Iveta Kollertová: Se sklopenou hlavou
Moje hrdost mi nedovolila, abych se vrátila zpátky tam, odkud mne vyhodili. Trpěla jsem jak zvíře, duševně jsem trpěla. Ponížení a nepochopení mne bolelo víc než ta zatracená jizva. Objeli jsme ještě dvě lékařky, které mne nevzaly jen proto, že jsem byla nad stav nebo mimo jejich působiště. Ženy mi dají jistě za pravdu, jak nepříjemná jsou jen slova: "Vyskočte si nahoru", natož doprošování o znovupřijetí tam, kde vás "vykopnou".
Sestry Kriglovy: Kurník
Jmenuji se Jana a je mi 18 let. Chtěla bych se s vámi podělit o příběh, u jehož zrodu stála moje babička, která, jakožto důchodkyně, nemá v zimě nic lepšího na práci, než sledovat, kde probíhá jaký konkurz, na který by mohla mě a mou sestru poslat. Obě však máme podezření, že hledá příležitost zviditelnit hlavně sebe, ale stále se jí nedaří najít casting pro její věkovou kategorii a postavu.
Ondřej Suchý: Chalupářská úvaha
Když mně bylo pětadvacet let, hrdě jsem v kavárně Slavia prohlašoval, že mě jako Pražáka na Vyšehradě rozeného a Vltavou křtěného nikdy nic z Prahy nedostane. Téma „chalupa a chalupaření“ mi bylo absolutně cizí. V pětatřiceti letech jsem však začal uznávat, že by nebylo špatné, kdybychom s mojí ženou a začínající rodinkou měli nějakou chalupu, kam by se mohlo občas o víkendu zajet.
Pavel Pávek: V Evropě jsou jen dvě místa, jako je Dubá
Z nádraží vyrazíte po proudu řeky Sázavy a sledujete žlutou turistickou značku. Patrně budete, stejně jako my, chvilku litovat chataře, kterým nad střechami duní tisíce aut. Přes půvabné údolí vede most a na něm dálnice E 55… Po pár krocích je však již ta hrůza za vámi, minete další chaty a jste jakoby mimo civilizaci.
Miroslav Sígl: 150 let od druhé svatby Bedřicha Smetany
Vraťme se do předminulého století, kdy se Bedřich Smetana (1824-84) účastnil studentských bouří v roce 1848, probouzí se národnostně i politicky, skládá svou první píseň na český text a hned další „... vzhůru Češi, Bůh nám přeje, stůjte pevně při svém právu ...“, patří k členům národní gardy, k bojovníkům z barikád. Povstání je potlačeno a Bedřich hledá útočiště u svých rodičů v Obříství na Mělnicku, kde byl jeho otec František sládkem zdejšího panského pivovaru.
Ivan Kott: Zasloužený triumf "Dobře placené procházky"
Je krátce po 19. hodině a v Národním divadle začnou zpívat uvaděčky – tedy ne každý večer, ale vždy, když se tu hraje opera Jiřího Suchého a Jiřího Šlitra DOBŘE PLACENÁ PROCHÁZKA. Poprvé se tak stalo v neděli 22. dubna, kdy tu měl tento kus o lásce k penězům svoji premiéru. Režiséři Miloš a Petr Formanové doplnili původní semaforskou podobu o sedm písní ze hry Sekta zpívaných ženským a dětským sborem, které dokreslují děj a výrazně obohacují hudební vyznění.
Zdeněk Pošíval: Nedokončené Rozpravy ZP
Když mi vydavatel zadával autorství rubriky Rozpravy ZP, v nichž vedu vzájemnou výměnu názorů na kolotání života na tomto světě s osobami významnými, nikoliv však profláknutými bulvární popularitou, zaujal mě i myšlenkou vrátit se po nějaké době ke zpovídané osobnosti a probrat, co se od doby rozpravy pozitivně změnilo v našem životě i v dojmech z vnímání světa. Bohužel, nikdy k tomu dosud nedošlo a ve dvou případech k tomu již není ani naděje.
Líba Karlsson: Fouskův balzám na duši
Josef Fousek je neobyčejný člověk, nepředstavitelně čestný a hodný, jakého jen tak hned člověk nepotká. Jeho laskavé oči a ryzí povaha lidi přitahuje a člověk si přeje, aby jeho písně, básně a vyprávění nikdy neskončily. Myslím, že jsme ve Stockholmu ještě neměli někoho takového jako je Josef Fousek, kdo by nás tak rozesmál a pobavil.
Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (19)
Dálnice D – 9, důležitý dubnový den. Dálniční doprava duněla, defilé devastace, dokonalá demonstrace debility! Důvtipná Dana, dcera Davidova, dýchá děsně dálniční dým, dálnici dozoruje dalekohledem. Drahý dalekohled, dar dědy, dělal dojem danajského daru. Deset dědků – dalších diváků – dodává divokému dálničnímu divadlu docela dramatickou dimenzi.
Pavel Pávek: Narodil se kuchtík pán...
Kuchtík má zase jednou, takhle po ránu, hlavu plnou starostí. Závratným tempem se blíží oslava dne významného tím, že prvně zřel světlo světa. Jak tvrdí, toho dne se začal divit a již nikdy nepřestal. Je mu ale jasné, že oslava dne tak mimořádného a ještě pro člověka proslaveného kuchařským umem, nemůže být odbyta několika chlebíčky s vlašským salátem koupenými v blízkém delikatesu.
Dagmar Slivinská: Jako ryby v akvariu aneb „Pověz mi zlatá rybko“!
Sedím a pozoruji tiše plovouci ryby. Nádherné barvy, až oči přecházejí a říkám si, který malíř je tak krásně vymaloval, jaká symfonie barev! Ryby důstojně a tiše plují svým malým světem, vypadají š´tastně a spokojeně. Vplouvají a zase se vynořují z jemného přediva sytě zelených rostlin, bílý písek zrcadlí chvějící se záblesky světla nad hladinou... je slyšet bublání, které v mé duši navozuje klid...
Arnošt Lustig – Jitka Vykopalová: Zralé úvahy o životě (2/2)
Všechny ty tři otázky jsou jedna! Tak co mi udělá radost? Je spousta věcí, který mi udělají radost. Úspěch z práce, když se mi povede povídka nebo román, pokud jde o ženu, tak už vidět krásnou ženskou mi dělá radost. Jenom ji vidět, jo, nemůžeš si s každou lehnout do postele, ona by prostě nešla, ale teoreticky, ty se mě ptáš teoreticky, tak vidět krásnou ženu je radost, potkat dobrýho člověka je radost, férovýho člověka, čestnýho, odvážnýho, to všechno je radost – čili těch radostí je hodně a žena je jednou z nich. Ne že bych chodil na módní přehlídky, ale...
Iveta Kollertová: Bolest a ještě bolestivější ponížení
Náš bytný byl sice hodný a já mu nikdy nepřestala být vděčná, ale přece jen. Občas jsem měla pocit, že jsme jen levná pracovní síla. Jeho neočekávané vpády do našeho domečku mne začaly neuvěřitelně vadit. Nemohl spát, přišel a vysedával do noci u nás. Potřeboval poklidit, nemohla jsem odmítnout.
Anna Harvanová: Těžký život poběhlice
Čtu-li místy vášnivé, jindy zas vlažné debaty o dynamice života a dopravní statistice za poslední léta, chápu, že jsou lidi, kterým jde změna silničního zákona na nervy. Na opačném spektru stojí ti, co ztracené body za řidičské provinění vychvalují. Po důkladném přečtení terénu ale dojdete k názoru, že v českém silničním životě je přece jen něco, co je společné i trvalé.