Eduard Světlík: Ruka trhu / Na rotopedu do Evropy

Neustále si stěžujeme, jaký příval násilí se na nás denně řítí z televizní obrazovky či z filmového plátna, kolik je ho ve všech možných videohrách, jimž se oddávají naše děti. Vše se přitom děje svižně, hravě, bezbolestně, přitažlivě. Následky jsou známé: čím dál více kriminality, brutality, násilných činů a vražd.

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Špecialisti / Všetko viem / Tréning

Mestská väznica mala veľmi dobrú povesť. Chýry o jej úspechoch v prevýchove narušených existencií sa dostali až za hranice. Niet divu. Tamojší psychológ vedel citlivo vystihnúť, čo sa v jeho zverencoch skrýva.Vražedné, násilnícke, či zlodejské chúťky obyvateľov nápravnovýchovného zariadenia úspešne liečil prácou. Áno, dobre počujete, prácou. A nie hocijakou. Ale šitou priamo na telo.

Miroslav Vejlupek (Čerchovský): Co v životopisech nenajdete

Březen se každoročně stává měsícem, kdy média tištěná i elektronická věnují mnoho místa internetu, knihám a autorům. Pamětlivým čtenářům býval a leckdy stále je blízkým klenečský rodák J. Š. Baar, jehož velkým přítelem byl už od dětství hudební skladatel Jindřich Jindřich. Z dopisu, který Baar poslal pozdějšímu národnímu umělci, poznáváme spisovatelův vztah k hudbě.

František Mendlík: Ozbrojený pořadatel s vlčákem | Dej si bacha, kronikáři

Návěstní dozorce Michal Tomčák byl synem sovětského vojína. Zanechalo to na něm nesmazatelné stopy. S prořídlou rusou kšticí a rudým vousem jako by vystoupil z Rjepinova obrazu. Byl to hodný kluk ale nevalný odborník. Využívali jej víceméně k jednoduchým úkonům. Měl v sobě touhu po uniformě. Chodil v jakési směsi uniformových částí a v kanadách. Nosil důstojnický opasek s řemenem přes rameno. Vlastnil i pistoli. Chlubil se spoustou odznaků a jakýchsi medailí, snad zakoupených ve vetešnictví. Na vojnu jej nevzali, a tak si na vojáka a policistu hrál. Vlastnil vlčáka, se kterým podle ústního podání sdílel stůl i lože

Podepsáno srdcem

Žofín, 7.prosince 2006. Do nasvíceného sálu vstupují členové Českého národního symfonického orchestru, jako poslední americký dirigent Paul Freeman. Žofínem zaznívají první tóny předehry Mozartovy opery Figarova svatba. Předvánoční čas naplňuje hudba, milá slova, umělecká díla a hlavně srdce.

Kamil Turoň: Fotbal, to je hra!

Původně jsem začínal v šesti letech jako plavec, dostal jsem se i na mistrovství republiky. Pak jsem začal dělat ještě hokej za tehdejší Zbrojovku Vsetín v prvoligovém dorosteneckém týmu, a téměř souběžně jsem se dostal také k fotbalu. To mi bylo kolem dvanácti, třinácti let. No a protože jsem toho v hokeji až tak moc nedokázal, zvítězil fotbal a další cesta už se ubírala právě tím fotbalem.

Dáša Cortésová: Jací byli Vlachovci – II. (13)

Jednou urážel pana Vlacha službu konající kulturní referent. Měl řeči, že je špatné to, co kapela hraje, že jde o propagaci západní kultury atd. Všichni seděli u stolu a jedli. Táta to ovšem nevydržel. Vyskočil a pověsil toho pána za límec saka na věšák. Pánové ztuhli, chtěli ho sundat, aby nebyl malér, ale otec zařval: „Kdo ho sundá, ten půjde na jeho místo!“

Vladimír Vondráček: Únor

Co se tehdy u nás odehrálo, už ví sice každý, ale jaká to byla historická tragedie, si bohužel stále nezanedbatelné procento našich občanů nechce připustit. I tehdy byl únor mrazivý, 23.2. v Praze sněžilo, 25.2. klesla teplota ráno na –11 a maximum bylo –4 st.C. A tak Gottwaldova beranice na Staroměstském balkóně – tedy vlastně na jeho hlavě, právem vstoupila do dějin.

Naděžda Munzarová: Pohlednice – Největší televizní studio na světě

Na východním konci francouzské Riviéry na ploše 192 ha jsou tři městečka: Condomine, Monaco a Monte Carlo. Princovství Monako je jedním z nejmenších a nejbohatších států. Vily jsou tu jako od cukráře a mrakodrapy jako od Corbussiéra. Chodníky dlážděné kachlemi se lesknou, diamanty za výlohami se třpytí, pláště řidičů autobusů oslňují svou bělostí a každou křižovatku zdobí policista v parádní uniformě. Jako by se tu natáčela opereta – napadne člověka, jakmile zjistí, že na každém rohu, v podzemních garážích, v podchodech, v četných výtazích i na schodištích z uličky do uličky jsou instalovány kamery.

Miloslav Švandrlík: Pojedeš, Liduško? | Dovolená

Hory — to je nádhera, Liduško. Prvně jsem tam byl s Bořivojem už před válkou. Bořivoj tenkrát zabloudil ve vánici a našli ho až za týden úplně zmrzlého. Jo jo, hory — to je bílá pohádka, Liduško. Pepan Tejželů, možná, že ho znáš, si tam zlomil nohu na dvakrát. Chudák — dodnes mu to nesrostlo, a jaký to byl fotbalista!

Jan Řehounek: Barokní stavitel František Ignác de Preé

František Ignác de Preé (asi 1702–1755), barokní stavitel, byl žákem stavitele Františka Maxmiliána Kaňky a spolupracovníkem Kiliána Ignáce Dienzenhofera. Žil v Praze, ale působil po celých Čechách. V Knize měšťanské Starého Města Pražského čteme: „Preé František – zedník, předloživ vysvědčení Františka Maxmiliána Kaňky, měštěnína a úřadu deseti soudců Starého města Pražského assessora (věku 51 let) a Hynka Františka Polstera, měšť. St. M. P., stal se měšťanem St. M. Pr. 20. března 1726.“

Michal Dlouhý: Četnické děti

Arazím a Jarý, ale i Šiktanc, Šebestík, Turko, Němec, Jaroš, Ambrož jsou jména známá díky televizním obrazovkám doslova milionům diváků. Můj zájem o historii četnictva trvá již dvacet let a za tuto dobu jsem shromáždil úžasné množství materiálu vypovídajícího o činnosti československého četnictva. Až v době přípravy třetí řady seriálu Četnické humoresky jsem začal poznávat potomky četníků jejichž jména se objevila v úspěšném televizním seriálu.

Jiří Stanislav - Zdeněk Pošíval: Návrat na česnekové pole

Později mě požádal, abych se mu mrknul na nějaké monology, jež si připravil na herecké zkoušky: stal se v divadle elévem a vzápětí udělal přijímačky na brněnskou JAMU. Začal studovat. Málem mi zmizel z očí, ale brzy se objevila v novinách jeho fotka, kterak nese transparent s nápisem VÁLKA JE VŮL. Po srpnové okupaci emigroval do zámoří, věnoval se pantomimě, občas napsal nějaký dopis a dokonce poslal šek na podporu stávky při výročí Palachovy oběti.

Josef Čermák: Janáček ušima toronských kritiků

Janáčkovy opery - a to platí především o jeho poslední opeře Z mrtvého domu - na světové hudební fórum pronikaly pomalu. V kanadském Torontu byla tato opera poprvé provedena až letos. S plánováním její inscenace se začalo už před lety. Janáček totiž patřil mezi oblíbence nedávno tragicky zemřelého (vracel se s rodinou z dovolené, po přistání na torontském letišti ho ranila mrtvice a cestou do nemocnice zemřel) šéfa Kanadské opery Richarda Bradshaw.

strana 1 / 419

Další strana »