naděžda Munzarová: Pohlednice – Největší televizní studio na světě

Na východním konci francouzské Riviéry na ploše 192 ha jsou tři městečka: Condomine, Monaco a Monte Carlo. Princovství Monako je jedním z nejmenších a nejbohatších států. Vily jsou tu jako od cukráře a mrakodrapy jako od Corbussiéra. Chodníky dlážděné kachlemi se lesknou, diamanty za výlohami se třpytí, pláště řidičů autobusů oslňují svou bělostí a každou křižovatku zdobí policista v parádní uniformě. Jako by se tu natáčela opereta – napadne člověka, jakmile zjistí, že na každém rohu, v podzemních garážích, v podchodech, v četných výtazích i na schodištích z uličky do uličky jsou instalovány kamery.

Vladimír Kulíček: Alternativní život

Zdá se neuvěřitelné, že alternativa může zasáhnout v záležitosti výuky i do tak zdánlivě usedlé vědy, jako je matematika. Pamatujeme, jak před léty vtrhly do matematiky školních dětí množiny. Učitelům, kteří museli novou výuku zvládnout, přinesly bezesné noci, rodičům rozpaky a žákům, kteří se přizpůsobili, se postupně vytratily z hlavy obyčejné kupecké počty.

Pavel Pávek: Potřebují běžkaři vlastně sníh?

Stovky vyhozených miliónů podle čelných představitelů strany a vlády prý zviditelní Českou republiku, přilákají návštěvníky. Podle normálně uvažujících lidí ale zase není tolik co zviditelňovat a potencionální návštěvníci si již místo peněženek kupují přenosné příruční trezory a do aut, která budou parkovat na všech třech parkovištích místo zabezpečovacích zařízení shání spolehlivější hady škrtiče.

Ivo Fencl: Složím písničku a život ukáže, říká Jan Vodňanský

Kde podle vás leží hranice černého humoru? * To je asi u každého autora jiné. Hranice leží tam, kam si je kdo posune nebo dobrovolně zúží... Třeba dvaadvacetiletí Voskovec a Werich psali dadaistickou Vest Pocket Revue (1927) jen ku obalení svého skeče Nepřípadný zpěv o hrobce, pak se však ukázalo, že ten obal je u jejich generačního publika mnohem úspěšnější a nekrofilní humor původní Hrobky ne zcela kompatibilní, a tak asi po desáté repríze Hrobku ze scénáře vyrubli.

Ivo Fencl: Komik Václav Trégl podle Ondřeje Suchého

Václav Trégl (1902–1979), oblíbený to český herec malých rolí, pocházel z Bělé pod Bezdězem, kde dnes taky leží. Na rodném patrovém domě má i pamětní desku z bronzu. Byl synem zedníka a díky dvouměsíčním uhelným prázdninám roku 1917 se už jako student vedral mezi ochotníky. Navštěvoval reálku v Mladé Boleslavi a v letech 1920–24 vystudoval konzervatoř. Tenkrát či těsně po škole oživil s hercem Vojtěchem Mertenem (1895–1945), který sám představoval dost nevkusně Kašpárka, roli přihlouplého policajta Šmidry.

Egon Wiener: Občas usnu a pak se mi zdá | Lodí do Tramtárie | Z vlaku do vlaku

„A odkud jsi, panáčku?“, už asi nikdy neuslyším a „Kam jdeš, smím-li se ptát?“ Ten čas už vážně dávno zmizel, odvál ho vítr, spálil mráz. Chtěl bych, aby se vrátil, jen na malou chvilku. Zastavit čas. Jen abych mohl zdvihnout ruku k čepici, cvaknout prstem o její lem. Opřít se o plaňku v plotě, postát v naší zahrádce u domu v Machníně. Projet se s tátou a s mámou na houpačce, poklábosit u plotu s panem Jirsou. Zvrátit hlavu a zavřít oči, nechat ty mraky na obloze volně plout, trávou se nechat šimrat pod koleny, vyzout si boty a sundat si ponožky. Být na chvíli opět doma. Vrátit se na malou chvilku, chviličku do dětství.

Vladimír Kulíček: "Tak nám zvolili prezidenta, pane Švejku!"

„A to se divíš, ty vozembouchu? Státem kráčej dějiny a nic! Žádná sláva, žádné hurá, žádné vivat! To já, dyš sem byl mladej a za První republiky se volil prezident, to bylo slávy! Sokolové v krojích, Vltavani v krojích, Baráčníci v krojích, DTJ v úboru, průvody, prapory, trikolory, kapely, hrály se pochody a taky Castaldo, každej se usmíval, tiskli sme si ruce a teď? Nic.

Šetři s dechem!

Tu neděli se náš dětský pěvecký sbor sešel před karlínským nahrávacím studiem hned po obědě. Úkol byl jasný. Nazpívat asi deset rozhlasových písniček pro děti. První písnička byla sborová, a nedalo nám ani moc práce ji nazpívat, jak se říká, ku prospěchu všech zúčastněných. Problém nastal před další písničkou, která v první části vyžadovala dětského sólového zpěváka.

Jitka Dolejšová: Krajíc pohody ke snídani od Senecy (3)

Nezáleží na tom, jak mnoho máš knih, ale jaké jsou. Nic není tak obtížné a nedostupné, aby to lidský duch nepřekonal. Pro činného člověka není žádný den dlouhý. Učit se pro život, ne pro školu. Žádný moudrý člověk netrestá proto, že se stala chyba, nýbrž proto, aby se nestala.

Pavel Pávek: Když už pašík nebyl sele

Kuchtíka přepadá nezřízená chuť na nefalšovanou domácí zabíjačku, ne tu z obchodu, ale poctivě doma připravenou tak, jak vše má být a bývalo. Starosti se získáním surovin nemá, vepře vraždit nehodlá vše potřebné sežene u řezníka. Ale ne v žádném supermarketu kde mají vše, jak praví televizní reklama, stále čerstvé.

Jana Reichová: Setkání

Když se lidé mají setkávat musí být nejdříve narozeni, musí žít na tomto světě. Tak i já začnu tehdy, kdy mne moji milující rodiče z lásky na tento svět přivedli. Měli skupinu přátel podobného věku a stejných zájmů, s kterými se pravidelně vídali. Byla jsem první dítě v „partě“, a tak automaticky všechny přítelkyně byly tety a jejich mužští partneři strejdové, přesto, že pokrevních tet a strýců jsem měla i tak dosti.

Milan Prokš: Tučňák ve fraku

Protialkoholická poradna, poliklinika na nábřeží Klementa Gottwalda, někdy uprostřed sedmdesátých let minulého století. "Tak, pane Novák, dáme si takový test." Schoulená postava na rozvrzané židli si poposedne."Budu vám říkat různá slova a vy hned odpovíte, co vás první napadne. Bez rozmýšlení." "Ale pane doktore..."

strana 1 / 419

Další strana »