Ivan Kraus: Útěky Normana H.
Seděl jsem na bílém, písečném břehu ostrova a přemýšlel o tom, co si počít. Právě jsem se dozvěděl od bahamské úřednice zvláštní informaci. Abychom mohli opět opustit ostrov, je nutno navštívit britský konsulát. Ten je však na jiném ostrově, v Nassau. Dle bahamských nařízení se však nesmíme s českými pasy vzdálit z tohoto ostrova. Když jsem úřednici pro jistotu celé zadání úlohy zopakoval, potvrdila mi, že jsem úkol pochopil správně.
Ivo Fencl: Dávno tomu aneb Jak jsem byl blbej
Představte si, že je zase rok 1983. Já si to představuji a... je mi zase devatenáct. Venkov... Furiantsky tisknu zvonek, pro jistotu třikrát krátce, třikrát dlouze, znovu třikrát krátce a čtyřikrát dlouze. Pokračuji. Pan Hlávka (stojí za mými zády): "Copak? Vy zvonek doma nemáte?" Děsně se leknu: "Dobrý den! Nevíte, jestli je Jitka doma?"
Ivan Kolařík: O idylce a havětích
Můj průzkum využívání volného času důchodci mě dovedl k neomylnému přesvědčení, že valná většina ani nepouští draky nebo uzdy svým koníčkům, ale že se z nich stanou vášniví cestovatelé, kteří šmahem zapomenou, že celý život šetřili pro děti, aby měli snadnější život než oni, a klidně, bez sebemenších výčitek svědomí, prošustrují veškeré bankovky za luxusní karavanky, tedy domky na kolečkách, se kterými popojíždějí po Austrálii.
Egon Wiener: Ve jménu Koruny, soli a kalicha | Karlov a okolí | Francouzština
Od pradávna spojovaly přechody Lužických hor Čechy s oblastí na sever až po Balt. Cesta z Prahy přes Žitavu byla tou, na které vyrůstala města, osady, tvrze i kláštery. Po ní putovala nejen sůl, ale i myšlenky. Obchodní ruch zvelebil okolní kraje a Žitava, která je nám nejen geograficky blízká, se i s okolím stala významným místem v rámci rozvoje Koruny, moci a vlivu českého panovníka.
Petr Chalupa: Radiová koncese
Prohrabuji se fotografiemi, pohlednicemi, blahopřáními a mám i složku různých starých dokumentů. Nedávno, zrovna v den, kdy jsem zakládal doklad od inkasa, kdy vždy letmo zkontroluji jednotlivé složky této platby, se mi pohled zastavil na položce rozhlas…á Kč. Vybavil se mi jeden starý dokument z roku 1935, který máme v tom „kufrovém rodinném archivu“.
Antonín Hančl: Ejhle cirkusy a varieté (4)
Minule jsme končili v polovině 19. století… Po letech přišla doba neúrody. Ceny ovsa, sena i slámy stoupaly rok od roku, takže se bylo co ohánět. V domnění, že v Uhrách jsou podmínky lepší, vydal se Emanuel Beránek v roce 1853 na cestu po uherské zemi, ale tam to šlo také „od desíti k pěti". Ve Velkém Varaždíně pak přišla katastrofa. Emanuel Beránek se dostal na mizinu.
Ondřej Suchý: Vodňanský, Nesvadba a ušatá tužka
Již první otevření knížky prozradí, že oba tvůrce spojuje především nespoutaná hravost. Nesvadbovy ilustrace dovádivě překračují stránky jim určené a dovádivě vpadají do výsostného území vyhrazeného písmenkům, Jednou tam vlétnou pádíci králíci, jindy třesně z bublaniny. Z „obrázkové“ stránky tam pod básničku vesele ujíždí vláček, vzápětí zase letí kopací míč rovnou do branky.
Alena Heinová: Vidět, slyšet, pochopit…?
Tak jak je to? Prázdniny mají za sebou už polovinu – nebo: Prázdniny mají za sebou teprve polovinu? A třeba není ani tak důležité, jak to vidíte napsané – nebo jak to uslyšíte vyslovené – ale jak jste to pochopili. Někdo jako povzdech, že „už se to krátí“ – někdo jako otázku: A co nás tedy ještě čeká? - někdo jako výzvu: Nebloumat, nevzdychat, vzhůru za dalšími zážitky! Že vy to chápete jinak?
Milan Turek: Zmrazená muzika
Pro blaho duše tam musí člověk stát na té zemi, opřít se rukou o bečku, pohladit futro a usrknout slzu, co zbyla v skleněné trubce vinařova nástroje. A ani nebude nikdy slast bez kamarádova ramene obejmutí, daleko uprostřed noci zavýsknutí a ztracené písničky. Nikdo tam na internetu nenajde stisk ruky nad ránem při loučení a tón vzdalujících se přátel.
Elena Paclová: „Dasy, pojď, už musíme jít…!“
Pro Dasinku nastaly zlaté časy. Třikrát denně se pořádně proběhne a pán ji učí pořád něco nového. Už umí chodit u levé nohy, počkat v předsíni, než panička přijde s hadříkem, umí čekat na chodníku až dostane dovolení přeběhnout přes silnici, umí podat pac jednou i druhou nožkou a umí i neodolatelně poprosit.
Zdeněk Pošíval: Té noci svítil úplněk (4)
Před rozbřeskem jsem byl v sedle. Nad vesnicí se vznášel mlžný opar. Pohanskou slavnost, včetně svatební noci, prožívala celá vesnice. Alespoň to tak vypadalo. Mnozí tanečníci, zmožení namáhavým trdlováním, nedokázali se patrně doplazit na svá lůžka a nyní pospávali kolem vyhasínajících ohnišť, někteří z nich ještě ve vzájemném objetí. „Člověče!?“ zaslechl jsem před sebou. Z vodních par, řinoucích se z hladiny řeky, vynořila se na břehu přede mnou ženská postava. Stála u loďky, naložené až po okraje nejrůznějším nákladem, malovanou masku si z obličeje dosud nesmyla, ale z uší již odložila cinkavé kruhy z bronzu.
Josef Hlinomaz - Slavomír Pejčoch-Ravik: O artistech
Krom polonahých krasavic, opic, badatelů a arcivévodů byli oblíbeným Hlinomazovým tématem též artisté. Většinou v pruhovaném odění, které napovídá, že my, v podobě vězeňské bandy, jsme schopni se proplétat navzájem, a to všemi směry. V jednom z těchto velkých témat Mistr zapracoval do plátna skutečný deštník i s rukojetí, vybíhající z obrazu.
Milan Turek: Letní repetitorium
Před pár dny vydal můj přítel knihu připomínající rok 1968. Při té příležitosti se mě zeptala redaktorka Českého rozhlasu, zda má smysl dnes takové knihy vydávat. Kamarád z jižní Moravy mi jednou u vínka řekl: „Když umíš napsat, je tvou povinností popisovat život.“ Tehdy jsem s ním souhlasil a pustil se vehementně do psaní, ale knihu jsem zatím ještě nenapsal.
Slavomír Pejčoch-Ravik: V srdci Paříže (1)
Často poměry v některé zemi může charakterizovat vskutku jen epizoda, příběh, scéna, která promluví za stovky stran. Povím vám tedy o tom, jak jsem se připravoval na Francii v čase víz a devizových příslibů, kdy jsem měl zcela nulovou šanci, abych opustil území republiky. Nehledě na to, že jsem neměl na takový extravagantní podnik ani peníze.