Darina Gurutidu: Chtěla jsem pro své děti školku

Vstoupím do třídy a vidím, že všechny děti jsou tak zabrány do práce, že si ani nevšimnou, že jsem přišla. Dvou a půl letá Kristýnka zametá drobečky, které jí u svačinky spadly na zem. Čtyřletá Ema u stolečku vyšívá. Tříletý Štěpánek na koberečku na zemi přiřazuje obrázky zvířat k jejich anglickým názvům.

Galerie IN

zobrazit další básně »

Výběr a grafické zpracování básní Jitka Stošická a Míša Stošická

Jaroslav Hutka - Jarmila Moosová: Táto, řekni proč ....

A teď mi otevírá domovní dveře v jedné z historicky nejkrásnějších částí Prahy, podává mi ruku – pevný stisk, a cestou po starobylých schodech /můj bože – do třetí etáže!/ povídá cosi o fyzické kondici a směje se ...

Pavel Myšák Mojžíš: Jen tak na jaro...

Na naše nádraží byl dneska po ránu opravdu krásný pohled, stříbrné struny kolejí opředené v ranním slunci lesknoucí se pavučinou trolejí, do nichž sem tam probleskovala duha barev odjezdových návěstí… V kapse mě hřála jízdenka do Třemošnice a v duši vědomí, že tenhle krásný předjarní den strávím konečně v přírodě.

Jaromír Matoušek: Jak jsem fotil jiřičky

Tento podzim jsem měl možnost sledovat ve Volyni na dvoře pana Roberta Cardy, drogisty, přípravy jiřiček na dlouhou pouť za teplem a sluncem. Dříve, když jsem viděl ve svém okolí tyto ptáčky, nikdy mě nenapadlo, jak důmyslně si počínají, jak jsou pracovití a pilní. Již od rána, od východu slunce, obsadily dráty elektrického vedení a neustále si upravovaly peříčka a švitořily. Ale to jen do té chvíle, než jedna z nich dala zvukový povel a všechny naráz vzlétly, utvořily obrovské hejno a za velikého a hlasitého křiku utvořily točící se kornout, který se vzdaloval a ztrácel ve výšce i v dálce.

Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (38)

A tady je na čase, abych zařadil několik dalších kapitolek, které bych pracovně nazval –střípky pracovní. Často nám sice bylo vtloukáno do hlavy, že práce je matka pokroku atd., přesto doufám, že tyto pracovní střípky nikoho od četby neodradí. Pro jistotu si ale hned na začátek dovolím s těmi střípky trochu zamíchat.

Danuše Markovová: Z Růženčiny zahrádky

Špalek z letité vrby od nepaměti vévodil podlouhlému dvorečku, ústícímu ke skromnému příbytku mých praprarodičů, kteří si domek pořídili v nelehkých poválečných dobách – asi ve dvacátých letech minulého století. Skládal se pouze ze dvou větších sednic a chodby. Obě místnosti se skvěly nádhernými kachlovými kamny, o nichž mi maminka dodnes zasněně vypráví, tak jak si je sama pamatuje z dětství. Později, zásluhou modernizujících, avšak necitlivých změn, kamna spolu s dalšími cennostmi zmizela kamsi do neznáma. Zadní sednici toho času obývalo sedm lidí, zatímco ta přední sloužila současně jako kuchyně i provizorní ševcovská dílna.

Jan Řehounek: Děsná divočina

Matěj byl chlapík k pohledání. Pod jeho rukama v truhlářské dílně se rodily nádherné věci - Nábytek od něj, to je klasa! prohlásil svého času jeden slavný pěvec z Národního divadla, v sadu pak pěstoval ty nejskvělejší meruňky a broskve a když přišel do hospody U Valtrů, nebylo nad něj lepšího kumpána. Jediné, co se mu nedařilo, byly ženy. Jakoby právě o něm notoval známý popěvek: Matěji, Matěji, proč tě holky nechtějí?

Ivan Kolařík: Úvaha o taxikářích

Všeobecně řečeno nás však mají lidé rádi, protože jim poskytujeme spolehlivé služby, ke kterým patří někdy i zprostředkování ložnice. To nadšeně vítají zvláště pasažéři mladí, kteří se v ranních hodinách plni něhy a alkoholu vracejí z nočních klubů a nemohou vyznání lásky jeden k druhému vydržet, než je dovezeme domů.

Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (13) Josef Kobr

Několikrát jsem měl příležitost v osmdesátých a devadesátých letech zpovídat před televizní kamerou ostravského herce a divadelního režiséra Josefa Kobra. Na každé natáčení přišel se skvělou náladou a okamžitě začal to své: A tuhle znáte? Sypal anekdoty z rukávu tak, že jsem ho musel poprosit, aby toho před natáčením nechal, protože až se pojede „naostro“ nebudu vědět na co všechno se ho chci zeptat. Pak jsem četl jeho knížku Smějeme se s Josef Kobrem, která vyšla v ostravském Profilu, a zjistil jsem, že i tam každá kapitola jeho vzpomínek končí větou: A tuhle znáte? – a za ní hned následuje anekdota.

Sany Stirská – Jitka Vykopalová: Dívka dvou jmen?

Je zajímavé, že s Jiřím Suchým vystupovala v jeho divadle nejen Zuzana Stirská, když byla malá, tehdejší dětská hvězda Semaforu, ale i dcera Viki, která s ním léta zpívala jako dítě, přičemž nyní s ním v Semaforu vystupuje nejmladší dcera, jedenáctiletá Sany a rovněž i čtrnáctiletýletý syn Raphael.

Mé dny s vlaštovkami

Letos na jaře si u sousedů nad námi postavily vlaštovky hnízdo. Postavily si ho na místě starého, které vloni po velkých deštích spadlo. Od synovce ornitologa jsem se dozvěděla, že hnízdo z hlíny, která obsahuje mnoho solí a chemikálií ...

Alena Heinová: Meditativo na téma Radovan Lukavský

Už léta mi paměť při vyslovení jména Radovan Lukavský posílá vzkazy z hudebního názvosloví. Možná proto, že je stejně stručné jako obsažné. Jedno z prvních setkání byl HAMLET. Bylo mi patnáct a bylo to uhranutí. Nejen Shakespearem, ale především naléhavostí sdělení, kterému jsem rozuměla!

Ivo Fencl: Dutá zeměkoule a básník Edgar Allan Poe

Edgaru Allanu Poeovi bylo pouhých devět let, když se stal „celý svět“ adresátem tohoto dopisu: Prohlašuji, že Země je dutá a uvnitř obyvatelná. Obsahuje pět pevných, soustředných kulových slupek v sobě s otvory okolo pólů. Za pravdivost té skutečnosti ručím vlastním životem. Jsem připraven prozkoumat uvedenou dutinu, pokud mě v tom svět podpoří a pomůže mi cestu podniknout. John Cleves Symmes, bývalý kapitán pěchoty, Ohio.

Jan Waldauf: SOKOL – malé dějiny velké myšlenky (1)

Myslíme, když si budeme vždy vědomi, že je možno pokračovat a zdokonalovat, že vše, co se konalo, též jinak a snad lépe se díti mohlo. Myšlenka jednoduchá, a přece ne všem vždycky na mysli tanoucí. Vždyť stěží který skutečný stav je kdy v té míře výborný, aby v něm bylo naprosto nemožné zlepšení.

strana 1 / 419

Další strana »