Jiří Suchý: PERPLEX aneb Praktický průvodce od ničeho k ničemu (4)
Není to tak dlouho, co se objevilo slovo klip. Písnička, ilustrovaná filmovým obrazem, mnohdy vynikajícím skvělou výtvarnou úrovní. Klipy sleduje hlavně mládež. Filmové obrazy se střídají mnohdy v dosti rychlém sledu a nejmladší generace je dokáže sledovat bez problémů, zatímco moje generace je sleduje jen s největšími obtížemi, nebo vůbec.
Christine Linder – Jan Maruška: Hraběnka Zedtwitzová z Moravan a Doupova se vyzná v kuchyni
Na vesnický zámek Linderů se paní Christine přistěhovala před třemi roky a pendluje mezi Finskem, Švédskem a Německem. Zedtwidzové jsou starým německým a českým rodem, o němž jsou zmínky ze 13. století. Dnes mají v českých zemích minimum majetku na Chebsku a Ašsku, většinou jsou nemovitosti ve zchátralém stavu. Zrestaurovaný zámeček v Doubravě u Aše dnes slouží jako stylová restaurace.
Dáša Cortésová: Jaký byl Jiří Vašíček (5)
Moji rodiče se s Jiřím Vašíčkem znali, takže jsem se k němu hrdě hlásila. Zvláště před děvčaty, která mi to lehce záviděla. Už v patnácti letech jsem byla dost veliká, ale o tanečníky nouze nebyla. Bohužel, většina byla menších než já. Jakmile přišlo k fotografování, tak se kluci rozutekli. Nikdo z nich nechtěl být na fotce s holkou větší, než on sám.
Miroslav Sígl: Vzpomínky krále televizní zábavy
Silvestrovské veselí si v minulých letech naše televize (v letech 1999-2003 v televizi Nova) a její diváci nemohli představit bez populárních tváří, známých nejen z obrazovky, ale i z filmu či divadel. Přiváděl je do svých scénářů velkých silvestrovských pořadů ten, jehož jméno se objevovalo až v závěrečných titulcích: Gustav Oplustil (*1926). Právě před několika dny mu vyšla jeho monografická kniha Za humorem cestou necestou.
Ondřej Suchý: Na Silvestra s Jiřím Sovákem
Před pětatřiceti lety jsem měl v tehdejším humoristickém časopise Dikobraz seriálek OTÁZKA PRO… A ta otázka začínala pokaždé slovy KTERAK LZE… Blížil se konec roku 1974 a tak jsem se obrátil na Jiřího Sováka, zda by mi neodpověděl na otázku Kterak lze trávit Silvestra? Pan Sovák mě příjemně překvapil, protože souhlasil. A hned mi nadiktoval své rady pro blížící se silvestrovskou oslavu. Takže: Kterak lze trávit Silvestra, pane Sováku?
Náznak úsměvu
Jednoho dne jsem šel domů z práce a tak mě napadlo, že už to takhle dál nejde a byl jsem vlastně na sebe dost nakrknutej.. Vlasy už mi šedivějí, stovku už neuběhnu ani za patnáct vteřin, holky už po mně taky nekoukají ...
Jan Hora: Sběratel dobrodružství (7) V medvědích spárech
.jpg)
Rod Darnell patřil mezi nejzkušenější zálesáky na Aljašce. Působil jako lovecký průvodce. Jednoho kalného a mlhavého rána, bylo 29. září roku 1957, se vydal se svými klienty Vernem Clemonsem a Ree Reindeauem na lov jelenců ušatých. Nacházeli se asi sedmdesát mil od Juneau v horách blízko pobřeží, kde měli zakotvený člun. Rod Darnell kráčel po stezce, kterou znal z dřívějška a věděl, že vede k pastvinám, kde se jelenci často zdržují. Vern a Ree se drželi vzadu a těšili se na pěkný lovecký zážitek.
Ondřej Suchý: Z jídelníčku klaunů a komiků (22) Silvestrovský speciál
Pro poslední večer letošního roku si můžeme připravit speciální nápoje podle receptu slovenského humoristy Milana Markoviče anebo podle receptu spisovatele Jaroslava Haška (z knihy Radka Pytlíka, Život Jaroslava Haška, autora Osudů dobrého vojáka Švejka).
Luděk Ťopka: Podivní tvorové z jiného světa (5)
Jednou, bylo to krátce po mém příletu do Nigérie, došlo u jedné z vrtných souprav k vážné poruše pohonu vrtné tyče a bylo nutno urychleně obstarat příslušný náhradní díl. Soupravy byly západoněmeckého původu a výrobce neměl v Nigérii žádnou afilaci, ani agenta a už vůbec ne nějaký sklad.
Josef Fousek: Co jsem andělům neřekl (33)
Jak nazvat závěr mé zpovědi? Konec? Nikoli! To zní moc konečně. Mám strach z konců. Vždyť to zní jako rekviem. Poslední slovo? Také tohle odkládám. Nechci říci poslední slovo. Mám toho ještě hodně na srdci, o co bych se chtěl rozdělit s těmi, které mám rád. Z hotelu FONTÁNA v Luhačovicích sejdu tichým parkem podél potoku za dvacet minut do města. Mé vlasy vypadají jako deštník pro bezdomovce
Jan Petr - Zdeněk Pošíval: Proč? To je ve hvězdách!
Pohybuje se s oblibou v záhadném světě iracionality. Zabývá se záležitostmi takříkajíc mezi nebem a zemí, jež mi byly, jsou a patrně i navždy zůstanou nepochopitelné. Na přelomu roku snad neuškodí pohlédnout do hvězd nebo si nechat vyložit karty od tohoto milovníka klobouků…
Egon Wiener: Na staré židli vzadu pod stromem
Když jsme byli ještě jako za groš kudla, svět kolem nás měl jenom dvě barvy. Černou a bílou. A všechno, co jsme znali, bylo buď sladké, nebo kyselé, na co jsme sáhli, bylo buď horké, nebo studené. Svět byl jako placička s plotem za rohem. A plot byl celý ze dřeva. Na zahrádce za domem byly jen dva stromy. Jabloň a celá zkroucená stará švestka, pod kterou sedávala moje babička, ruce složené do klína. Prsty měla zkroucené jako houslový klíč. Byla skoro slepá a stále jí byla zima. To byla moje babička, pořád zabalená do teplé deky, aby ji vítr neodvál.
Ondřej Suchý: Když Kocourkovští zpívali v Anglii
Kocourkovští učitelé mě na filmovém plátně nejvíce rozesmávali v závěrečné scéně filmu Katakomby, kdy se jako jeden z nich pěvecky prosadil Vlasta Burian a pak v jejich posledním filmu Z českých mlýnů (z roku 1941), v němž si zahráli členy cyklistického spolku „Nežeňme se“.
Martin Kašpar: Uplakané Vánoce
Na Štědrý den pršelo. Řekne-li se "Vánoce na blátě", už se nad tím nikdo nepozastaví, je to běžný jev posledních mnoha let. Vzpomínám na Vánoce před 40 lety, kdy sníh od svatého Martina jen zřídka přečkal vánoční svátky. Většinou byla obleva, ale když se někdy poštěstilo a na Vánoce byl sníh, většinou moc nemrzlo. Takže letošní uplakané Vánoce nejsou žádnou výjimkou. Vlastně jsme to tak nějak všichni čekali. Jen si vždycky bezmocně povzdychneme. Hlavně když budou veselé, plné slavnostní atmosféry a hojnosti jídla.