Egon Wiener: Placení šátečky – východisko z ekonomické stagnace
Platí se lecčím. Za zboží penězi, za hloupost slzami, za těžkou práci potem. V dějinách lidské civilizace najdeme řadu věcí, jejichž ekvivalent byl vyjádřen hodnotou zboží. Zlato, stříbro, drahé kamení, papír v podobě bankovky, mušle a třeba i šátečky…. Zajímavé je, že v Evropě se s platbou šátečky setkáváme právě u nás v Čechách. Nevím, zda k nám šátečky přišly z Číny, ale jsem si tím téměř jist.
Miroslav Sígl: O záhadách a mystériích s Jitkou Lenkovou
Na začátku byl můj zájem o záhady, který trvá od té doby, co mi tatínek asi v šesti letech předčítal Velké otazníky Ludvíka Součka. Následovalo psaní o záhadách, a protože ne vše se hodí pro masová média, začala jsem vydávat občasník Badatelské rozhledy. Ty se v březnu 2005 přestěhovaly na internet. Aktualizuji je každé úterý a od té doby vyšlo již 267 pokračování, zaznamenávám tak četnost 1000 až 1500 návštěv měsíčně.
Josef Blažek: Existuje ostrov (1)
Setkání v knihkupectví vrhne vypravěče do vzpomínek a tento se rozpomene, na existenci tajemného ostrova „Je to tam!“ To zavolání ve mně vzbudilo spontánní odpor k člověku, který takto vyrušil posvátný klid místa. Nebo co to vlastně rušil? Ano, klid tu byl. Ale proč by měl být posvátný? Zrovna tady? Zrovna tady v knihkupectví? Jenom proto, že jsem ho tady sám hledal?
Stanislav Rudolf: Moje paličaté IQ (38)
Proti své vůli jsem se najednou ocitla na palubě potápějící se lodi, jejíž první kapitán padl a druhý zradil. Společně s doktorem Podolanovičem a dalšími obětavci jsme se pokoušeli firmu zachránit před úplným krachem. Předtím jsem si musela ve velice krátké době ujasnit některé důležité věci. Především jsem nevěřila, že Viktor do konce svého života zůstane kdesi ve Střední Americe.
Stanislav Moc: In vino veritas (4)
Kapitán Minchin, který v devatenáctém století Minchinbury na tisíci akrech založil, nemohl ani tušit, že zde jednou nebudou bučet krávy a bečet ovce, ale růst vinná réva. V roce 1821 zemřel a usedlost převzala jeho jediná dcera Maria, která zmizela i s celou svou rodinou někde na moři. V roce 1859 zakoupil místo dr. Mackay, který nejen vinice založil, ale vybudoval i winery, česky výrobnu vín.
Jitka Dolejšová: Skandinávie - O velikém putování k polárnímu kruhu …a ještě dál (12)
Pokračujeme jižním směrem po trase Olden-Sognal, podél Sognefjordu. Opět cestou nádherné výhledy, hory se sněhovou pokrývkou, i kopce se zeleným kudrnatým porostem. Projíždíme údolím, které je zcela chráněné před větrem. Hladina všech čtyř jezer je tady opravdu jedinečným zrcadlem. Odráží okolní krajinu tak realisticky, že vytváří dokonale obrácený svět.
Marta Urbanová: Ignát Hermann
Ignát Hermann se nenarodil přímo v našem městě, ale v Horním mlýně 12.8.1854 jako třinácté dítě. Jeho otec byl mlynářem. Malý Ignát začal chodit v našem městě do školy, ale na své dětství vzpomínal nerad. Horní mlýn stál na řece Doubravce nedaleko Chotěboře a čtyřtřídní škola nebyla odtud co by kamenem dohodil. A navíc chudoba nevábí nikoho, ani malé dítě. Proto se jeho rodiče rozhodli hledat štěstí za mořem.
Vyznání
Jsem ráda, že vás vidím, máte takové hezké vlasy, chtěla bych je pohladit, ale nevím jestli smím…..jen trochu, prosím…“ čtu z očí, když mě třesoucí se ruka jemně, velice jemně hladí po vlasech, tváři, čele, probírá spadlý pramen vlasů a mlčky vnímá mou přítomnost. Není třeba hovořit. V jejích očích vidím smutek a touhu. Oči hovoří beze slov: „..Jsem unavená bolestí a životem a tolik bych chtěla být mladá, chodit a nemít starosti.
Petr Janda - Jitka Vykopalová: Olympic, hvězdy bez hvězdných manýrů (1/2)
Věk pupularitě a úspěšnosti této skupině neubírá, ba naopak, zraje jako víno. Není proto udivující, že po vystoupení v Austrálii a delším turné v USA zavítala skupina i do Švédska. Legendární Olympic přijal pozvání jiného úspěšného muzikanta a podnikatele v hudební oblasti, rodáka z Košic usazeného ve Švédsku, Tomáše Danka.
Pravdivé zamyšlení
To jsou ty nevyřízené maličkosti, které by mě rušily, kdybych věděl, že mé dny jsou počítané. Na nervy by mi také šlo, že vím, že se už nemohu sejít s přáteli, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne navštívit. Na nervy by mi také šlo, že vím, že již nenapíši dopisy, které jsem chtěl jednoho "vhodného" dne napsat. Že jsem svým milým dost často neříkal, že je miluji.
Luděk Ťopka: Příběh téměř detektivní
Dal jsem účetnímu klíče od svého vozu, aby ihned odjel zavolat z úřadu na policii a ohlásil událost i na okresním lesním úřadě v Pforzheimu. Seděli jsme pak se Spieglerem u mrtvého přes hodinu, než přijela policejní skupina s lékařem, který potvrdilo to, co bylo na první zřejmé. Smrt v důsledku střelných zranění.
Ivo Antušek: V muzeu čokoládových obrazů
O blahodárných vlastnostech čokolády se toho spoustu napsalo v 17. a 18. století. Poukazovalo se na víru Aztéků v moc čokolády. Její vyznavači i výrobci ji prohlašovali za účinný prostředek proti vyčerpání a slabosti. Vojáci, učenci i duchovní ji používali k podpoře vytrvalosti v dlouhých obdobích fyzické, intelektuální či duševní zátěže.
Jak se to stalo, že se Sovětský svaz rozpadl
A pohledy mladých vyjukanců se zarazily na té hrůze před kašnou. Praví a nefalšovaní amerikáni, o kterých toho tolik zlého slyšeli od politruka při školení… Soudruh politruk jim mnoho vyprávěl i zlých kovbojích, vraždících ubohé indiány. A ten to musel dobře vědět, protože mu o tom kdysi říkal starší soudruh, jehož otec bělogvardějec v emigraci jednou viděl o kovbojích film. Barevný.
Vladimír Vondráček: Střípky paměti, aneb od embrya po sklerózu (48)
Už jsem tady kdysi kdesi napsal, že jsem vlastně chtěl být profesorem tělocviku, a tak i když jsem si tuto profesi nakonec nevybral, není divu, že jsem minimálně do svých pětadvaceti let strávil značnou část svého volného času na hřištích a v tělocvičnách. Hned po maturitě se pro mne stával sportem číslo 1 volejbal. Ačkoliv jsem nikdy nedosáhl výšky 170 cm, přesto jako nahrávač jsem byl většinou v základní šestce. V polovině padesátých let ovšem byla pravidla odbíjené jiná, než jsou dnes a malí nahrávači se mohli uplatnit i v reprezentaci, což ještě dokážu a připomenu.