POZITIVNÍ "OBŠŤASTNÍČEK" Vladimíra Vondráčka (1-25)

Rubrika: Exkluzivně – Senioři k počítačům


• RNDr. VLADIMÍR VONDRÁČEK - meteorolog ve výslužbě /ročník 1935/ 
 mimo práce v Českém hydrometeorologickém ústavu byl více než třicet let komentátorem počasí v ČT a pár let i na Primě.
• více než deset let měl pravidelné týdenní sloupky o lidových povětrnostních pranostikách ve Večerní Praze.
• v současné době se snaží bavit na internetových stránkách, a to aktivně. Kromě několika odborně-populárních článků na Neviditelném psu zde měl po několik měsíců i pravidelný sloupek s lidovými pranostikami, které ovšem inovoval vlastními říkankami. 

 POZITIVNÍ "OBŠŤASTNÍČEK" RNDr. Vladimíra Vondráčka
vvondracek(a)seznam.cz

Díly 1 - 25    /   Díly 26 a více

(25)   sobota 21.6.2008

Tak jsem tu zase, abych doporučil něco literatury z těchto internetových novin. Onehdy mi padl do oka, tedy vlastně do obou, fejeton Evy Vlachové ze dne 4.3.2008, s názvem Tiché bláznovství. Vřele doporučuji! Ihned jsem si vzpomněl na svá „trápení“ s telefony. Pomalu si připadám jako agent s teplou vodou, ale když se to tak vezme kolem a kolem, celý svůj profesní meteorologický život jsem byl vlastně jakýsi „obchodník s deštěm!“
A tak tentokrát to mám jednodušší, nemusím sahat „do šuplíku“, už to mám ztechnizováno, a jako obvykle mohu připojit svou telefonní vzpomínku:

Čím je mi telefon? Tato krátká a na první pohled jednoduchá otázka mi byla položena velmi stylově – telefonicky. Jak jinak – na osobní setkávání už dávno není čas.! Váhal jsem jen trochu, grafoman ve mně zvítězil nad leností, a tak jsem přislíbil, že na toto téma napíšu pár řádků.
Tehdy jsem ještě neměl počítač, a tak to psaní bylo doslova ruční a navíc jsem brzy zjistil, že zodpovědět tuto otázku zodpovědně nebude snadné. Takovéto otázky totiž obvykle svádějí ke chvále a oslavě podobných vynálezů, ale – zasluhují si to vždycky? A tak jsem nejdříve začal pátrat v paměti.

První telefon jsme si „vyrobili“ jako kluci v Jičíně za války z dvou víček od krémů na boty a kusu režné nitě. Volali jsme si z pokoje do pokoje a hráli si na jakousi konspiraci.
Další telefon, pracující už na principu zmiňovaného pana Bella, jsme pořídili našim dětem někdy počátkem sedmdesátých let. Opravdového telefonu jsme se dočkali v našem sídlištním bytě až teprve v roce 1985. Ten už byl řádně zaregistrován v oficiálním pražském telefonním seznamu a snad to byl netušený dárek státních spojů k mým padesátinám!

Tímto jsem ovšem o více než třicet let přeskočil dobu svých prvních telefonátů. Tehdy jsem používal veřejných telefonních budek, a na druhém konci drátu bývali přátelé a zejména přítelkyně. Proto byl v té době telefon mým velkým a příjemným přítelem, ježto mě spojoval pouze s těmi, s nimiž jsem chtěl mluvit. Byť i tehdy někdy nebyla o překvapení nouze.
Tento jednoznačně kladný a vřelý vztah však léty trochu ochládal. Ve své profesi – více než čtyřicet let – jsem byl naopak volán a tázán já, a hlas na druhém konci jsem si nevybíral.
A věřte, že dotazy na počasí byly mnohdy nejen ošemetné, ale někdy i velmi stupidní! Právě jejich zásluhou dodnes telefonuji dosti nerad a pro telefonní společnosti jsem velmi špatným klientem.
Samozřejmě nefandím telefonním atrakcím typu „Zavolej mi!“, nejsem obdivovatelem mobilů, nakonec jsem si ho pořídil až po své sedmdesátce, používám ho minimálně a vadí mi, když vidím volající za volantem, což je pro mne donebevolající!
Také nejsem příliš rád, když se mi ve sluchátku ozve záznamník, jenž je zosobněním dalšího odosobnění komunikace mezi lidmi.
Abych ale nebyl nespravedlivý, dobře vím, že tuto snůšku výčitek samozřejmě bohatě vyváží nezastupitelnost telefonu ve všech představitelných i nepřestavitelných situacích. Takže – telefonu zdar - a jen samé co nejpříjemnější hovory. A propos – tyto řádky byly samozřejmě paradoxně namlouvány na záznamník!

Takže – spřízněné duše – pokusme se „očistit“ éter od nežádoucích, nepříjemných a zbytečných telefonních hovorů! Věřte, že je to záleží jen na nás – málo volajících!
Tak si držme palečky a ať naše řady rostou!

(24)   sobota 14.6.2008

Je to až k nevíře, jak jedinci mé krevní skupiny může jeden článeček zvednout adrenalin! A navíc článeček z blogu, který má tak sympatické jméno – Malý princ! Nevím, zda by se kritický článek z jeho blogu dne 18.2.2008 slavnému spisovateli a odvážnému letci Saint-Exupérymu líbil? A tak mám dnes velkou chuť porušit pravidlo těchto Obšťstníčků a tentokrát ten kritický článek nedoporučit, což by ale nebylo korektní. Dopracoval jsem se k němu ve zdejších Ohlasech a pro toho, kdo si ho nechce nalistovat, teď uvedu alespoň jeho stručný obsah.

Článek začíná nenápadně a docela sympaticky tvrzením, že autor měl podobnou ideu jako pan Loužecký a „spol.“, a také chtěl bojovat pozitivními zprávami proti proudu agrese, která se nepřetržitě na nás hrne doslova se všech stran. Brzy ale skepticky nahlédl, že by se jednalo o Don Quichotský boj a nám naivním čtenářům hned vysvětluje proč!

Nyní opět trochu poruším svá pravidla a budu citovat Malého prince: „Říká se ale taky, šedá je teorie, zelený strom života. V tomto případě celé rčení pokulhává. Je tomu totiž právě naopak. Už po pár minutách strávených na www.pozitivni-noviny.cz  člověk mírně znejistí. Nadpisy postrádají ona známá bombastická slůvka, stránka je prostá šokujících obrázků, témata jsou ve srovnání s konkurencí plochá a nezajímavá, diskuse bez vulgárních invektiv. Náhodný nepoučený čtenář je zmaten a celá forma informačního servisu na něj působí silně omezeně a jaksi vyčpěle.“

To ale není vše. Dle tohoto „myslitele“ prý člověk při čtení našich Pozitivních novin brzy znejistí a dokonce se cítí být obelháván a podveden! A proč? No přece cílem novin je dát lidem jejich každodenní příděl krutosti a násilí! Opravdu závěr „hodný“ Malého prince! To, že čtenář znejistí je přece dobře, neboť si možná konečně uvědomí, že to, co prezentuje většina médií je prostě odsouzení hodné! Saint-Exupéry by určitě neměl z „našeho“ Malého prince radost. Což historie neprokázala, že Cervantesova Dona Quichota obdivují generace už po staletí a v pamětech markýza de Sade si libují většinou už jen úchylové a zvrhlíci?

Malý princ je prostě naprostý skeptik, který zřejmě neví, že boj s lidskou blbostí a dalšími nešvary se sice asi nedá vyhrát, ale nikdy a ani na chvíli se nesmí předem vzdávat! Vůbec není pravda, že svým působením zatím alespoň na internetových stránkách nemohou Pozitivní noviny nic změnit. Naopak, když vydavatel, redakce a autoři vydrží a nenechají se odradit malověrností, která je bohužel pro nás tak typická, pak se klima na naší mediální scéně bude pomalu, ale jistě měnit k lepšímu.

V závěru inkriminovaného blogového článku se sice blahosklonně připouští, že - po čtyřech letech není důvod, proč by Pozitivní noviny nemohly vycházet i nadále, za což musíme poděkovat! No - a že si Malý princ nevšiml, že na „aktuality“ jsou tu jiní, a že celá řada zdejších autorů má politiku ve svém zorném úhlu, to prostě musíme zahrnout do lítosti.

A aby Malý princ měl radost, tak zakončím několika „bombastickými slůvky“, která tak postrádá, a která by zřejmě dle jeho názoru měla být v nadpisu tohoto Obšťastníčku: Malý princ je nahý – odhalil nejen své ledví!

(23)   sobota 7.6.2008

Tento svůj Obšťastníček tentokrát začnu jakýmsi gramatickým dilematem, tedy alespoň pro mne! Chtěl bych totiž čtenářů Pozitivek doporučit dva zajímavé články, které napsali bratři Suší. Doufám, že je to opravdu správný tvar 1. pádu čísla množného od jména Suchý?!

Takže – pro „sichr“ – zaujal mne starší fejeton staršího z obou bratrů - Jiřího Suchého – Za našich mladých let, ze dne 12.11.2006, který byl připomenut i 23.4.2008 a také článek mladšího Ondřeje Suchého – Smutný příběh Jany Werichové, ze dne 10.12.2006 s opětovným připomenutím 29.4.2008. I když každý z těch dvou článků má jiné „jádro pudla“, nemohu si pomoci a myslím si, že hezké a třeba i trochu nostalgické vzpomínání na zašlá léta nikdy nezaškodí. Takže – mohu také?

Protože jsem byl počat počátkem roku a zrozen na podzim v roce 1935, z doby před druhou světovou válkou mám jen pár velmi matných vzpomínek.
Tatínek byl tehdy výpravčím ČSD v Jičíně, měl hodnost vrchního adjunkta a stejně jako milý pan přednosta z Hrabalových Ostře sledovaných vlaků se těšil na inspektorskou zahrádku, a že povýší i na přednostu stanice. Obého se ovšem dočkal až po válce. Předválečná „ajznboňácká“ uniforma byla tmavomodrá až černá, patřila k ní i černá pelerína a válcová čepice s kšiltem. Podobnou uniformu měli i pošťáci, což možno vidět na příklad v Suchého Dobře placené procházce.
Ty uniformy byly inspirovány – jako kde co za naší první republiky - uniformami francouzskými. Zajímavé také je, že už z té doby mohu tentokrát potvrdit známý fakt, že o peníze jde a vždy šlo až v první řadě. Pamatuji se totiž na moc hezký pětadvacetník, se kterým jsem si chodil v létě pro zmrzlinu. Tu vozil po městě a tedy i kolem nádraží na obedněném velocipedu mladý zmrzlinář s bílou čepicí na hlavě – říkalo se mu Vašek.
To koukáte, jakého mám pamatováka, co? Když jsme ho my děti zlobily, házíval nám za krk kousky ledu. Brrr – to to studilo, cítím to ještě dnes!

Události kolem Mnichova si nepamatuji, protože naší rodiny se naštěstí nedotkly. Abych ale nezapřel svou profesi, tak nyní musím napsat, že – ač mi byly necelé čtyři roky – naopak si pamatuji - asi i proto, že mi to rodiče často připomínali, že 15. března 1939 bylo opravdu ošklivé počasí s přeháňkami deště se sněhem!
No – a samozřejmě jsem si to mnohem později ověřil v záznamech z Klementina. Pak ale přišly tři mimořádně studené válečné zimy v letech 1940, 1941 a 1942. Tehdy to nám dětem tak nepřišlo, nám se to vlastně moc líbilo, protože se celou zimu dalo bruslit a i v nížinném Jičíně v nadmořské výšce kolem 300 m se každý rok dalo lyžovat.

Pak čas opět oponou trhnul a válka skončila. O květnové revoluci se v Jičíně moc nestřílelo, jen tatínek byl několik dnů držen „ve službě“ na nádraží a měli jsme o něj pochopitelně strach. Dopadlo to ale dobře.
A pak přijela slavná Rudá armáda. První ruská slova – da zdravstvujet Krasnaja armia, šeříky atd. – jistě to znáte. I v Jičíně se tehdy náhle najednou objevili partyzáni, a vypadalo to dosti podobně, jak to popsal Josef Škvorecký ve svých Zbabělcích.
Moc hezkou vzpomínku však mám na den 30. května. To jsme poprvé v tom roce jeli do Prahy na první velkou vojenskou přehlídku našich vojáků, kteří se vrátili ze všech světových bojišť, tedy z východu, ze západu i z jihu. Bylo velmi teplo, kolem 26 st.C., a navečer přišla bouřka. Jen málokdo tehdy tušil, kam se bude vývoj v naší vlasti v příštích letech ubírat a že ta bouřka nevěstí nic dobrého! S mnohými, které jsme tak nadšeně na Národní třídě tehdy vítali, zakrátko nový režim pořádně zatočil.

Z léta či z podzimu 1945 mám ještě jednu krátkou vzpomínku, která se váže k Janě Werichové. Snad se mohu přiznat k tomu, že tato dcera našeho velikého herce a klauna patřila mezi mé tajné dětské lásky. Její velká fotografie se objevila na titulní stránce dětského časopisu Vpřed, ještě pouze černobílého, který navazoval na předválečného Mladého hlasatele. Tam jsem se dočetl, že Jana je o tři dny mladší než já a mé desetileté srdéčko se zatetelilo! A možná i proto se má dcera jmenuje Jana!

A na úplný závěr tohoto nostalgického vzpomínání bych si na otázku, zda to bývalo za našich mladých let lepší než nyní, dovolil odpověděl, že – ANO! Samozřejmě pro nás – starce! A dokonce mám proto i jistý důkaz. Vždyť mezi lidové písničky, které komunistům moc nevoněly, přece patřily nejen Masarykova „Teče voda teče a „Aby nás Pán Bůh miloval“, ale i známá – „Bejvávalo, bejvávalo, bejvávalo dobře!“

(22)   sobota 31.5.2008

Člověk míní, pan vydavatel Pavel Loužecký mění! Možná už jsem s menší obměnou jeden ze svých minulých Obšťastníčků začínal podobnými slovy, ale některá naše úsloví jsou prostě velmi přiléhavá a přímo se nabízejí.

Snad mohu prozradit, že mám už několik těchto svých sloupků připravených jaksi „do foroty“, protože v létě budu zcela určitě více bez počítače a internetu než s nimi. Dílem programově a zejména pak proto, že notebook nevlastním, takže vlastně „chca – nechca“. Ale náš pan vydavatel mne a asi nás všechny velmi často velmi zaskočí a vrhne mezi nás takovou „bombu“, že nelze nereagovat! A tak asi málokoho, kdo mě tady čte, překvapí, že mi svým článkem – Vám musí náležet pozornost, úcta a zájem společnosti… parádně „nahrál“ na smeč. Neblahá zkušenost mého jmenovce vyprovokovala pana Loužeckého nejen k otištění příspěvku pana Nápravníka, ale zejména k brisknímu vymyšlení fantastických /v nejlepším smyslu slova/ návrhů a projektů.
Článek vyšel dne 27.5.2008 v rubrice Komentáře a kdo si ho nepřečte, ten nemá na stránkách Pozitivních novin co pohledávat! To koukáte, jak jsem rozohnil! Dokonce jsem trochu překvapil i sám sebe! Mé reakce na tento příspěvek je pak třeba rozdělit do dvou pohledů. Jednak na vylíčení pocitů seniora 70+ a pak na mé opojení návrhy pana Loužeckého.

Se svým stárnutím jsem se vyrovnal velmi brzy, a to „díky“ trochu nevychovanému asi čtyřletému kloučkovi. Když jsem ho už na počátku druhé poloviny svého dosavadního žití před naším panelákem za cosi napomínal, hbitě mi odpověděl – co je ti do toho, ty dědku poplivanej!
No – a ten klučík, nyní coby statný čtyřicátník, mě teď slušně a uctivě zdraví! Naštěstí jsem na stará kolena nezažil podobné ponížení jako pan Nápravník, a snad i proto, že jsem celý svůj profesní život prožil v jednom ústavu, mé odcházení do důchodu bylo velmi slušné a postupné.
Pár let po šedesátce jsem byl „prduch“ (viz pracující důchodce) ještě na plný úvazek, který se postupně zkracoval. Loučení s kolegy a kolegyněmi nebylo ani moc smutné, jen snad trochu nostalgické, o což jsem se ale samozřejmě zasloužil sám svou básničkou na odchodnou:

Splín důchodce

Moji milí, moji zlatí, promiňte mi splín,
právě dneska padl na mě důchodcovský stín.
I mně bylo kdysi dvacet pět a pamětníci tvrdí, že i méně,
také mně se růžovým zdál svět a podobal se osvětlené scéně,
na které já hraji hlavní roli!

Však tohle pro mě bylo vlastně málo,
chtěl jsem být režisér i nápověda
a přitom se mi samozřejmě zdálo,
že stihnout vše nemůže býti věda.

Planul jsem prý tehdy pro cokoli!
Proč ne, vždyť takhle snívá v mládí každý,
myslí, že sežral všechnu moudrost světa
a tento pocit uchovat chce navždy
a spolu s ním i věčné právo veta!

Tak se mi tehdy zdálo, že čas stojí,
psal se rok šedesát, a kdyžs´ měl bůra,
co za to bylo piv se říci bojím,
prostě už pracuje autocenzura.

Anebo skleróza, ta mrška vlezlá,
vždycky se dostaví, marně se bráníš,
shodí tě z jeviště, zlomí tvá žezla,
před ní se bohužel neuchráníš.

Moji milí, moji zlatí, zažeňte ten stín,
do důchodu není dobré přinášet si splín.
Vždyť stačí pohlédnout na starce, ocenit šediny,
na omládnutí pak postačí i úsměv jediný.
O jedno vás ještě prosím, pijte dneska cudně, ladně,
čím rychleji budete pít, tím dřív tady budem na dně!


No a dnes je docela milé, že na mne nezapomněli nejen bývalí spolupracovníci, ale ani v některých televizních a rozhlasových stanicích, kam mě občas zvou na různé rozhovory. Důchodcovský rozpočet to sice příliš nevylepší, ale na benzín na cestu na chalupu, kterou naštěstí nemáme daleko, to někdy stačí. Navíc prostě nevěřím, že o peníze musí jít vždy až v první řadě, a tak ukojení mého exhibicionismu, třeba i jen na těchto stránkách, má pro mne také své jisté kouzlo.

A teď bohužel vidím, že na to, abych dostatečně ocenil poslední návrhy pana Loužeckého, mi nezbývá moc prostoru. Už tak je tento Obšťastníček asi nejdelší, jaký jsem napsal. Takže si ty skvělé nápady ještě jednou přečtěte a hlavně – hledejte ve svém okolí Lidi s velkým „L“, kteří by se mohli podílet na jejich realizaci!

(21)   sobota 24.5.2008

Tak jsem tuhle zase jednou projížděl seznam zdejších autorů a zrazilo mě známé jméno. Vím, že zdejší Ivan Kott není ten, koho znám, ale jméno prostě zabralo. A zabralo dobře, protože jeho článek Nesmrtelný fenomén z 18.7. 2007 stojí za přečtení.
Jsem moc rád, že ještě i mladší objevují muziku, která není pouhým rámusem, ale má kromě rytmu i melodii. A když se přidá i hezká harmonie, co víc si může našinec – staroch přát!
Je to vlastně také upoutávka na soubor Na dva západy a jejich pořad a CD z tvorby Josefa Kainara – Blues noční čekárny. A jako obyčejně se mi rázem vybavilo tolik vzpomínek a asociací, že jsem neodolal a vrhl je do počítače.

Hned na začátek musím říci, že jsem si uvědomil zvláštní věc. Že mne totiž můj o devět let straší bratr – ročník 1926 - ovlivnil víc, než si uvědomoval, a dokonce více než rodiče! A to zejména co se týče muziky a kultury vůbec. Jeho zásluhou jsem se totiž seznámil hned po válce nejen s písničkami V+W+J , ale i s písňovými texty Josefa Kainara. Sám tomu nemohu uvěřit, že si opravdu z období od roku 1945 do 1955, tedy od svých 10 do 20 let pamatuji tolik melodií a textů, i když pochopitelně většinou jen jejich torza.
Pokusím se tu uvést několik důkazů. Nádherný je třeba text na známou znělku orchestru Karla Vlacha – Stardust – Takovou žízeň může mít jen bernardýn, nebo – Miss Otis lituje.

Mnohem více slov si ale pamatuji z písniček Harry Macourka a Josefa Kainara, které napsali pro Divadlo satiry do hry Cirkus plechový. Ty jsem dokonce občas dával k lepšímu o prázdninách u táboráku a vůbec nikdo je neznal. Přitom některé jsou nadčasové a klidně by se hodily i do doby lustrací hned po listopadu 1989. Posuďte sami:

Přijďte k nám pane do čistírny, přijďte s tím flekem za čerstva.
Obsluha vzorná, ceny mírný, budete zas jak nevěsta!
Pucujem skvrny charakteru, jsme mistry ve svém oboru,
Ba vyžehlíme vám to věru, u všech národních výborů.
Ač nadával jste, ač jste kradl, ač zabavoval klavíry,
Vyžehlí vám to všechno mandl, mandl Divadla satiry!

Anebo - Ve jménu gumy žvýkací, jsme jako kati na práci,
Změřte nám výkon čelistí, v něm stachanovci jsme jistí!

To skvělé divadlo, které do Prahy „přivezli“ z Pelhřimova bratři Lipští, jsem bohužel nenavštívil. Brzy po únoru 1948 bylo po několika reprízách další hry Kde je Kuťák „zaříznuto“!
To už ale nastupují ty další asociace, neboť další texty pro to divadlo psal už Vratislav Blažek. Satira se na několik let odmlčela, a teprve když jsem v roce 1958 na podzim přišel do Prahy, se jako blesk a jako zázrak objevil v Divadle E.F.Buriana Skandál v obrazárně.
Počátkem padesátých let zpívaly snad všechny svazácké soubory písně jako – Zítra se bude tančit všude, Šel Frantík kolem zahrádky a podobné „songy“. Ze své slábnoucí paměti ale nemohu nevyhrabat skvělou parodii z toho Skandálu. Bylo to tango Traktoristka, které se dodnes snažím předat dalším generacím na už řidnoucích sedánkách:

Po směně když k tobě jedu, trolejbusem z Bohdanče.
Unaven být nedovedu, je mi jako do tance!
Kolem mne ruch budování, slunko nad hlavou,
Tak po vykonané práci, jedu za tebou.

Ve svých tvrdých dlaních, vyměním soustruh za ručku tvou,
Traktoristko vzorná, moje píseň letí k tobě tmou.
Do ouška ti šeptám, když tě večer vídám,
Lány tebou pozorané, že vždy ve snu líbám!
Pro splněné normy, jsi mi dražší den ode dne víc,
Tys má traktoristka, údernice z Pardubic!


Líbí se? Doufám, že ano!

(20)   sobota 17.5.2008

Jednou z mála výhod penzijního věku je opravdu příjemný fakt, že nemusíte příliš plánovat své další dny. A tak jsme si s manželkou usmyslili, že v máji budeme co nejvíce na chalupě a bez internetu a pokud možno i bez televize se pokocháme kvetoucí příhodou a eventuelně jí trochu pomůžeme nějakým tím semínkem či sazeničkou. Možná si dokonce troufnu přidat k dnešnímu Obšťastníčku i fotku naší májové „líbačky“ pod rozkvetlou višní!

 

Leč profesionální deformace meteorologa v. v. nás „díky“ poněkud nepříznivé předpovědi vrátila na pár dnů do Prahy. Samozřejmě jsem ihned sedl k počítači, „nalistoval“ Pozitivky a opět se přesvědčil, že jsem udělal dobře.
V období Ledových mužů, kteří si letos trochu přispíšili, a jejich kuchařky Žofky, mne samozřejmě nejvíce zaujala „kauza“ báječné a odvážné ženy Ivety Kollertové, kterou báječně rozjela Blanka Kubešová. Tímto Obšťastníčkem se vlastně připojuji k ohlasům na její článek ze dne 14. května a vřele doporučuji k přečtení doslova všechny příspěvky paní Ivety!
I já jsem se už několikrát setkal v rodině s tou zákeřnou chorobou, které podlehla má první žena. Na rozdíl od paní Ivety se prognóza lékařů v případě mé ženy bohužel splnila a ona podlehla rakovině necelé čtyři roky po amputaci prsu, den před Štědrým dnem a měsíc před svými padesátinami!
Ale nebyl bych to já, kdybych i k této přesmutné vzpomínce nepřidal něco neobvyklého a snad i úsměvného. A kdo mé Obšťastníčky čte častěji, jistě se nebude divit, že inspirací mi byl další zdejší článek Ivana Kolaříka – Vzpomínka na máj, lásku, cyklistický závod a policajty – ze dne 15. 5. 2008. V této mé vzpomínce samozřejmě nepůjde ani o policajty, ani o cyklistiku, ale o vlastně „jen“ o máj a dále jednu důležitou součást ženského spodního prádla, která se váže až k podzimu.

Operace manželčina prsu proběhla koncem května 1988 a jak celou naši rodinu poznamenala si jistě dovedete představit. Manželka dostala od socialistického zdravotnictví jakousi protézu, se kterou nebyla moc spokojena. Nerozumím tomu, ale tak nějak ji špatně držela v té ženské proprietě, kterou vítězně mával mladý pan Kolařík kdysi na Petříně!
Manželka na podzim začala chodit na ozařování i chemoterapii, po které kupodivu neztratila vlasy, ale právě tu nešťastnou protézu! Musím to však uvést na pravou míru.
Jednoho dne koncem října jsme hrabali na zahradě v Kunraticích listí, a když jsme se převlékali z pracovního do „civilu“, manželka s hrůzou postrádala svůj umělý prs! Hledali jsme ho v listí po celé zahradě, ale marně.
Nikdo neví, jak je to možné, ale ten prs se objevil až doma v bytě ve špinavém prádle! Manželka se dušovala, že z domova odcházela „kompletní“, takže by to musela být několika kilometrová levitace!
Každopádně žena na československý výrobek zanevřela, díky tuzemským známostem jsme urychleně sehnali devizový příslib a jeli pro novou, kvalitní protézu k známým emigrantům do Pasova.
S tou se pak manželka „odvážila“ chodit asi další dva roky i do práce! No a s přísunem dalších velmi důležitých pomůcek i léků, tentokrát z Rakouska, nám pak už dokonce pomáhala má druhá manželka!

P.S. 1  - Paní Ivetě i všem, kteří se jí snaží pomoci, držím palce tak, že ani nemohu „datlovat“!
P.S. 2 - Jak jsem si to po sobě přečetl, tak s údivem zjišťuji, že „mým“ oblíbeným vykřičníkům zde úspěšně „šlapou na paty“ uvozovozky!

(19)   sobota 10.5.2008

Pro dnešní Obšťastníček jsem vybral opět autora velmi známého, který se v tomto roce bohužel na stránkách těchto novin odmlčel. A tak chci upozornit na loňské články Josefa Fouska – Špička nosu / Dopis národu, ze dne 11. 9 .2007.

Už to datum napovídá mnohé a i já se bohužel setkal se scestnými názory, na které autor upozorňuje. Přiznám se, že jsem vůbec netušil, že právě tento autor napsal tak skvělý text blues Petrovi Spálenému - Když mne andělé povolají k sobě, který jsem slyšel brzy po premiéře v Semaforu. Jako opravdu renesanční osobnost jsem ho pak poznal až z televize. Josef Fousek mi ale imponuje zejména v tom, že má stejnou pifku na naše „vyvolené“, jako mám já a asi i velká většina národa! Citovat nemá cenu, je třeba si to přečíst!

Prvně jsem Josefa Fouska asi viděl na obrazovce před volbami v roce 1992 a nevěděl jsem, co si mám myslet o tom, že kandidoval za Stranu piva. Tedy – buď kandidoval, nebo ji jen propagoval v televizních šotech. I když jsem poměrně velký recesista, zdálo se mi, že ty volby jsou tak důležité, že je krajně nezodpovědné, tříštit síly ve volbách takovýmito pidistranami. To jsem ovšem ještě netušil, že se řítím jeho cestou! Poslyšte - tedy spíše podívejte se - jak jsem se umazal politikou já.

Blížily se další opravdové volby, Občanské fórum se štěpilo a 1. března roku 1992 bylo založeno nové hnutí Demokraté 92. Hnutí středové, tedy má parketa, vedené předsedou sněmovny lidu Federálního shromáždění Rudolfem Battěkem, možná jediným autentickým sociálním demokratem, kterého ovšem tato strana vyloučila ze svých řad. Jak typické! K tomu hnutí se hlásilo i několik velmi známých osobností. Kromě mého přítele Egona, který s Battěkem v roce 1968 zakládal KAN i další Rudolf – Hrušínský a zejména Michael Kocáb, který od nás „vyhnal“ sovětská vojska. A do této milé a vážené společnosti mne můj přítel uvedl. Bohužel ti nejznámější už v červnových volbách nekandidovali, a možná i proto jsem se dostal na jejich kandidátku v mém rodném Východočeském kraji i já! Všichni kandidáti prošli lustracemi, mám tedy osvědčení podepsané ministrem Langošem a bylo docela zajímavé sledovat, jak se někteří obávali, co na jejich lustračním osvědčení bude.

Zapojil jsem se do předvolební kampaně a několik příspěvků mi noviny otiskly. Zde je výňatek z Lidových novin ze dne 19. 3. 1992:
1. března 1992 bylo u nás založeno nové politické hnutí Demokrati 92 a už z prvních ohlasů je cítit, že tato strana tak trochu naháněla strach už ve své prenatální podobě. Nové hnutí by totiž mělo vyplnit mezeru mezi OH a ODA, chtělo by navázat na myšlenky původního Občanského Fóra a počítá s přízní těch, kteří na podzim podpořili zákonodárné návrhy prezidenta Havla.
Varovné hlasy se ozývají zejména od malých stran, a dokonce i od jinak velmi sympatických politiků, od nichž by to nikdo nečekal. Všichni varují před dalším tříštěním politického spektra. Příliš velký počet politických stran samozřejmě svědčí o malé vyspělosti nás všech, ovšem na druhé straně faktem zůstává, že ani desítky stran nám asi nestačí. Jen tak je možné, že podle průzkumů tři měsíce před volbami není 30% občanů rozhodnuto, koho má volit! A Demokraté 92 by chtěli oslovit právě ty nerozhodnuté a také, ty, které dosavadní strany zklamaly.
Musíme doufat, že se nové hnutí vyvaruje chyb původního OF, jehož politické spektrum bylo opravdu neúnosně široké. D 92 nechtějí mít ve svých řadách ani bývalé komunisty a jejich cílem by nemělo být jen obligátní podílení se na moci, ale maximální snaha o nastolení spravedlivého demokratického řádu. Vždyť už Karel Čapek říkal, že lidi nepotřebují moc, ale pomoc!
Podaří-li se novému hnutí oslovit pověstnou mlčící většinu, pak by měla v červnových volbách opravdu zabodovat, a to od Šumavy k Tatrám!

No – jak víme, nepovedlo se! A to jsem se snažil pomáhat hesly jako třeba – Nejlevnější předvolební kampaní do Guinessovy knihy rekordů a do parlamentu. Natočili jsme několik televizních propagačních klipů, zúčastnil jsem se několika mítinků v Čechách i na Moravě a dokonce jsem naivně přestal na čas předpovídat počasí v televizi, aby nám nebylo vytýkáno, že jsme na obrazovce „zvýhodňováni“! Protože jsme měli volební číslo 13 a na Slovensku Mečiárovo HZDS číslo 7, vymyslel jsem další nepoužitý slogan - Se šťastnou třináctkou chceme flekovat červenou sedmu od Šumavy k Tatrám a nikdy jinak! A právě v tomto jsme asi narazili!
Ve volbách jsme dostali něco přes půl procenta a v tom smutku jsme se museli smát, jak se pak v novinách rozebíralo, zda jsme hlasy ukradli OH či ODA, které v těch volbách také proklatě neuspěly!

Tak tyhle vzpomínky vyštrachal z mého sklerotického mozku svým článkem o chudácích poslancích pan Fousek. Doufám, že ani jemu, ani vám čtenářům nevadí, že jsem je tady zveřejnil.
P.S. Ke dni 8. 5. 2008 už první odstavec tohoto Obšťastníčku neplatí. Chvála bohu!

(18)   pondělí 5.5.2008

Doufám, že mě nebude nikdo podezřívat z toho, že články Vladimíra Kulíčka mě zaujaly proto, že máme stejné křestní jméno. A tak bych zde nyní chtěl zcela nezávazně ale upřímně a důrazně doporučit dva články tohoto pilného autora z 2. ledna a z 26. ledna 2008.
Ten první je o německé hymně a o poměrech na našich školách za protektorátu a ten druhý článek je pak velmi zajímavé zamyšlení nad emigrací a jejími druhy.
A samozřejmě - při jejich čtení se mi opět vynořilo v hlavě kde – co!

Jsem o něco mladší než pan Kulíček, a tak v době, kdy on a jeho spolužáci museli zpívat německou hymnu, jsem se teprve učil první německá slůvka.
A náš první velmi přísný učitel němčiny, ze kterého se vyklubal kolaborant, nám ten jazyk Goetha a Heina znechutil tak, že má jazyková vybavenost nestojí doslova za řeč a připomenu to ještě jednou za chvíli. Ale v té zmiňované inovaci textu nenáviděné hymny mne moc zaujalo, že přesně stejný slogan o „skokanovi“ použil Zdeněk Jirotka ve svém Saturninovi!

Když už jsem zabrousil na nepříjemné téma kolaborace s nacisty, musím se zmínit o tom, jakou jsem měl kliku, že jsem se nestal členem Kuratoria. Tato nechutná protektorátní organizace lákala nás děti různým podbízením, například tím, že se naučíme střílet lukem a házet oštěpem. Vojenského ducha chtěli nacisti zasadit do mládeže zřejmě hned v útlém věku, a mnohem více čtenářů si asi vzpomene, že komunistická ideologie v tom vlastně pokračovala.
Samozřejmě nám to Kuratorium rozmlouvali rodiče a tajně i ti výborní učitelé, ale naštěstí tyto „aktivity“ byly -tuším - pro mládež až od deseti let! A představte si, o pár let později byl právě oštěp mou nejlepší lehkoatletickou disciplinou a jako dorostenec jsem byl dvakrát na mistrovství ČSR.

A dostávám se k druhému páně Kulíčkově článku o emigraci. Kolik řečí umíš – tolikrát jsi člověkem. Jestli něčeho ve svém životě lituji, tak je to smutný fakt, že kromě své mateřštiny „nevládnu“ žádným jiným jazykem, než tím svým! Ruštinu nám na škole také velmi brzy znechutili, angličtina byla dlouho nežádoucí, francouzštinu jsem měl na gymplu jen tři roky, po celá padesátá a většinu šedesátých let „díky“ železné oponě motivace k učení se jazykům veškerá žádná. A výsledek? Jsem vlastně téměř čistý monoglot!
Ze všech těch jmenovaných jazyků si sice pamatuji pár desítek či možná stovek slovíček, ale v cizině se stydím otevřít „hubu“! A kdo mě jen trochu zná, ten ví, co to pro mne znamená! Navíc ani mé uši se už nechovají tak, jako za mlada! Ach jó – to je zase vykřičníků! Vím, že snaživější a jazykově zřejmě nadanější jedinci se i v pokročilejším věku naučili třeba i několik jazyků, ale já mezi ně rozhodně nepatřím. 
Od nejednoho přítele – emigranta vím, že se v cizině jakžtakž asimiloval až když se mu začaly zdát sny v nové řeči a ve své druhé vlasti se téměř nikdo nezbavil cizího akcentu. Příkladem mohou být i naši velikáni jako třeba Hugo Haas a snad ani jazykově výtečně nadaný Jiří Voskovec neměl angličtinu či „američtinu“ úplně čistou. Samozřejmě by mi to jako meteorologovi tak nevadilo jako hercům, ale mně by to prostě vadilo „vnitřně“!

A tak když jsem se konečně sešel se skvělým šéfredaktorem těchto novin – teď už přítelem Václavem Židkem, mohl jsem mu na jeho dotaz, zda jsem někdy uvažoval o emigraci, odpovědět – vlastně ne!
Při své povaze jsem si byl totiž jistý, že bych nikdy v cizině nezapadl do tamní společnosti a tak bych nemohl být šťastný. A přidal jsem - dle mého názoru - skvělé vysvětlení mého přítele, jednoho z našich prvních programátorů.
Když ho někdy kolem roku 1970 na služební cestě ve Švédsku „lámali“ u Saaba, aby tam zůstal, tak to odmítl. I my doma jsme se pak divili, ale on pravil: „Vím, že bych se měl po všech stránkách lépe. Místo Škodovkou bych jezdil Saabem, místo pstruhů bych chytal lososy, ale nikdy bych už nebyl v takové společnosti, jako mezi vámi, kde si mohu dovolit od plic zanadávat a bez jakýchkoliv zábran se radovat.“
A „vo tom to je“ a Václav to uznal!

(17)    sobota 26.4.2008

Tentokrát jsem opět jednou „zalovil“ v archivu Pozitivních novin a – je to až trapné – opět jsem objevil něco, co mi nahrálo na celou řadu dávno zasutých vzpomínek. Jde o článek Pavla Pávka ze dne 6.8.2007 – Darek Vostřel si v Kutné Hoře nezahrál.

Kutná Hora je krásné město a dokonce patří k těm, které jsem navštívil až na žádost našich příbuzných – emigrantů z Kanady. Chtěli ten náš městský skvost ukázat svému vnukovi, který se pochopitelně narodil nejen za velkou louží, ale dokonce až u té louže největší – u Tichého oceánu. A že udělali moc dobře, o tom svědčí fakt, že patnáctiletý Kanaďan byl u vytržení zejména z chrámu sv. Barbory, ale také v blízké kostnici. Tak to by byla první vzpomínka, která zablikala v mé mysli a ty další budou pořádně zamotané! Uvidíte sami.

Při jménu Vostřel se jistě nejvíce vybaví i v článku vzpomínaný Rudolf III., ale mne ještě více nadchl jeho rádce ve filmu Šíleně smutná princezna. A to, jak s Josefem Kemrem kuli pikle, patří k nezapomenutelným scénám tohoto filmu, k němuž složil hudbu Jan Hammer junior. Jméno tohoto našeho skvělého hudebníka možná není příliš známé, neboť hned v roce 1968 emigroval do USA. Bohužel se ale pozapomnělo i na jeho neméně skvělého otce, se kterým jsem si jednou nechtěně „dopisoval“!  To bylo tak:

Myslím, že to bylo na jaře v roce 1968, na přesnosti nezáleží, ale každopádně jsme měli jako první autíčko malého ojetého Fiátka – Jagsta. A protože tehdy se ještě dalo po Praze dosti pohodlně jezdit a dokonce i parkovat, jezdil jsem na natáčení počasí do televize ve Vladislavce autem a téměř vždy jsem zaparkoval poblíž vrátnice. Jednou to však nevyšlo, našel jsem volné místo o kousek blíže k Lazarské, a bohužel jsem zaparkováním trochu bránil vjezdu do jednoho domu.
Když jsem asi po hodině přišel ke svému autu, našel jsem za stěračem lísteček s velmi slušnou zprávou, abych až odjedu zavolal na uvedené číslo, aby mohl níže podepsaný zajet ve dvoře do své garáže. Podepsán – Jan Hammer!
Hanba mě málem fackovala, ihned jsem letěl zpět do vrátnice televize a zavolal na uvedené číslo. Vzala to jeho manželka paní Vlasta Průchová a s klidem „gentlemanky“ prohlásila, že děkuje a někam do bytu křikla – Honzo, můžeš to auto přeparkovat! Kdybych mohl, omlouval bych se ještě tedˇ!
Možná by bylo třeba připomenout, že Jan Hammer starší byl výtečný kardiochirurg, kontrabasista a vibrafonista a jeho žena Vlasta Průchová, ve své době a dlouhá léta, naše nejlepší jazzová zpěvačka.

Ale zpět k Darkovi Vostřelovi. Byl to on, kdo přivedl v roce 1965 do pražského divadla Rokoko mou jmenovkyni Helenku. Byli jsme na jednom z jejích prvních představení, a po její první písničce se v setmělém sále ozval odněkud zezadu potlesk! Ohlédl jsem se a uviděl, jak tam – možná zbytečně, ale jaksi pro jistotu – pomáhá začínající zpěvačce „klaka“ ve složení Václav Neckář a Marta Kubišová. Docela mě tehdy dojetím zamrazilo v zádech, což se děje dodnes při její Modlitbě.

A ještě jedna neuvěřitelná souvislost s Vostřelem, tedy spíše s jeho manželkou – herečkou a televizní hlasatelkou Jaroslavou Panýrkovou, která mně, aniž by to jen tušila, usnadnila vojnu!

Bylo to počátkem roku 1959 a mladičká Jaroslava měla za sebou velký debut ve filmu Štěňata. A já jsem v létě 1958 kamarádil s jednou její spolužačkou a spolužákem. A na vojnu do Pezinoku jsem si vzal, ani nevím proč, asi dvě skupinové fotky, na kterých jsem sice nebyl já, ale „Panča“, jak jí spolužáci říkali.
Ačkoliv jsem byl pouhý aspirant, díky ní jsem měl přístup do důstojnického klubu, a to z jediného důvodu. Jeho vedoucím byl „prezenčák“ – v civilu číšník od Vaňhy – kterému se mladá herečka, pozdější oblíbená moderátorka Československé televize velmi líbila. Ta fotka, kterou jsem číšníkovi věnoval, byla mou permanentkou do důstojnického klubu. Chodil jsem tam na kulečník a někdy i zdarma na „nedopitky“ z důstojnických oslav, tedy na šikovně „zašité“ láhve pezinockého vína.

(16)    sobota 19.4.2008

Už je to tady! Tenhle slogan jistě leccos leckomu připomene a doufám, že jen samé „příjemno“! Pro mne je to ale nyní trochu jinak, neboť s plížícím se jarem se zvyšuje má lenost, chalupa láká a sezení u počítače mě přestává pomalu bavit. A tak jako obvykle se už dopředu omlouvám, jestliže tyto Obšťastníčky budou někdy občas trochu časově „řídnout“. Každopádně ale musím splatit svůj velký dluh a poděkovat dvěma největším tahounům těchto skvělých novin – panu Loužeckému a panu Židkovi. Další tahouni a tahounky nechť mi prominou.

Upozorňovat na příspěvky a doslova gejzíry nápadů a projektů prvně jmenovaného by bylo zbytečnější než velmi zbytečné. Tomu druhému však kromě toho, jak jako šéfredaktor vybírá články a ilustrace k nim, musím poděkovat jednak za jeho bezva „Zdymadla“, ale také za více než rok starý článek z 1.3.2007 – Hoří, má panenko!, který vřele doporučuji. Abych to upřesnil, musím mu poděkovat za to, jak mi připomněl několik hodně zaprášených starých příhod, z nichž některé si tu teď dovolím oprášit.
Mimochodem – ani nevím, zda jsem Václavovi Židkovi poděkoval za to, jak hezky mé sloupky přejmenoval, neboť je to jeho nápad! Tímto vlastně navazuji na minulý „mandelový“, tedy patnáctý Obšťastníček.

Hasiči v minulosti byli bohužel často terčem posměchu a zkazky o hašení Měsíce se tradují téměř v každé oblasti naší vlasti. A za minulého režimu byli dokonce přejmenováni na požárníky, jakoby měli ohně zakládat a ne hasit! Ale teď k mým vzpomínkám z mládí.

Ve Vrchlabí byly na přelomu let padesátých a šedesátých minulého století dva velké taneční sály. O tom prvním – v Sokolovně - jsem se zmínil minule a další byl na druhém konci města. Na Střelnici jsme se koncem padesátých let také něco natancovali, hrálo se tu i ochotnické divadlo, ale zde bych chtěl tento sál připomenout pro něco jiného. Vsadím se s kýmkoliv, že ho zná v Česku snad každý a dokonce je velmi známý v celém světě!
Ano – vrchlabskou Střelnici si vybral Miloš Forman k natáčení svého velkolepého „minifilmu“ Hoří, má panenko! Budova byla dokonce pro potřeby toho filmu upravena, na příklad byla zazděna okna, která vedla na ulici a ponechána byla jen ta, co vedla do zahrady. A nejen to, režisér do filmu obsadil celou řadu mých vrchlabských přátel! A to vlastně nejen téměř kompletní kompars, ale do vedlejších rolí i několik místních hasičů, tedy – pardon – tehdejších požárníků a také několik ochotníků. I dechovka byla místní! A tak na příklad detailní záběr mé spolužačky z gymnázia, tehdy už učitelky a jejího manžela – dvě hlavy přes celé plátno – obletěl doslova celý svět!

Ten film byl pak brzy zakázán, protože papalášstvo vlastně správně usoudilo, že Formanovi a Passerovi ani tak nešlo o hasiče, kteří se možná mohli oprávněně cítit dotčeni, ale o tehdejší společnost jako takovou.
Takže – Hoří, má panenko! určitě patří ke stěžejním dílům československého filmového zázraku té doby a tvůrci jím zcela jistě nechtěli zesměšnit hasiče. Jejich prestiž teď neustále roste nejen v celém světě, ale jistě i u nás, a je jen dobře, že pan Židek připomněl jednoho „česko-německého“ hasiče i na stránkách Pozitivních novin!

(15)    sobota 12.4.2008

Vážení a milí čtenáři, dovoluji si vás takto oslovit u příležitosti svého „mandelového“, tedy patnáctého Obšťastníčku, a i když vím, že se asi omlouvám příliš často, nemohu si pomoci a činím tak i dnes. Opět mne totiž přepadla „lenora“ a tak jsem si k nabídce pro vás opět vybral příspěvek „čerstvý“.

Zaujal mne článek Stanislava Moce – Český bál ze dne 2.4.2008, a to hned z několika důvodů. Panu Stanislavovi závidím jeho svižný styl a hlavně se mi přímo rozsvítilo v mém mozku, když jsem si přečetl dvě jména – Trutnov a Ivoušek.
Můj přítel stejného jména z vrchlabského mládí totiž nyní žije právě v tomto dalším krkonošském městě a právě s ním i s několika dalšími jsme prožili na tanečních zábavách zajímavé situačky. A protože jsem se rozhodl na stará kolena, ještě než mne dožene ta potvora skleróza, vydolovat ze své slábnoucí paměti nějaké ty střípky, ihned jsem sedl k počítači zplodil toto:

Múza tance Terpsychoré se mě pokoušela získat na svou stranu asi od mých patnácti let. Prvně jsem provozoval pohyby podobné tanci v aule vrchlabského gymnázia a pak jsem byl nucen navštěvovat taneční kurzy, v místní Sokolovně, což byla pro nás kluky pěkná nuda. Zejména česká beseda se snad nedala vydržet!
Pak ale po maturitě jsme chodili na zimní podveření čaje každou neděli a na různé plesy a bály jsme dokonce jezdili s „naším“ orchestrem Severákem autobusem po širém okolí a do sálu se většinou dostávali zadarmo, a to tak, že jsme muzikantům nosili jejich nástroje, tedy zejména basu a bubny. Byli jsme tedy šetřílkové a jednou jsme s kamarádem vymysleli velkou fintu na „levné osvěžování“.
Na jednom maškarním plese, byly to tuším šibřinky, s ohlášeným rázem – meziplanetární rej – jsme vymysleli jednoduchou, ale rafinovanou a hlavně „účinnou“ masku. Šli jsme stylově za mimozemšťany, docela jsme se vyjímali mezi všemi těmi obligátními cikánkami, Harlekýny a různými elegány, kteréžto masky vlastně na tom plese neměly co pohledávat!
Svou masku jsme pojali černobíle – bílé plátěné kalhoty, černé boty i rolák, bílé rukavice a na hlavě vysoký bílý válec s otvorem pro oči, který byl ale ještě zakryt průhlednou gázou. Na tom válci byla ještě malá anténa, na straně nakreslená sluchátka a nejdůležitější malý otvor před ústy. Kouřili jsme dlouhou špičkou a občas jsme do toho otvoru zasouvali gumovou asi třiceticentimetrovou hadičku. Vše bylo promyšleno do nejmenšího detailu, na malých kartičkách jsme měli v několika jazycích napsáno – smím prosit? - a na druhé straně – děkuji! A tak jsme vůbec nemuseli mluvit, při výzvě k tanci stačilo pouze ukázat správnou stranu kartičky.
No – možná tušíte, že tu kartičku jsme používali i k tomu, abychom se dovolili ponořit ty své gumové hadičky občas do sklínek na cizích stolech! Rozjaření plesající to zřejmě považovali za dobrý nápad a tak jsme se zadarmo docela pomněli!
Museli jsme si ale dávat pozor a hadičku zasouvat do správné sklínky, tedy z těch dvou, které jsme brzo viděli! Přežili jsme to a moc nás mrzelo, že ačkoliv jsme dle našeho názoru byli jednoznačně nejlepší, soutěž o nejlepší masku vyhrála samozřejmě nějaká cikánka! Terpsychoré mne opustila asi v mých třiceti letech a pak lechtala mé nohy a tělo už jen zcela sporadicky.

Jak se ten svět zmenšuje! Zásluhou internetu mohu poděkovat Australanovi – možná také bývalému krkonošáku – za to, že mi připomněl mé „taneční“ mládí. Nomen – omen, pane Moc – moc Vám děkuji!

(14)    sobota 5.4.2008

Tak jsem si dnes – 28.3.2008 - přečetl sloupek pana Jiřího Menzela a uvědomil jsem si ohromující věc. I já, „malikán“, který samozřejmě nesahá tomuto velikánovi našeho filmu ani po kolena a snad ani po kotníky, když sedám v této pozdní na život době ke „klábosnici“ téměř dvacet let starého počítače, mám téměř přesně podobné pocity jako On!
Tyto mé – snad také – sloupky dělají radost zejména mně samotnému a v skrytu duše doufám, že i někomu z vás čtenářů. A navíc - píšu je zcela dobrovolně, nikdo mne nenutí; nemusel bych, ale protože jsem ze staré školy, tak když jsem něco slíbil, chci to i bez podpisu a bez plácnutí rukou pokud možno splnit. Zejména pak jsem zvědav, jak dlouho to vydržím!
Měl bych ale konečně přejít k „věci“ , tedy k tomu, co je napsáno v „předhlaví“ těchto mých sloupků.
A tak jako obvykle teď přináším stromy do lesa, a možná i s křížkem po funuse upozorňuji na články pana Pejčocha – Ravika, protože jste je už četli.
Zcela jistě by se měly číst všechny, ale dnes bych chtěl specielně doporučit jeho rozhovory se zemitým hercem a naivním malířem Josefem Hlinomazem. Velmi mne oslovil, samozřejmě z výrazně subjektivních důvodů, rozhovor ze dne 25.2.2008.
Proč, to si dovolím prozradit ve své následující asociaci.

Josefa Hlinomaze jsem měl jako herce moc rád, jeho „figurky“, třeba v Limonádovém Joeovi nebo Ve čtyřech vraždách, které stačí, drahoušku, jsou nezapomenutelné! A v rozhovorech, které sepsal Ravik, jsem se navíc dozvěděl, že tento skvělý herec navštěvoval v Příbrami stejnou reálku jako můj tatínek, který na ní maturoval koncem první světové války a hned poté rukoval na frontu do Itálie.
Ovšem nejvíce jsem ocenil, jak si Hlinomaz jako student šetřil na cestování „hyeněním“! Popis jeho „stravovacích návyků“ mi totiž připomněl, jak podobně jsme se chovali v meze my v polovině padesátých let.

Protože jsem jako „ajznboňácký“ synek měl dráhu zadarmo, každý týden jsem jezdil domů a do Prahy si přivážel maminčiny buchty, bábovky, koláče a podobné pekařské lahůdky, takže o snídaně bylo postaráno. Na obědy a večeře jsem pak chodil do různých menz.
V prvním roce, když jsem bydlel v Lazarské ulici, to byly menzy v centru – ve Spálence a v Křemencárně, v dalších letech pak na Albertově a ponejvíce menza v koleji Budeč.
Měli jsem stravenky, malé to lístečky, které jsme odevzdávali u vydávacího okénka do připraveného talíře.
A když peníze docházely, stravenky jsme dopředu vraceli a hned jsme byli solventní. Pak ovšem bylo nutno chovat se nemorálně.
Pravda, ušetřené peníze jsme utráceli mnohem méně bohulibě, než pan Josef Hlinomaz a jeho vrstevníci, ovšem odjet na „čundr“ do ciziny tehdy nešlo!
My měli ovšem jinou taktiku. Stravovací lísteček jsme nalepili na nasliněný prst, ruku dali nad ten talíř a lísteček jsme s rychlostí eskamotéra schovali do dlaně. Rekord byl, že se jednou na jediný lístek najedlo 11 strávníků!
No a v posledních dvou ročnících, kdy jsme na přednáškách dosti absentovali, jedli jsme někdy v budečské menze zadarmo dokonce zcela legálně! Tehdy se zavedla jakási kniha přání a stížností, do které se zapisovaly stížnosti a připomínky ke stravování. A pro „kritiky–ochutnávače“ bylo vždy připraveno několik porcí jídel na ochutnání. Byli jsme u oběda vždy jako první, dostali jsme na ochutnávku to, co bylo ten den na jídelníčku, a do té knihy připomínek pěli chvály na kvalitu i množství stravy. Nevím jak je to možné, ale kuchařky nám to většinou tolerovaly.
A ještě jsem si vzpomněl na drastický drb – tehdy se říkalo, že právě zde, v budečské menze, se jedna kuchařka koupala ve varném kotli, zabouchla se a její spolupracovnice ji omylem uvařily!
Podávám jak jsem slyšel, byl to samozřejmě neověřený drb a snad se sem ani nehodí.

(13)    sobota 29.3.2008

Doufám, že nikdo soudný není pověrčivý natolik, aby se vyhýbal „nešťastné“ třináctce, i když vím, že jsou dokonce hotely, kde toto číslo pokoje nenajdete a u těch vyšších nemají ani třinácté patro!
V tomto „nešťastném“ obšťastníčku bych chtěl tentokrát upozornit na starší článek Evy Střížkovské – Vzpomínky na Evu Olmerou, z 2.11.2006.
Z kvarteta báječných zpěvaček – Hegerová, Olmerová, Pilarová, Kubišová – při jejichž poslechu občas mrazilo a mrazí v zádech, a které jsem zde seřadil podle data narození, měla Eva Olmerová zcela jistě osud nejpohnutější, i když osud Marty je jistě také pozoruhodný.
Čeština je zvláštní jazyk a tak slovo bohém používá zcela jednoznačně, ale ženská varianta tohoto slova – bohémka, je v našem povědomí spíše spjata s naším sektem! I když v případě této Evy je to možná příznačné..
Asi leckomu z nás zní dodnes v uších její songy, ale mne jako obyčejně na zmíněném článku zaujala skutečnost, že jsme se s touto zpěvačkou snad jen čirou náhodou nesetkali na Orlíku v Podskalí!
My jsme totiž od roku 1970 po dvacet let trávili téměř každý prostředek prázdnin na podnikové chatě v blízkém Žebrakově. Do Podskalí jsme se jezdili pouze koupat, většinou na skály u přístaviště parníků, kdy se dalo skákat s pěkné výšky do vody, i když to nebylo příliš bezpečné. Je ale pravděpodobné, že si tam s ní někdy zazpívali kluci ze skupiny Piskounů, kteří stanovali trochu mimo kemp v jedné zátoce. Musím se někoho z nich někdy zeptat.
Takže zásluhou vzpomínek na Evu Olmerou se mi vybavují i mé vzpomínky na tehdejší rekreaci na Orlické přehradě. Večer jsme v Žebrakově samozřejmě také hojně přikládali na oheň, na kterém jsme jednak rožnili a u kterého jsme také proháněli struny sladkých dřev. Přitom jsme měli mnohem snazší shánění dřeva, než táborníci v kempu, neboť jsme soušky mohli svážet z blízkého lesa buď pěšky, nebo někdy při větší akci i za auty.
Jako malou ukázku si zde dovolím zveřejnit pár svých slok, složených na známou píseň jiných semaforských autorů – Palečka a Janíka, kterým se tímto omlouvám.

Svět se nepřestane točit, pivo doufám taky ne,
Denně musíš jazyk smočit, když sklenice pokyne.
Trojúhelník má tři cípy, sem tam nákej zapíchá,
Drž se hochu raděj pípy, ta se do hry nemíchá.
Na věky tu přeci nejsi, z dálky zaznívá tak dej si, na věky tu přeci nejsi!

Žízeň ta je přece věčná, to ty jistě dobře víš,
Pípa dovede být vděčná, když ji správně roztočíš.
Slinu pak už chytneš snadno, nad sklenicí perlící,
No a když podhlédneš na dnu, barva stoupne do lící!
Na věky tu přeci nejsi ……..

Na Slapech či na Orlíku, klidně věda nevěda,
S přehledem dej vale mlíku a nalej´ si praděda!
Na jazyku prostě válej, správný dary přírody,
Jak jen můžeš, tak si nalej´, na horách či u vody.
Na věky tu přeci nejsi ….


Těch slok bylo asi dvanáct a ten text by se možná líbil i paní Evě, ale nesmím být domýšlivý.
A tak na závěr tohoto „nešťastného“ obšťastníčku ještě kraťoučká vzpomínka na naše orlické sufrování, které mně také zmíněný článek připomněl.
V našem rekreačním objektu jsme měli dvě surfingová prkna a poměrně jsme se to na nich naučili. Zajímavá situace nastala, když náhle přestalo foukat, nebo naopak foukalo moc. To nás někdy vítr odnesl k druhému břehu do „výsostných“ vod vládní rekreační oblasti Vystrkova, kam kdysi jezdil prezident Novotný hrávat karty. A ačkoliv motorové čluny na hladinu našich přehrad nesměly, rázem kde se vzal tu se vzal, objevil se jeden s „příslušníky“ a odháněl nás zpět k „našemu“ lidovému břehu!

(12)    sobota 22.3.2008

Je to zvláštní, ale zdá se, že slovo tucet tak nějak vymizelo z našeho slovníku, který tím i „tak nějak“ chudne. Já jsem ale rád, že nyní mohu psát svůj „tuctový“ Obšťastníček, který bude asi tentokrát poněkud smutnější, leč doufám, že s optimistickým vyzněním!
K dnešnímu psaní mě inspiroval článek Jitky Dolejšové, uveřejněný v „našich“ Pozitivních novinách dne 2.3.2008, v rubrice rozhovory. Jeho název – Vstupte a buďte vítáni – příliš nenapovídá o tom, o čem se v něm dočteme. Jde ale o nesmírně milé seznámení s dvěma obdivuhodnými lidmi – Ivou a Jiřím Mojžíšovými. Je až neskutečné, jak bohatý život mohou vést nevidomí!
A možná mi nebudete věřit, ale letos na jaře začínám potkávat na našem sídlišti podobný nevidomý pár! Někdy jdou spolu oba dva, jindy jen mladá žena, která má ale vždy na prsou ve zvláštním vaku své maličké dítě. Vím, že se to nemá říkat, vím, že to postižení nemají rádi, ale nemohu si pomoci a pohled na tu rodinku mě prostě vždycky dojme! A tak bych si nyní dovolil velmi nostalgicky vzpomenout na dobu svých studií, kdy jsme na fakultě také měli dva postižené „spolustudenty“, i když každý byl postižený jinak!

Na přednášky s námi v prvním ročníku chodila slepá matematička Kárka, která nám pak bohužel brzy zmizela „z očí“. Nevím, zda studia dokončila, myslím že ano, a každopádně jsem se později od jejích kamarádek dozvěděl, že se z ní stala učitelka.
Dalším, ovšem jinak postiženým kolegou byl také matematik, který měl obě ruce amputované v loktech. Právě od něj dobře vím, že naprosto nesnášel žádné litování a vlastně jsme se ani neodvážili ho zeptat, při jakém úrazu a ruce přišel, či zda je postižený od narození.
Ačkoliv byl Pražák, chodíval na „náš“ kolejní dvůr Na Slupi hrávat fotbal. Docela to válel, neboť nohy měl samozřejmě naopak pořádně vytrénované. Mnohem obdivuhodnější ale bylo, jak dovedl hrát ping-pong!
Vůbec jsme pak nemohli pochopit, jak se naučil tak krásně psát – kam se na něj hrabu se svým rukopisem - a jak si stíhal na přednáškách vše zapisovat! Na víc – nomen-omen - měl první výkonnostní třídu v šachu a jeho jméno bylo téměř shodné s jménem nejslavnějšího amerického šachisty! No a také hrál výborně bridge.
O hezkých pár let později jsem se s tímto svým kolegou častokrát potkal na bridgeových soutěžích, kde jsme všichni, samozřejmě potají, obdivovali, jak briskně dovedl zařadit své karty do speciálního prkénka se třinácti šikmými rýhami tak, že na ně ostatní hráči neviděli. No a asi jednou nebo dvakrát jsme proti sobě hráli nohejbal v jakési soutěži pražských ústavů. Z těchto setkání si pak pamatuji, jak on a jeho spoluhráči nemohli najít cestu na naše hřiště u Vltavy v Komořanech, které bylo ale vážně poněkud „utajené“!
A nakonec bych ještě mohl vzpomenout na jednoho slovenského kolegu, který chodil o francouzských holích. Také hrál výborně stolní tenis, při kterém jednu tu hůl pochopitelně odkládal. Ale hlavně – na jedněch sportovních hrách našeho a Slovenského meteorologického ústavu doslova zahambil snad polovinu z nás, když vyšel až na Královu hoľu, zatím co my línější jsme „občerstvovali“ z přinesených zásob asi kilometr před vrcholem!
Co dodat? Prostě – moc lituji, že nenosím klobouk, takže bohužel nemohu před těmito hluboce smeknout!

(11)    sobota 15.3.2008

Je to až k nevíře, jak tyhle Pozitivní noviny fungují a jak jsou v tom nejlepším slova smyslu „vlezlé!“
Bylo by nošením dříví do lesa vyzdvihovat zde všechny, kteří se o tuto oázu klidu na obrazovce počítačů denně zasluhují. Pro čtenáře, kteří k těmto novinám našli cestu, je pak doslova fantastickou pomůckou řazení jednotlivých článků a rubrik! Jako důkaz přináším všem spřízněným duším svou následující zkušenost.
V klidu jednoho nedělního dopoledne jsem se jen pár kliknutími myši dostal na „naši“ stránku a po bohužel jen rychlém přečtení nových příspěvků jsem zabrousil kurzorem na Ohlasy. A tam jsem opět našel jednu perličku na dně!
31.1. 2008 napsala Majka Doležalová svůj krátký ohlas na velmi starý článek Ondřeje Suchého o „neznámém“ R.A.Strejkovi, z 2. 9. 2005. Ihned jsem ho nalistoval a přečetl už velmi pečlivě a s gustem! Samozřejmě musím souhlasit s autorem i se čtenářkou Majkou, že Strejka nebyl neznámý.



S lítostí žasnu nad tím, jak se na něj zapomnělo a panu Ondřejovi děkuji za to, jak tyto křivdy napravuje. A jako vždy při této mé psavé náladě si opět dovolím krátce připomenout svou osobní zkušenost s jiným naším výrazným komikem. Až si přečtete jeho jméno, uvidíte, že slovo výrazný je zde zcela na místě.

Se jménem Karla Effy se zcela určitě každému vybaví jeho velký, křivý a zahnutý nos! Tento herec nikdy nehrál ve filmu hlavní roli, ale jeho figurky byly nezapomenutelné. Jeho vizáž ho předurčovala k rolím záporným a tak už těsně po válce jsem tohoto komika viděl ve filmu Ves v pohraničí.
Jeho trampa s kytarou jsme však samozřejmě nepovažovali za záporáka, jak byl v tom filmu prezentován, ale naopak už jen díky krásné písničce o vlčákovi Pedro a návratu domů z ciziny nám byl opravu velmi sympatický. A ač na kytaru znám jen asi deset akordů, s tou písní jsem později občas uspěl i u táboráku!
Na prknech Karlínského divadla jsem pak tohoto herce viděl i v Nestroyově operetě Lumpácivagabundus. Další filmy v nichž hrál, patří také k těm velmi oblíbeným. Jen namátkou – Pyšná princezna, Limonádový Joe, Čtyři vraždy stačí drahoušku a snad desítky dalších.
Slíbil jsem ale svou osobní zkušenost s tímto hercem a tak zde je:

Těsně po své promoci v roce 1958 jsem s několika mladšími kamarády strávil čtrnáct dní pod stanem v Hamru na Jezeře. Ano – tam, kde byl natáčen film Dovolená s Andělem.
To hlavní ale bylo, že jsme se tam seznámili s Karlem Effou! Byl tehdy mladý, jen asi o 10 let starší než já a byl krásně opálený, neboť právě přijel z Jugoslávie, z natáčení koprodukčního filmu Hvězda jede na jih.
Ten film se dlouho nepromítal, ani „nevím“ proč, ale hrál v něm celý orchestr Karla Vlacha.
Ale zpět k Effovi. Samozřejmě všude budil pozornost, která mu byla dost nepříjemná. Jednoho večera jsme se s ním náhodou sešli v místní vinárně a tam jsme ho doslova zachránili před dotěrnými štamgasty, kteří by ho jistě opili. A tak jsme ho pozvali na „návštěvu“ k našim stanům.
Dodnes si pamatuji, jak mu chutnalo naše studené vepřové z konzervy a pár lahváčů samozřejmě také bylo. Když se dozvěděl, že jsem čerstvý absolvent jedné přírodovědné disciplíny, ihned prokázal svůj humor krásnou hláškou, jak je dobře, že tu „přírodu“ zkoumám i o prázdninách, a to velmi příjemně prostřednictvím pivní opice!
Pak jsem mu ještě musel slíbit, že si příští den zahraji na pláži ping-pong s jeho ženou, aby si od ní na chvíli odpočinul. Moc to neuměla, ale co bych pro milého herce neudělal!
Ten film z Jugoslávie jsem viděl až za čas, samozřejmě si pamatuji i další jeho role a zejména jeho nezapomenutelný nos, který jsem možnost vidět opravdu zblízka.
Mrzí mne, že už není mezi námi a dokonce ani nevím, kdy zemřel! Pomůže mi vzpomínka někoho jiného? Třeba pana O. Suchého, jestliže bude toto číst.

(10)    sobota 8.3.2008

Pánové a dámy – to to letí! Je to k nevíře, ale právě píši jubilejní, už desátý Obšťastníček. Ten nový název se asi udrží, ale nevím, jak dlouho vydržím já. Mám také obavy, aby zde nebylo „přeobšťastničkováno“! A navíc – ti vnímavější čtenáři /a je jich tu jistě naprostá většina/ už jistě prokoukli, že kromě jakýchsi doporučení zde vlastně více méně „prodávám“ své vzpomínky, které se mi při čtení zdejších článečků vybavují. Ale redakce i vydavatel mi to tolerují a tak snad i čtenáři mi to prominou.

Takže po tomto omluvném úvodu mohu přistoupit k meritu těchto řádků. Chtěl bych – opět možná až zbytečně – upozornit nejen na články významné „zdejší“ přispěvatelky paní Blanky Kubešové, ale zejména na její krásnou knížku Romance pro Žoržínu – Ztracené dětství. Ukázky z této knížky si můžete přečíst v autorčině příspěvku ze dne 18. 5. 2007, který je zde uváděn v rubrice „Autor hledá nakladatele“. A jako „malé tajemství“ mohu všem sdělit, že účel tohoto báječného projektu Pozitivek byl v tomto případě naplněn a knížka u nás vyjde už v dubnu! Máme se tedy na co těšit.

Hned v první ukázce ze Žoržíny mi autorčina vzpomínka na nikdy se nesmějící švýcarskou „úču“ vydolovala z mé paměti vzpomínky na mé první učitele. A protože prý stále mohu, tak bych se o ně, tedy ne o ty učitele, ale o vzpomínky, chtěl s vámi čtenáři opět podělit.
Do školy jsem začal chodit v roce 1941 v rodném Jičíně, ale ne do obecné, ale do cvičné! Tato škola měla pouze pět tříd a nazývala se tak proto, že se na nás v jednotlivých třídách občas na tak zvaných pokusech učili učit studenti Raisova učitelského ústavu, který sídlil ve stejné budově. A tento ústav byl vlastně předchůdcem pozdějších pedagogických gymnázií a absolvovala ho i moje maminka. I nás učil v druhé třídě jeden velmi nepříjemný učitel, ze kterého se vyklubal kolaborant. Ten nás dokonce krákal za vlasy a práskal ukazovátkem nebo pravítkem přes dlaně!
Ale samozřejmě mnohem příjemnější vzpomínky mám na ty ostatní kantory, vynikající po všech stránkách. Myslím, že si současní učitelé nedovedou představit, že si náš kantor pro čtvrtou a pátou třídu sám sepisoval a vlastním nákladem vydával cvičné diktáty či učebnice místní vlastivědy. Jistě sami usoudíte, jak to bylo důležité právě v protektorátu!

Na podzim v roce 1946 jsem pak začal chodit do Lepařova gymnázia, a to mělo a má dlouhou tradici, pochopitelně čím dál delší, a také velkou reputaci. Přijímačky na tuto školu musely být pro mne asi snadné, protože si na ně vůbec nepamatuji, ale můj vlastní nástup do jejích lavic však nebyl nijak slavný.
Skok do středoškolského prostředí byl pro nás všechny dosti krušný – už proto, že nám dětem profesoři vykali! Na mne si ale nepřišli!
Byl jsem vždy dosti prostořeký, a tak třeba v češtině při probírání moravských nářečí se mi nelíbilo krotké hanácké rčení – „kdebe bele rebečke“, která nám jako příklad uváděla paní profesorka.
Přihlásil jsem se, že to znám jinak a odvážně to rčení opravil na známé lidovější – „kdebe bele v prdele rebe, nemosele be bét rebňéke!" Třída se smála, já měl radost, profesorka zírala, ale kupodivu to překousla, poučila mne něco o slušnosti a jsem ani jsem nedostal dvojku z mravů.
Podobně beztrestně mi pak prošla i další drzost. Na matematiku jsme měli poměrně mladou profesorku /jinak už nás ale učili samí muži/, a když nám v geometrii na sobě předváděla osovou souměrnost, tak jsem trochu protestoval, neboť mírně šilhala.
No – tentokrát zírali spolužáci a smála se profesorka! Mne ale najednou až hanba fackovala a ten můj úlet mne mrzí dodnes! I ve zdejším profesorském sboru byli i profesoři, jako vystřižení ze známých filmů podle studentských románů Jaroslava Žáka.
Opravdu nezapomenutelný byl latinář, který měl brýle, nosil buřinku a mrkal tak, že mu tyto propriety poskakovaly na nose a na čele o několik centimetrů. Latina však byla až od tercie, a tak nás tato výrazná osobnost vlastně vůbec neučila. To proto, že hned na jaře roku 1948 nám pan „těžkostravitelný“ ministr školství připravil reformu a my ze sekundy jsme putovali na podzim na měšťanku!

(9)    sobota 1.3.2008

Tak nevím! Pozorní čtenáři jistě poznali, že název tohoto mého sloupku byl inovován a tak se musím omluvit panu Menzelovi za „vykradení“ jeho sloganu. Jak k tomu přejmenování došlo vysvětlil pan Loužecký před týdnem a já nyní opravu nevím, kolikátý tento dnešní už Obšťastníček vlastně je!
Pro mne je první, neboť ho pod tímto názvem píšu poprvé, jinak je druhý, protože pan Loužecký kul železo dokud bylo žhavé, hezký název, který vymyslel pan Židek ihned použil a Občasníček č. 8 už vydal pod novým názvem! Takže – tenhle je buď první, druhý anebo devátý. To jsem to ale zamotal – pardon!
A protože manželka v rodině, pan režisér v divadle a u filmu a pan vydavatel a šéfredaktor v jakýchkoliv novinách mají vždy pravdu – takže – viz dnešní nadpis!

A nyní po tomto poněkud delším úvodu si opět nejprve „odbydu“ to doporučení, které je pro mne dnes obzvláště milé.Týká fejetonu mého skropřítele a téměř souseda ze sídliště, našeho největšího fejetonisty /měří téměř dva metry!/ – Rudy Křesťana. Vyšel už 11. 12. 2006, je o tom, jak hlava státu „Nemá to lehké“.
S virtuozitou sobě vlastní si v něm autor pohrává s našimi slovními hříčkami o hlavě. A protože právě Pozitivní noviny trochu pozvedly mé sebevědomí, dovoluji si připojit své malé doplnění. V tom fejetonu se dočtete mimo jiné, že hlava státu nemůže skákat do vody po hlavě. A já dodávám, že důkazem je na příklad Alexandr Dubček – blahé paměti.
Ten v roce 1968 sice po hlavě do vody skákal, fotku jsme mohli vidět v tehdejším Mladém světě, ale jak dopadl, to víme všichni. On byl sice jakási druhá hlava státu, /anebo první? Vida – také problém!/, ale jak také všichni víme, ani ty nejvyšší některé hlavy státu to v době totality neměly lehké!
Při čtení Křesťanova skvělého fejetonu jsem si vzpomněl na jeho první knížky – Kos a kosinus, a pozdější - Myš v jedenáctém patře, s fejetony jako „Čudlík“ a další. Ale hlavně – vzpomněl jsem si na jeho první ženu Veroniku, výbornou chemičku a zejména „karbanici“.
Kdo ji znal, ten ví, že byla vynikající hráčkou mariáše i bridge. Hrál jsem proti ní několikrát na bridgeových turnajích U Bumrlíčků v sedmdesátých letech a jakožto začátečník jsem neměl nárok! Do té jídelny chodila tehdy po večerech zajímavá společnost.
Setkával jsem se tam nejen s některými bývalými spolustudenty s fakulty, ale i s opravdovými osobnostmi. Chodíval tam na příklad table-tenisový mistr světa Ivan Andreadis, bývalý letec RAF pan Šefl, který nám vyprávěl, jak při náletech vyhazovali z letadla prázdné láhve koka-koly, které v pádu vydávaly zvuk, který strašil německou protiletadlovou obranu. S dojetím a úctou vzpomínám na tehdy více než osmdesátiletého pana Voňavku, který byl dokonce jednoho večera mým partnerem, a o kterém jsem se dozvěděl, že byl v roce 1911 mistrem Čech ve skoku vysokém! A samozřejmě bridge vždy hráli a hrají naši výborní šachisté a šachistky – jako třeba Vlastík Jansa nebo Květa Eretová.
V těch letech byl bridge ideologicky poněkud nevhodná karetní hra a domnívám se, že i dnes je stále třeba tuto karetní hru propagovat. Stále asi mnoho lidí neví, že je to co se týče exaktního myšlení hra, která hravě konkuruje šachu, uplatní se v ní i různé finesy a navíc proti královské hře je společenštější. Dá se při ní na příklad i mírně konverzovat a také leccos konzumovat.
A že se v ní konají i různá mistrovství Evropy a světa, to už je snad známo. Když jsem jako mariášník s bridge začínal, žasl jsem nejen nad jeho variabilitou, propracovanými licitačními systémy, ale při turnajích i nad jeho přesnými a objektivními pravidly. Všechny dvojice na turnaji sehrají postupně naprosto stejná rozdání, a tak je vyhodnocení turnaje výsostně objektivní.
Pro ty, kteří „do tohoto“ trochu vidí – dvě tradující se bridgeové perličky ze staré dobré Anglie. Známý lord XY vydědil svého jediného syna proto, že v jedné jejich společné partii nevytrumfoval! A z podobného soudku – po londýnských ulicích prý chodí mnoho žebráků a prodávají zápalky, protože v bridgeových partiích, když hráli o peníze, nevytrumfovávali příliš často!
Při této příležitosti bych měl na závěr připomenout ještě jednoho zdejšího „dvorního“ autora – S. Pejčocha – Ravika, který kromě neskutečného množství knih, napsal před lety i knížku o karetních hrách. A tak i když nyní u nás už bridgeová literatura asi vychází, právě v jeho knížce se může laik dozvědět o tajích a kouzlu této báječné karetní hry mnoho zajímavého a užitečného.

OHLASOVÁ INSPIRACE

Milý pane Vondráčku!
Vaše "Občasníčky" jsou skvělé! Gratuluji Vám! Mám z nich velkou radost a moc rád je čtu.
Těším se z toho, že jste se rozhodl s námi spolupracovat a nesmírně si toho vážím. Tisícero díků Vám posílám!
Jo a ještě něco: Váš "Občasníček" jsem sám pro sebe přejmenoval na "Obšťastníček" - tak rád ho čtu.
Zdraví Vás s úctou Váš
Václav Židek, 23.2.2008 

PS. A protože k tomuto OHLASU není co dodat a tento návrh se mi mimořádně líbí, budiž původní občasníček od dnešního dne přejmenován na POZITIVNÍ "OBŠŤASTNÍČEK".  Pavel Loužecký

(8)    sobota 23.2.2008

Čas je běžec s dlouhým krokem, chvíli pokoj nedá si! Možná si na tento hezký text jedné písně z let šedesátých vzpomenete. A tak mne nyní napadá, že ani já si zřejmě po přečtení některého článku v těchto PN prostě nemohu dát pokoj a musím se k němu vyjádřit.
Tentokrát mne zaujaly články Blanky Kubešové o Oskaru L. Krause ze dne 19.1.2008 a pět dní poté ukázka z knížky tohoto autora - "Snad jsem nezabloudil".
Opět není zapotřebí uvádět jakékoliv citace, prostě doporučuji všem, aby si tyto články v PN nalistovali a určitě nebudou litovat. Kdo tak učiní, jistě mi dá za pravdu, když zde možná bohužel zbytečně připomenu, že jsme se k četným našim emigrantům, kteří se vrátili zpět do rodné vlasti, nezachovali nejlépe. Mně osobně zejména název uvedené knížky připomněl mé mládí, a když dovolíte, tak bych se o své vzpomínky chtěl s vámi podělit.
Díky těm dvěma článkům jsem se vrátil do krásné poválečné doby, kterou jsem prožil ve svém rodném městě – Jičíně. Byla to doba, kterou nádherně zachytili Svěrákovci ve svém filmu Obecná škola, doba velkých nadějí, doba obnovy Sokola i skautingu, prostě Doba s velkým „D“!
Marně dnes přemýšlím, proč tyto dvě organizace na sebe žárlily, my kluci jsme byli pochopitelně jak Sokoly, tak i skauty, přesněji řečeno vlčaty. A byl to po dlouhých letech docela hezký pocit, když jsem v roce 1992 zjistil, že jedno mé „spoluvlče“ to v Jičíně dotáhlo až na starostu města!
V těch poválečných letech jsme také my školáci mohli zejména coby skautíci ocenit, jaké dobré základy lásky k přírodě a rodnému Českému Ráji nám dali naši první učitelé v hodinách vlastivědy.
Dokonce jim ani dnes nemohu zazlívat, že se zasloužili i o to, že jsme se němčinu učili tak neradi, že nám to dodnes chybí. A nejhorší na tom pak bylo, že i ruštinu nám brzy nový systém znechutil tak, že jazykové manko jsme nestačili vyrovnat za celý život! Prostě – co se v mládí naučíš – však to znáte.
Když o tom tak přemýšlím, tak jedinou chmurou těch let bylo, že můj tatínek, ač naprosto apolitický, krátce naletěl stejně jako téměř polovina národa na sliby komunistů a přispěl tak k jejich vítězství ve volbách v roce 1946. Jinak však to pro mne byl už z generačního hlediska vlastně signál, abych - stejně jako můj starší bratr, který šel tehdy koncem května prvně k volbám - fandil národním socialistům.
Pro pamětníky i nepamětníky si dovolím připomenout, že voleb se tehdy mohly zúčastnit pouze čtyři politické strany. Komunisté si vylosovali kandidátku číslo 1. lidovci číslo 2. sociální demokraté číslo 3. a národní socialisté měli 4. A zde se dostávám k meritu věci, proč mne dnes ty mnou doporučované články tak oslovily!
Z tehdejších volebních sloganů si pamatuji dva. Komunistický – „Republice více práce, to je naše agitace“ , který byl ostatními stranami inovován na – „Komunistům více práce, ať nechají agitace“, a pak „náš“ – národě-socialistický – „S námi nezabloudíte“! Ten se bohužel v roce 1948 nepotvrdil, ale to předbíhám.
Průmysl se tehdy jen pomalu rozjížděl, při předvolební kampani nebylo k dispozici příliš mnoho papíru, a proto letáků a plakátů bylo málo. Všechny strany to řešily tím, že vsadily na osvědčené nápisy vápnem, ať už na zdech či na chodnících. A to byla báječná příležitost, jak jsme se my kluci mohli zapojit do kampaně.
Zpočátku bylo všude vápnem napsaných jedniček jako máku, leč už po několika dnech se v Jičíně komunisti nestačili divit. Stačilo na chodníku botou a na zdi třeba kusem hadru rozmazat tu jedničku vodorovnou čárou na čtyřku! Upozorňuji, že nás tehdy nikdo nenaváděl, přišli jsme na ten „fígl“ úplně sami! A výsledek se dostavil, bohužel jen lokální!
Nikdo mě dodnes nepřesvědčí, že jsme to nebyli právě my, deseti až dvanáctiletí kluci, kteří se zasloužili o to, že volby v Jičíně v roce 1946 vyhráli národní socialisti a ne komunisti!

(7)    sobota 16.2.2008

Jsem moc rád, že pro Pozitivní noviny byli podchyceni či přímo odchyceni i takoví renomovaní spisovatelé a básníci jako bří Suší, J. Fousek, M. Švandrlík či R. Křesťan a vím, že jejich články by se nemusely nijak propagovat, ale když právě oni mě inspirují a osvěžují mé vzpomínky. A tak prostě neodolám a postupně budu oblažovat /alespoň doufám/ laskavé čtenáře Pozitivních novin svými dalšími občasníčky. Tím mým inspirátorem je tentokrát pan Švandrlík.
Jeho Černí baroni jsou jistě známí i z několika zdramatizovaných verzí a mnozí je známe už ze samizdatu. Při čtení jeho krátké povídky Muž s mapou, která zde vyšla už 16.10.2006 se mi však propojilo několik vzpomínek dávných a ještě dávnějších, a tak nyní nevím, zda mám jít v tom vzpomínání po času anebo proti času. Ale asi se budu opičit po panu Miroslavovi a doufám, že dívky, slečny, paní a dámy prominou, když nejdříve popíšu pár příhod z „vojny“. Ono to vlastně ani nebude z vojny, ale pouze z měsíčního pobytu v Kežmaroku, který se konal v rámci naší vysokoškolské vojenské přípravy. Bylo to v roce 1957.

Jaký to byl kontrast, vidět krásné tatranské štíty pouze ráno a večer z dosti nechutného WC a slyšet šumění Popradu, který pod okny kasáren protékal! Ale obě tyto přírodní krásy, tedy spíše jen ty štíty, „sehrály“ hlavní roli v následujících dvou příbězích.
Byli jsme protiletadloví dělostřelci a jednou jsme jeli do terénu „trénovat“ zakopání celé baterie, tedy několika děl a dalších tehdejších „pomůcek“ jako byl optický dálkoměr a velký „počítač“ PUAZO. No – samozřejmě to byly výkopy „jako“, měli jsme pouze krompáči a lopatkami vyhrabat obrysy těchto výkopů. Leč i to se nám studentíkům nechtělo. A tak jsme vymysleli na naše velitele následující fintu.
Jakmile jsme narazili na louce na jakoukoli kytičku, řekli jsme, že je to rostlina v Tatranském národním parku chráněná, a že tedy dále kopat nelze. A přestavte si, vyšlo nám to! Velitelé si nebyli jisti a my dále kopat nemuseli. Díky řece Popradu jsme pak zažili další legrácku. Měli jsme změřit teplotu její vody. I vzali jsme několik lékařských teploměrů a dokázali, že jsou vadné, neboť i důstojník uznal, že 35 st.C. asi ta voda mít nemůže a začal zařizovat jejich výměnu! Nevěříte? Věřte!
Ale teď něco o mých zkušenostech s turistickou mapou, což bude jistě přijatelnější i pro tu něžnější část populace. Asi o dvacet později jsme s manželkou několik let jezdili automobilové orientační soutěže. Bohužel musím přijmout výčitku, že jsme tím vlastně „kolaborovali“ se Svazarmem, ale bylo v rámci „úniku“ před realitou doby.
Soutěže byly docela zábavné, poznali jsme místa, kam bychom sami asi nejeli, jezdilo se podle různých itinerářů, slepých i normálních map. Manželka šoférovala, já navigoval. V jedné soutěži kolem Plzně jsme dokonce měli jednu etapu zašifrovanou na tehdy populární dálnopisné děrné pásce! A právě podle ní jsme měli opustit pohodlí autíčka a najít pěšky zříceninu hradu Radeč.
Trochu nás zmátlo, že na děrné pásce pochopitelně písmena s háčky nejsou, ale přesto jsme se vydali ten hrad hledat. Turistickou mapu okolí Plzně jsme sice měli, ale byla složena tak nešťastně, že název Radeč byl asi v prošoupaném ohybu. A tak jsme sice pobíhali v lese pod hřebenem snad hodinu, našli jsme mnoho různých nakupených kamenů, ale hrad nikde! Vzdali jsme to, tento úkol jsme nesplnili a až v cíli jsme se dozvěděli, že jsme sice kolem toho hradu museli jít, ale jaksi z druhé strany, kde žádné turistické značky nebyly. Takže dodnes nevíme, která z těch hromad kamení byla zřícenina hradu Radeč. Na nás naštěstí žádný pes nevyrukoval, tedy spíše – nevynohoval!
Tož – za tuto vzpomínku dnes děkujme panu Švandrlíkovi.

(6)    sobota 9.2.2008

K napsání tohoto krátkého občasníčku mne vyprovokovaly hned dvě okolnosti.
Vím, že Pozitivní noviny nemohou reagovat na aktuální události, ale někdy by to chtělo a mělo by to jít! Takže asi tušíte, co byla ta jedna událost a tou druhou je nádherný starý článek Aleny Heinové – Tak máme demokracii, ze 17.11.2005.
Článek apeluje na nás všechny, abychom se neustále snažili, aby svoboda opravdu končila tam, kde začíná svoboda druhého, aby morálka a poctivost nebyly považovány za sprostá slova a také nás vyzývá, abychom si uvědomili, že to bude „šichta pro děti našich dětí“, což je přesná citace.
To jsou pro ilustraci jen tři náměty z tohoto článku. Určitě si ho nalistujte, nyní je dokonce avizován hned nahoře na titulní stránce.
Ale k té aktuální „okolnosti“!
To co měl možnost vidět doslova každý na televizní obrazovce odpoledne a večer 8. února 2008 při volbě našeho prezidenta, nemá ve světě obdoby! Byla to parodie na parlamentní slavnostní volbu a to slovo parodie je možná jen pouhým eufemizmem!
Bylo by nošením dříví do lesa vyjmenovávat všechny lapsusy, podrazy a nechutnosti, kterých jsme byli svědky. Nesmiřitelný „boj na život a na smrt“ o prosazení svého prezidentského kandidáta ukázal, jaký jsme to národ, když si do svého čela volíme takovéto přestavitele.
„Zbaběle“ nenapíšu, komu jsem fandil, protože to byl další smutný únorový den, kdy nešlo fandit nikomu! Jisté, alespoň pro mne milé odlehčení tohoto tristního dne, přinesl náš ministr zahraničí, když prohlásil, že projevy obou kandidátů s úctou prospal!
Myslím, že hluboké zamyšlení nad naší současnou politickou situací, i když rozhodně není pozitivní, patří i na stránky Pozitivních novin!
A tak se na závěr vrátím k výše doporučovanému článku, na který si dovolím navázat.
Pokusme se zesílit hlas Pozitivních novin! Vězte, že to není házení hrachu na zeď! Je třeba házet plody této luštěniny na tu strašnou zeď, kterou mezi sebe a nás postavili naši „vyvolení“ politici prostě neustále!
Děkuji za pozornost.

(5)    sobota 2.2.2008

Tento dnešní občasníček bude na rozdíl od těch minulých trochu jiný, a to hned z několika důvodů. Bude se týkat věcí pozitivních pouze v kontrastu s velkými negativy, bude vážnější a také kratší. Tím se hned v úvodu omlouvám těm, kteří jsou zvyklí na mou veselejší notu.
Chtěl bych – možná až zbytečně – upozornit na pozoruhodné články pana Dubského, zejména pak na dva. Ten starší – Srdce, rozum, svoboda je ze dne 16.6.2007 a druhý – Kulatý svět s mnoha ostrými hranami - z 28.11.2007.
Články pana Dubského jsou často o nepříjemných věcech, situacích a činnostech, které naprostou většinu slušných lidí pálí, a to jsem použil toho největšího možného eufemismu!
Nemá asi cenu být konkrétnější a vyjmenovávat je, přečtěte si o tom sami. A zároveň však nesměle doporučuji čtenářskou reakci pana Janovského ze dne 21.1.2008 (OHLASY č. 363 a 364).
Některé články tohoto autora – tedy pana Dubského - jsou v Pozitivních novinách téměř jediné, které někdy vzbudí i vznětlivé emoce a negativní ohlasy, ale myslím, že takovéto reakce jsou neadekvátní. Je třeba se trochu zamyslet, odhodit předsudky a pokud ani potom se s autorovými názory neztotožníte, určitě v nich přinejmenším pozitivní perličku na dně vždycky najdete!
A protože jako vždy i dnes si musím alespoň trochu ohřát svou polívčičku, přidávám jeden svůj starý článeček z roku 1990 (to mne ještě otiskovali i v tištěných novinách!). Ona je to vlastně také jakási „doporučená četba“ a uvidíte, jak je ten starý článek, upravený jen zcela nepatrně několika závorkami, stále vysoce aktuální.

•••

V poslední době /jaro 1990/ jsem opět zalistoval knížkami Karla Čapka a opět, jako už mnohokrát, jsem žasl nad hloubkou a jasnozřivostí jeho myšlenek.
Pro mou generaci, která maturovala počátkem padesátých let (minulého století), byl náš největší humanistický spisovatel a dramatik téměř utajen a v našich domácích knihovnách byly jeho Hovory s TGM pečlivě ukryty za Jiráskovými spisy!
S velikou hrůzou jsem si uvědomil, že sté výročí Čapkova narození počátkem ledna 1990 proběhlo tak nějak v tichosti a zcela jistě neodpovídalo jeho významu v naší i ve světové literatuře. I přemýšlel jsem, proč tomu tak bylo? Byl to pouhý známý český nevděk, nebo za tím byl jasný záměr? A došel jsem k závěru, že jako obyčejně půjde asi o obojí a že odpověď můžeme nalézt v jeho knížkách!
Dnes už je sice dosti známý jeho traktát Proč nejsem komunistou se stěžejní větou:  protože komunismus chce moc, ale lidstvo potřebuje pomoc!
V novinách se už také objevil jeho citát o lidských korouhvičkách. A já bych si dovolil přidat dalších několik Čapkových myšlenek, které jsou stále určitě pro naprostou většinu politiků těžko stravitelné:
Politika je to, co dělají politikové. Politici jsou lidé, kteří dělají politiku, a propůjčují se k tomuto účelu buď pro peníze, nebo z určité ctižádosti, z touhy po moci, a protože si myslí, že jsou k tomu předurčeni! My ostatní jim pak na to platíme!
V jednom z jeho sloupků z roku 1935 můžeme pak číst jeho radu, která je přímo k nezaplacení a je aktuální právě nyní /2008/: Pokud lidé dovedou věřit, že všechno bude jiné, potud mohou být vedeni cestami reforem!
V článcích a sloupcích Karla Čapka z přelomu let dvacátých a třicátých minulého století je tolik inspirujících námětů a řešení, že by si je opět měl přečíst každý z nás a naši politici především a povinně!
A nakonec jeden citát anglického filosofa Bertranda Russela: Všechny trampoty jsou z toho, že hlupáci jsou si jisti sami sebou, zatímco moudří lidé jsou samá pochybnost.

A vida – ono to nakonec není tak krátké!

(4)    sobota 26.1.2008

V tomto dnešním občasníčku bych chtěl tentokrát obrátit pozornost čtenářů PN na článek podstatně starší. Je ze dne 6.8.2006 a Jiří Vlastník v něm zpovídá jednoho ze zakladatelů dnes už legendárního Divadla Járy Cimrmana – Miloně Čepelku.
Čím dál tím častěji si uvědomuji, že v těchto neobyčejných Pozitivních novinách nejvíce „bodují“ lidé dříve narození a dokonce mám docela příjemný dojem, že průměrný věk zdejších čtenářů bude blízký věku důchodovému!
A protože jak známo v tomto věku pracuje ta mrška – no ta – jak se sakra jmenuje – jó – skleróza, je jistě dobře, že zdejší autoři připomínají zajímavé události staré čtyřicet i více let. Samozřejmě tehdejší doba nebyla nijak růžová, ale tím spíše je třeba ocenit „první vlaštovky“ jak v literatuře, tak i v divadelnictví.
Na poetiku malých divadel – Paravanu, Na zábradlí a Semaforu, která vznikla už koncem padesátých let, navázalo výše zmíněné divadlo o necelých deset let později. A ačkoliv si pletu jména svého vnuka se jménem syna a nepamatuji si, co jsem měl včera k večeři, velice dobře si pamatuji, jak na mne zapůsobila první a samozřejmě i následující Vinárny u Pavouka. Vzpomínám si dokonce, jak docela dost lidí na tuto mystifikaci zpočátku skočilo a jedním z paradoxů tehdejší doby je i fakt, že ten pořad vznikl na půdě Armádní redakce!
A protože mám dovoleno v těchto svých Občasníčcích exhibovat, dovolím si zde uvést jeden svůj starý elaborát, který byl inspirován Járou Cimrmanem.
Na podzim v roce 1979 jsme slavili dvacáté výročí přestěhování předpovědní služby tehdejšího Hydrometeorologického ústavu do komořanského zámečku u Vltavy, na jihu Prahy. A k této příležitosti jsem pro pobavení spolupracovníků sepsal a pronesl příspěvek, z něhož si dovolím uvést alespoň malou ukázku.

První snůšku poznatků o objevech Járy Cimrmana /dále jen JC/ na poli meteorologie vynesl na světlo boží známý letecký meteorolog RNDr. Zdeněk Novák. Ten například zjistil, že JC se těsně po vypuknutí 1.světové války velmi spřátelil s později slavným zakladatelem tzv. norské meteorologické školy V.Bjerknesem.
Dr. Novák uvádí, že pojem synoptika, což je důležitý obor meteorologie, zavedl právě tento slavný Nor, a to na počest svého otce, který byl optik, a trochu neskromně i na počest sebe sama. JC se svému novému kolegovi pak svěřil s tím, že i on sám se také kdysi významně zaobíral meteorologií.
JC koncem 19. století doslova prošmejdil střední Evropu křížem krážem a při získávání informací o projevech počasových prvků při jednotlivých povětrnostních situacích, se sám často dostával do situací nebezpečných.
Při osobním vyzvídání u pamětníků a zejména pamětnic si totiž některé stařenky myslely, že jeho dotazy na počasí v kraji mají nějaký postranní úmysl, že jde o novou fintu při navazování známostí a často na mistra poštvaly své staříky a někdy i psy!
Právě proto si JC vyvinul vlastní sérum proti vzteklině, které bylo desetkrát účinnější, než sérum Pasteurovo, dalo se použít preventivně a vůbec to nebolelo, neboť se užívalo buď jako sladko-kyselá medicína, nebo – pro gurmány - jako čípek.
Výsledkem více než roční práce bylo rozdělení střední Evropy podle projevů hlavních prvků počasí na jednotlivé mikroklimatické regiony. Norský profesor byl údajně z jeho výsledků doslova na větvi, neboť JC mu je popisoval v parku.
A není se co divit, Cimrmanem stanovené hranice klimatických regionů se totiž téměř na metry shodují s hranicemi, které uznává i současná klimatologie!
Moc se omlouvám, že lezu našim oficiálním cimrmanologům do zelí, ale bylo by prostě škoda, kdyby tyto výzkumy JC byly zapomenuty jen proto, že náš mistr je z pro nás neznámých důvodů zašifroval a čísla zaznamenal nejen ve vlastní dvojkové soustavě, ale navíc zcela rafinovaně změnil k nepoznání i svůj rukopis!

(3)    sobota 19.1.2008

Počítače a senioři

S mírným zděšením jsem si uvědomil, že jsem se asi hodně přecenil, když jsem slíbil panu Loužeckému, že občas okomentuji články, které mne v PN zaujaly. Protože ale nemám rád heslo  Sliby – chyby, sedl jsem k počítači a zde je výsledek:
Ten počítač jsem zmínil záměrně, protože chci upozornit na články a velmi záslužnost činnost pana Buvaly, který báječně propaguje akci – Senioři k počítačům.
Skoro jsem nechtěl věřit, že internet zdarma je k dispozici na nějakém nádraží, i když zatím asi pouze v Ústí nad Labem! A jestliže čtenářstvo dovolí, připojím pár svých stařeckých zkušeností s tímto neskutečným vynálezem.
Přestože jsem díky svým kolegům pamětník našich prvních samočinných počítačů SAPO profesora Svobody – blahé paměti, a mezi mými nejlepšími přáteli už od dob studií jsou první naši programátoři, já sám jsem tento vynález začal denně používat až koncem osmdesátých let minulého století. A nedá mi to, abych při této příležitosti nevzpomenul na jednu z největších křivd, které se dopustil minulý režim na několika našich generacích po roce 1948.
Podobně jako v genetice jméno Mendela, tak i jméno profesora Wienera se ocitlo na indexu. A jestliže Mendel byl nahrazen Lysenkem, tak Wiener nebyl nahrazen nikým! A možná si to málokdo uvědomuje, ale odsouzení kybernetiky jako kapitalistické pavědy se podepsalo na naší vědě a tím i na celé společnosti tak katastrofálně, že ten skluz v počítačové gramotnosti hned tak nedoženeme. Bohužel i já jsem toho „zářným“ příkladem!
Přiznám se, že tak trochu závidím a zároveň velmi přeji našim mladým možnosti, které mají nejen na tomto poli! Je to samozřejmě dáno i normálním věkem, ale obdivuji je, jak zcela bez zábran mnozí téměř virtuózně ovládají počítač. Přestože jsem byl v podstatě donucen počítač používat pouze místo psacího stroje, dost dlouho jsem se bál, že něco důležitého smažu, protože v něm byla uložena docela důležitá meteorologická data. A vlastně i nyní v penzi s touto věcičkou bojuji a využívám jejích vymožeností jen velmi omezeně, ale na z mého hlediska až příliš neomezený zdroj informací to bohatě stačí!
Na závěr a na odlehčení dávám k lepšímu jednu svou příhodu s počítačem v jedné internetové prodejně:

Jednou - není to tak dávno – jsme „dostali chuť“ na nějaký nový vodní vysavač. Na internetu jsem si našel několik typů a vydali jsme se na nákup, leč jako sklerotik jsem papírek s údaji zapomněl doma. V té prodejně samozřejmě byl internet k dispozici, ale počítač byl instalován na velmi moderním stolku, jakémsi barovém pultu, se kterým mám už zašlé skutečnosti z bujného mládí.
Bohužel klávesnice byla dle mého gusta divně zastrčená, že jsem na ni tak nějak nemohl dosáhnout. Když se mi nepodařilo ji povytáhnout, začal jsem na ní klepat pod deskou, až nakonec prodavač spařil můj zápas s technikou, přispěchal a klávesnici na své podložce povytáhl! No – styděl jsem se velice velmi a zapřísahal jsem se, že příště už nikdy doma nezapomenu údaje, pracně vydobyté z domácího počítače!

(2)    pondělí 31.12.2007

Nezapomenutelný Silvestr


V dnešním Pozitivním deníčku nejprve poprosím pana Loužeckého, abychom nemátli naše čtenáře a změnili název tohoto „mého periodika“ na Pozitivní občasníček! Za druhé se pak musím omluvit, že k napsání těchto řádků mne opět inspiroval nový článek L. Gerendáše, který patrně žádnou propagaci nepotřebuje, a proto ani není třeba z jeho laskavého článku citovat. Přesto mu tímto za něj děkuji, protože mi připomněl mého nezapomenutelného Silvestra.

Jak už to u nás staříků chodí, musím se vrátit zpět o pořádnou dávku let. Nedá se „svítit“, ale i v dobách našeho druhého hlubokého temna se našla světlejší období, která se zapsala do našich pamětí opravdu pozitivně.
K takovým kraťoučkým obdobím patřily i silvestrovské pořady koncem sedmdesátých let minulého století, uváděné /dnes bychom řekli moderně – moderované/ opravdu nezapomenutelným Vladimírem Menšíkem.
A jestliže se pochlubím, že jsem měl tu čest se jednoho takového silvestrovského pořadu aktivně zúčastnit, pak každý pochopí, že na to nelze zapomenout.
Vidět v akci režiséra Jána Roháče, výtečné orchestry a zpěváky, a zejména celou plejádu našich nejlepších herců, z nichž bohužel už celá řada odešla hrát na nebeské jeviště, to se podaří málokomu mimo tu jejich uměleckou sféru! A my – trojice tehdejších televizních meteorologů – Koubek, Lípová a Vondráček – jsme v asi patnácti minutovém bloku zpívali s dalšími protagonisty jednotlivých televizních pořadů závěrečná blahopřání k příštímu roku.
Oficiální text toho našeho blahopřání se mi tehdy nelíbil, tak jsem si dovolil napsat vlastní a kupodivu – byl přijat! Tento silvestrovský pořad se samozřejmě nahrával předem.
V těch závěrečných dnech roku 1978 pak navíc končil – dnes bychom řekli „kultovní“ seriál – Nemocnice na kraji města s nezapomenutelnými doktory Štrosmajerem /Kopeckým/, Cvachem /Vinklářem/ a Blažejem /Abrhámem/, a se sestrami Huňkovou /Janžurovou/ a Inou /Čundrlíkovou/. A aniž bych to tušil, s posledně jmenovanou jsme strávili silvestrovský večer v harrachovské zotavovně Varšavjance a dokonce jsem s ní tancoval!
Ale teď to hlavní, proč byl Silvestr 1978 tak výjimečný zejména pro mne, jako meteorologa.
Povětrnostní situace ve střední Evropě se totiž tehdy vyvíjela zcela mimořádně. Po několik dnů „viselo“ teplotní rozhranní na naší severní hranici a ještě na Silvestra odpoledne i Harrachově pršelo při teplotě asi +8 st.C. Nikdo /kromě mne/ nechtěl věřit lidem, kteří přijeli navečer z Liberce, že tam už odpoledne sněžilo a prudce se ochlazovalo. Přes Krkonoše se velmi studený arktický vzduch doslova propašoval jednotlivými průsmyky během první polovině noci a do rána mrzlo jen praštělo. Dopoledne pak téměř nikdo své auto nenastartoval! Během 1. ledna pak studený vzduch zavalil celé naše území! Tuto ochlazení uvítali zejména školáci a studenti, protože v lednu měli asi čtrnácti denní uhelné prázdniny! Pamětníci si toto ochlazení jistě dobře pamatují a tak nakonec přidám ještě několik teplotních rekordů z tohoto přelomu roku.
Na Ještědu klesla teplota za 24 hod. od 7 hod. ráno 31.12.78 do 7 hod 1.1.79 o 26,2 st.C., v Chebu pak o 26 st.C. V Třeboni od 14 hod. 31.12.78 do 14 hod. 1.1.79 o 29,8 st.C., a největší čtyřiadvaceti hodinové ochlazení od 14 hod. 31.12.78 do 14 hod 1.1.79 zažili ve Frenštátě pod Radhoštěm, a to o 30,5 st.C. Na Lysé hoře v Beskydech se od 7 hod. do 14 hod. 1.1.79 ochladilo o 23,4 st.C.
A na samý závěr jak probíhalo toto rekordní ochlazení v naší matičce Praze. Na observatoři ČHMÚ v Praze Libuši naměřili 31.12. 78 ve 14 hod. ještě +11,4 st.C., v 21 hod. –10,5 st.C., a ráno 1.1.79 v 7 hod. –18,0 st.C. !!!

(1)    pátek 28.12.2007

Když jsem několik dní před Vánocemi dostal od pana Loužeckého mail s názvem "Pozor – návrh", tak jsem pochopitelně zpozorněl. Pan Loužecký dostal nápad, že by v Pozitivních novinách zavedl novou rubriku, ve které by různé osobnosti tak nějak „filtrovaly“ či spíše posuzovaly kvalitu uveřejněných článků a dle svého názoru doporučovaly čtenářům ty, které je zaujaly nejvíce!
Když jsem se probral z překvapení, že jsem považován za osobnost, odepsal jsem, že se nepovažuji za toho pravého, který by měl ta doporučení dělat. Výhrad jsem měl hned několik habaďejů - že těch článků ani tak moc nepřečtu, že články od těch známějších osobností doporučení vlastně nepotřebují atd., a že si to rozmyslím.
No a nyní mezi svátky, když mozek začal opět jakž takž fungovat, jsem usoudil, že jistou osobností je vlastně každý člověk, a tak jsem se rozhodl, že se o to pokusím a výzvu drze přijmu! V tomto rozhodování mi pomohl článek  Povídání u sklenice čaje (8)

Tento článek je zajímavý už tím, že má vlastně tři autory – Vlastu Korbovou, Helenu Procházkovou a Dala Carneige!
Nejznámější je samozřejmě poslední z nich a přiznám se bez mučení, že jsem si v dávných dobách o jeho návodech myslel, že jsou – mírně řečeno – naivní.
Leč i když ne každý, tak alespoň většina z nás léty zmoudří, a když jsem se na stará kolena dočkal svobodného systému, musím před názory pana Carneige smeknout!
Sporné otázky řešte přátelsky, veďte druhé ke kladným odpovědím, laskavý přístup a ocenění může změnit myšlení lidí rychleji, než veškeré hromování a zuření!
V tom posledním je nutno upozornit na slovíčko může a dodat, že bohužel nemusí! Každopádně by si Carneigeho návody nebo alespoň tento článek měli povinně přečíst všichni, kteří vedou a rozhodují o nás občanech. A samozřejmě nejen oni!
Asi není příliš nutné dále citovat z doporučovaného článku. Mne – jako meteorologa – zaujala nádherná Ezopova bajka o Slunci a větru, ve které laskavé Slunce má větší sílu než silný a neurvalý vítr!
A nakonec si dovolím uvést jednu přiléhavou, i když jistě morbidní anekdotu, která dokládá, že laskavý přístup ke klientovi je namístě vždycky:
Deštivé počasí, bláta po kotníky. Malý průvod, v jeho čele vede kat odsouzence na popraviště a povzbuzuje ho – hlavu vzhůru, Vy se máte, my v tomhle marastu musíme jit ještě zpátky! A odsouzenec se usmál! 

Další díly Obšťastníčku: č.26 a více

Tento článek byl v Pozitivních novinách poprvé publikován 21. 06. 2008.