Iveta Kollertová: Bolestivý verdikt
Po další půlhodině se konečně dovnitř vřítil zřízenec.„Tak jdeme na to, paninko!" zahulákal na mne, jako bych byla hluchá. Vyjeli jsme směrem k operačním sálům. Přede mnou stály další dvě postele. Jedna prázdná, druhá s pacientkou. Šlo to jak na drátku, odhadla bych tak deset minut na jeden výkon.
Miroslav Sígl: Je máj – Máchova Lori je ospravedlněna
Náš velký básník se postupně té půvabné dívky zmocňoval kdykoliv a kdekoliv, při cestě k Milešovce, na Sněžku či do věží Kokořína. Polovinu rozkoše a polovinu odporu rád zdolával. Lori byla nešťastně šťastná. Co věděla o lásce mezi mužem a ženou? Co si mohla myslet o Karlu Hynkovi, který jí mnohokrát dal najevo, „že buď všechno, anebo nic...“
Michal Čagánek: Pošli tátu
Většinou byla ještě tma. Děda potichu otevřel dveře pokoje, ve kterém jsem spal, tiše zašeptal: „Míšo...“ A ještě dříve než zašeptal, sotva se dotkl kliky, já jsem už otvíral oči. Na stole byla připravená snídaně. Snídali jsme tiše, jen ranní pták občas zazpíval, hodiny v kuchyni tikaly, chleba byl namazaný máslem a z čaje se kouřilo.
Miloslav Švandrlík: Tatínek se kutálel / Modrojasný potůček
Mezi vápencovými a klikavcovými skalami se vinul modrojasný potůček. Voněl palůvkou a tyživcem, voda byla chladná jako mračník právě vytáhnutý z ledového žizu. Byl krásný letní den. Makůvky, horské tífky a batužníky pronikavě voněly. Ze zátočiny vyběhlo děvče. Bylo oděno v lehké kmunkové šaty, na hlavě mělo vitínový šátek s bílými kvítky notejlu. Rozhlédlo se kolem.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (18)
Vrchlabské gymnázium bylo před válkou a pochopitelně i za války německé, a jako česká škola bylo zřízeno na podzim v roce 1945. Zpočátku mělo jen šest tříd, v dalších dvou letech počet tříd vzrostl na desítku, ale pak po geniální reformě v roce 1948 opět klesal a v době mého nástupu ty třídy byly už jen čtyři! Jejich latinské názvy – kvinta až oktáva zanikly a byly nahrazeny římskými číslicemi I. až IV.
Hana Langová-Vepřeková - Jitka Stošická: TAPISERIE ART PROTIS
S tapiseriemi Art protis jsem se setkala v roce 1976, kdy jsem začala pracovat v brněnském atelieru, který provozoval závod Vlněna. Vše, s čím jsem se setkávala ve svém „zaměstnání“ mě fascinovalo a naplňovalo touhou být také tak dobrá a stvořit také tak krásné věci, jako byly ty, jež vytvářeli umělci z tuzemska i zahraničí, se kterými jsem se měla možnost denně setkávat a měla tu čest jim pomáhat.
Jan Drocár: Tři ženy z jednoho rodokmenu (1)
Možná za devatero řekami a možná za devatero horami, žili, byli čtyři muži. Tři králové a jeden veliký kníže. Stenkil kraloval ve Švédsku a Erik v Dánsku. Vsevolod byl velikým knížetem kyjevským a Vratislav králem českým. Možná se někdy setkali a možná nesetkali. Možná si posílali jen poselstva a možná ani neposílali. Možná o sobě pouze věděli. My víme, že měli něco společného.
Ivana Kriglová: Učme své děti seznamovat s knihou
Často se v poslední době hovoří o vztahu mezi knihou a dítětem. Na vytvoření tohoto vztahu máme samozřejmě vliv my – dospělí. Mnozí rodiče zastávají názor, že není nic jednoduššího, než dát dítěti knihu dle svého uvážení a dítě si má co prohlížet a číst. To je jeden z největších omylů, kterého se můžeme dopustit.
Jiří Suchý: Elektrická puma (3)
Je opět noc. Jedna z těch předjarních nocí, kdy zima, která už přes den ztrácí půdu pod nohama, vrací se alespoň na pár temných hodin zpět. Podél vysoké zdi Hadžadžadžova paláce obchází ozbrojený voják a ráznými kroky se snaží zjednal si uvnitř prokřehlého těla trochu tepla. Jeho trasa je velmi jednotvárná: nejprve sem a pak tam. A znova.
Egon Wiener: Mé zážitky z 1. třídy a nejen z ní | Oči | Dýmky
Rok 1953 byl jedním z řady těch, co následovaly, pozoruhodný. Mně aspoň zaujal tím, že v tomto roce jsem šel poprvé do školy. Do první třídy. Byl to rok pozoruhodný i tím, že jsem měl být očkován proti záškrtu. Matka byla nemocná, a proto poprosila sousedku, aby se mnou na očkování zašla. Zdůraznila, že jsem velký, že 1. září už jdu do 1. třídy, že tedy plakat nebudu. Zmýlila se. Rozplakal jsem se už u branky, u mostu přes Nisu jsem řval a sousedku jsem na schodech MNV kousnul, roztrhl jí blůzku a natrhl ucho.
Vladimír Kulíček – Jitka Vykopalová: Legendární moderátor plavců - otužilců vzpomíná
Nikdy nezapomenu, kdy při podobné, aranžované scénce uprostřed Vltavy spadl v oblečení z lodě uprostřed řeky náš oddílový kolega Tomáš Jahn. Ale tohle diváci přímého televizního přenosu nevěděli! Tomáš se začal „topit“, mrskal nohama, rukama, potápěl se a zase na pár minut vyplaval, nadechnul se, aby zase zmizel na nějakou dobu pod hladinou.
Jitka Dolejšová: Průhonická přírodní harmonie
Průhonický park založil hrabě Arnošt Emanuel Silva-Tarouca roku 1885 a budoval jej prakticky až do své smrti roku 1936. Hrabě využil členité údolí říčky Botiče, jeho rybníky i původní porosty s domácími dřevinami. Ty pak obohatil množstvím cizokrajných dřevin. Park doplnil průhledy, vyhlídkami i volnými loukami.
Tomáš Zářecký: Kolik času promarníme čekáním
Během léta jsem napsal román, cca 400 normostran. Není špatný (jaká to nemístná skromnost), ale hotový také ne. Ani náhodou. Dokončením poslední kapitoly sice skončil příběh, ovšem práce na tom, aby se stal opravdu dobrým a zajímavým, pokračuje ještě dlouho potom. Nejdřív jsem doufal, že přečtení a revizi stihnu během října a listopadu. Nepovedlo se.
Vladimír Kulíček: Jak sloužili jsme za Čepičky aneb Anabáze krabice od margarínu (1)
Kdybychom zjistili vzdálenost, kterou absolvoval Josef Švejk jako svoji proslulou anabázi mezi Táborem a Pískem, včetně cesty přes Protivín a dvakrát Putim, ani zdaleka bychom se nedopočítali tolik kilometrů, kolik jich se mnou absolvovala moje krabice od margarínu. Margarín byl oblíbený pokrmový tuk už v dobách první republiky pro svoji nižší nákupní cenu a mezi lidem se mu říkalo trochu pejorativně „umělé máslo“.