Vladimír Kulíček: Poselství babky kaštanářky
Když se přiblížil předvánoční čas, poznamenaný nepříjemným ochlazením, dešti s poletujícím sněhem a do kostí profukujícím větrem, evokujícím pochmurnou náladu a sklíčenost, dnes často označovanou jako „depka“, stávala vždy odpoledne až do pozdního večera na rohu Poděbradské a Domažlické ulice na Žižkově, zejména tehdy svérázné čtvrti Prahy, a prodávala pečené kaštany.
Jitka Dolejšová: MALÁ VELKÁ ZPĚVAČKA LENKA KOSINOVÁ
Zpěvačka Lenka Kosinová, která vydala již tři alba, je důkazem toho, že sudičky jsou opravdu tři. Zatímco první jí dala do vínku pěvecký talent, druhá, zrzavá protivnice, hned přišla s tím, že Lence upře jeden X chromozom (tím způsobila, že Lenku postihl Turnerův syndrom, který nedá dívkám vyrůst do běžné výšky dospělých).
Jitka Dolejšová: Nám, nám, narodil se – ale o trochu dřív…
Řeč je o dětech, které příliš pospíchaly na svět. Jsou menší, bývají často a vážněji nemocné, jsou náchylnější k různým nemocem, jejich organismus musí co nejdříve dohnat, co se dá. Nedonošená miminka bývají velkými bojovníky. O co měly tyto děti vstup do našeho světa těžší, o to větší bývá jejich vůle a síla. A dospělí jsou jim nablízku. Maminka s tátou, lékaři a další zdravotnický personál, psychologové. Příbuzní, známí i docela cizí lidé se snaží malým človíčkům v tomto boji pomoci.
Martina McLenehan: Vzácně prosté vánoce Ludvíka Vaculíka
Čtenáři Ludvíka Vaculíka vědí hodně o něm i o jeho dnech všedních i svátečních. Těžko se o něm dozvědět něco převratně nového. Možná se tím ale ukazuje něco vzácnějšího: stálost, neměnnost a přetrvávání toho, co platí, čemu Ludvík Vaculík věří, za čím si stojí a co má smysl. Stejně, jako Vánoce.
Jan Werich: O vánocích ....
... Já bych chtěl být Ježíšek. Já myslím, že nikoho neurazím z věřících, to bych nechtěl, ale já bych chtěl být Ježíšek. Měl bych hezkou maminku, hodnýho tatínka, truhláře, no a pak by mi vrtalo hlavou, co to je impérium, co to je útlak,, co to je drzost římská a co to je patolízalství, a tak bych proti tomu mluvil a lidi by mě poslouchali a někteří by nadávali a křičeli by na mě a házeli po mně kamením, já bych si toho nevšímal a říkal bych si, co si myslím, a dostal bych spoustu lidí na svou stranu, no a pak by mě museli ukřižovat.
Petr Pučelík: Navždy uzamčený pokoj našeho dětství
Vánoce, období už navždy spojené s dětstvím, klíčovou dírkou vyzrazující první nebeské tajemství, neboť Ježíšek zdobící stromeček měl až příliš konkrétní podobu mé maminky. Natěšené plzeňské sestřenice… Tolik se nechtělo od rádia na železné polici v kuchyni, v němž už od štědrovečerního rána četl krkonošské pohádky pan Stanislav Neumann svým nenapodobitelným hlasem.
Jiří Krytinář - Petra Haasová: Kdy a kde co končí a začíná
„Už mi to jde! Už chodím i bez berlí!“ volá na nás Jirka Krytinář od vchodu do léčebny v Brandýse nad Orlicí, vítězoslavně zvedá berle k nebi a je na něm vidět, že by je nejraději zahodil do blízkého křoví a rozběhl se… Míříme k němu s fotografem Milanem ...
Eva Střížovská: Český kalendář – milý dárek pro všechny, co si rádi počtou
Již po jedenácté vyšel tradiční Český kalendář, oblíbená publikace plná moudrého čtení: - o výročích historických událostí - o osobnostech s jubileem v r. 2006 - o české přírodě, památkách a tradicích. Letos je zčásti věnovaný ...
Dáša Cortésová: Jaký byl Jan Werich (3)
Werichovi měli kocoura, který strašně rád odpočíval v koši se špinavým prádlem. To se ale paní Zdeničce Werichové moc nelíbilo. Když ho načapala, tak ho z toho koše vyhnala a vynadala mu. To prý si ovšem dovolila moc! Kocoura, kterému patřily všechny kočky od Smíchova po Kampu, nebude nikdo ponižovat a urážet!
Jana Witthedová – Jitka Vykopalová: Tvorba mi dává radost a nové pohledy
Byla jsem velmi potěšena, že České centrum mělo letos na veletrhu svůj stánek. Krásné bylo také, že zde představili své knihy Jáchym Topol a Jaroslav Rudiš, a že se uskutečnilo setkání s nimi a s jejich překladateli. Pro malé jazyky je často obtížné proniknout na zahraniční knižní trhy, proto je tato iniciativa velmi potěšující.
Břetislav Kotyza: Odkaz pekaře
V dětství jsem bydlel s rodiči na poslední ulici posledního předměstí. Rozbitá asfaltka končila po pár domcích v lukách. Tehdy jsem si myslel, a dnes si to myslím opět, že to byla Hlavní Třída Celého Světa. Vedla přímo do Ráje, kde jsme v kupkách sušícího se sena objevovali krásné a něžné rozdíly mezi námi, tehdy chlapečky a ostatními. Tedy holčičkami.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (7)
Pokud nebyl někde na služební cestě, staly se naše společné vycházky po městě a do okolí města v následujících dnech samozřejmostí. Dokonce jsem se přistihla, že už ho nedočkavě vyhlížím, zda nás nečeká. Také jsem se rozhodla nevracet se už k našemu rozchodu. Snad proto se pokaždé se mnou normálně bavil.
Andrea Forsterová - Zdeněk Pošíval: Přednosti náhodných setkání
Vinárna, kam si občas zaskočím na decinku, měla zavřeno, odebíral jsem se tedy domů a narazil na úplně novou vinotéku. A zase náhodou. Vešel jsem. U barpultu pocucávala své vínko pohledná, leč mírně zachmuřená dáma, jež je mým dnešním hostem; k přijetí pozvání do Rozprav vedla ovšem složitější cesta. Nemám ve zvyku oslovovat cizí osoby, jenomže dáma dost nahlas chválila masérské a léčebné schopnosti paní vinárnice, což mě programově zaujalo.
Josef Fousek: Švédské vzpomínky
Zapomněl jsem, že mám za sebou týden ve Švédsku, tisíce kilometrů cest, letadlem, auty, autobusem, metrem. V letadle při dosednutí na stockholmské letiště Arlanda jsem poděkoval pilotovi potleskem. Můj syn Tomáš a vydavatel Pozitivních novin Pavel Loužecký se nepřidali. Na letišti nás srdečně přivítala Jitka Vykopalová, dobrá duše celé naší kulturní „mise“.