Stanislav Rudolf: Až co máma řekne!
Tak tuhle odpověď, milí čtenáři, stejně jako já, jistě znáte. Slýchávali jsme ji a také používali v dětství. Mám pocit, že v tom věku byla ještě omluvitelná naší nesamostatností. Bohužel ji slyším velice často od svých značně dospělých kamarádů a přátel i nyní, třebaže pod pojmem máma, mají na mysli svou milovanou manželku.
Lenka Nováková: O touhách, lanovkách a rozhodnutích
Také občas řešíte (nad)váhu svou anebo svých blízkých? Moje kamarádka Hanka se už 23 let snaží zhubnout. Je přeborníkem v dietách a jejich trendech. Jíst jen maso bez příloh, jíst přílohy bez masa, jíst jen to, co běhá, jíst semínka, jíst polévku, která zaručeně požírá tuky, jíst celý den a nejíst vůbec. To, že se stále snaží, dokazuje, že se jí to moc nedaří a přitom by to čím dál víc potřebovala.
Josef Fousek: Souboj generací / Místo v čítance / Jed v krvi – xenofobie
Je škoda, že už zřídka slyšíme dechovou kapelu na vesnici i ve městě. Můj kamarád, inženýr, změřil decibelometrem její hlučnost v sále skinové hospody U veřejný žízně a zjistil, že o několik decibelů přetrumfnula metálprodukci diskžokeje Boba Pupíčka. Ten dostával anonymy: „Nehraj Bobe dýzu, pustíme ti mízu!“ Na hlučnost své historické dechovky si stará generace nestěžovala.
Ondřej Suchý: Komici u psacího stroje (40) Jan Werich II.
30. května 1987 jsem následující povídku uváděl takto: Jeho knihy za výlohou neuvidíte; ty se v knihkupectví neohřejí ani na pultě. Pravidelní čtenáři našeho seriálku na jeho jméno jistě již netrpělivě čekají. Dnes se tedy dočkali: národní umělec JAN WERICH (1905—1980). Od roku 1978 až do své smrti publikoval nejčastěji právě v Kvítku; vedle několika pohádek a bajek „ze šuplíku",napsal pro Kvítko i pár anekdot a úvah.
Ondřej Suchý: Evžen Jegorov, hvězda jazzu i filmových komedií
Ačkoliv bylo málokdy vidět jak se směje, měl krásný osobitý humor, v němž si skvěle notoval se svým kamarádem a kapelníkem Ferdinandem Havlíkem. Do Havlíkova semaforského orchestru přišel z divadla Rokoko, kde po několik let vedl tamní kvintet.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (5)
Stanul jsem v metru. Tedy v subwayi. Byl jsem sám a vydával se na nejistou cestu. Příhody mne potkávají, a tak jsem se nebál zbytečně. Byly to obavy smíšené s radostí. Zadrnčely koleje a už jsem se vezl do neznáma. Na sedadlech ležely nejrůznější noviny, časopisy a propagační letáky odložené spěchajícími cestujícími. Nevím jak a kdy, ale najednou bylo vše uklizeno. V každém vagonu metra visela zarámovaná mapa města.
Iveta Kollertová: Splněný sen
Po návštěvě obvodní lékařky jsem se ujala role operátorky mobilních služeb. Zavolala jsem do nemocnice s tím, že sehnat onoho doktora bude skutkem rychlým, bezproblémovým. Stejné myšlenky ale neměli v nemocnici, obvolala jsem chirurgii, ortopedii, zburcovala sestry zmíněných oddělení, vyslechla lékaře, kteří zde mají službu, avšak výsledek nulový.
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (3)
V prvních týdnech na nové škole jsem byla, stejně jako ostatní, dost vyděšená. Všechno bylo najednou jiné: profesoři, spolužáci, odborné předměty, jiný způsob vyučování i zkoušení. Některých kantorů jsme se vyloženě báli. Podivínský profesor Kotek nás děsil vlastně až k maturitě. Byl to už starší muž mohutné postavy, lysého čela a nápadně černých vousů.
Miroslav Sígl: Podlipansko a jeho program Cesta k lidem
Nebýt harmonického vína z mělnického Vinařství Bettina, které získalo certifikační značku „Polabí – regionální produkt“, asi bych tak snadno neobjevil místní akční skupinu (doslovný překlad z anglického originálu LocalAction Group – LAG), čili u nás se zkratkou MAS Podlipansko – obecně prospěšná společnost.
Pavel Pávek: Setkání s čertem
„Smím, čerte, viď?“ a ze dna neomylně vytahuje další nejhezčí kámen, kulatý, lehce zploštělý. Otírá horninu do maskáčů, opatrně balí do téměř čistého kapesníku a ukládá pečlivě do kapsy. Všimne si, že kámen, na kterém sedí se hodí i jako improvizované lože, povrch je jakoby vytvarovaný negativně podle lidského těla.
Marta Urbanová: FLORIDA - Fort Lauderdale
Když se bůh cítil v neobyčejně dobré pohodové náladě, stvořil Floridu. Nenamáhal se hnětením kopců, vymýšlením krpálů ani soutěsek, ale laskal při zemi tenkou placičku, místy až průsvitnou, někde tak dva metry nad mořskou hladinou. Lidé tady jednou budou stavět mrakodrapy, zaváhal, a vzápětí mávl rukou, však oni si poradí.
FRANTIŠEK SCHWARZENBERG: Doma jsem se cítil na Orlíku
Když Vladimír Škutina psal knihu Český šlechtic František Schwarzenberg, bydlel František Schwarzenberg se svou manželkou Amálií rozenou Lobkowiczovou v malém štýrském městečku Unzmarkt. Nedaleko od jeho středu stojí mohutné jednopatrové stavení s masivními zdmi, vypadající jako panské sídlo.
Vyrobte si svoj kalendár
Milión krát sa mi stalo, že som zabudla na niekoho narodeniny, meniny, výročia a iné dôležité udalosti. Väčšinou mám všetky tieto "dôležité" dátumy zapísané v diári. Problém nastáva, keď zistím že má niekto sviatok, už je neskoro poslať pohľadnicu. Kým pohľadnica z Nového Zélandu docestuje na Slovensko chvíľu to trvá. A tak sa potom vyhováram na časové posuny a nespoľahlivosť pošty.
Mirka Beňovská: Cesta do New Orleans a na Floridu
Konečně se objevila tramvaj. Jsou to omšelé vozy s pákovým řízením, bez skel v přední části, silně připomínající elektriky, které u nás jezdily před válkou. Soused se se mnou hned dal do řeči. Poradil mi, kde nejlépe vystoupit, jedu-li do Francouzské čtvrti (do debaty zapojil i další cestující), abych se vyhnula ulicím, kde není hodně lidí a pak řekl, že on osobně tam nikdy nedojel, protože vždy skončí v kasinu.