Miroslav Sígl: Krajem lidí a kamenů
Básník Vladimír Stibor (*1959) z malé obce Nechvalice v podhorské oblasti zdejší vrchoviny, je srostlý s tímto krajem, který vždy přinášel obyvatelům těžké živobytí. Již potřetí se mu podařilo ve svízelných podmínkách shromáždit ucelený sborník, nazývaný od prvopočátku Krajem lidí a kamenů. Aniž by v něm chybělo kalendárium, může být v rukou čtenářů celoročním místním kalendářem pro potěchu a ke čtení.
Milan Markovič: Negramotným na stará kolena
No a už se zase obávám, doslechl jsem se, že na jakési výběrové základní škole pro mimořádně nadané děti se už neučí psaní. Psaní rukou. Písmem psacím, ne tiskacím, abych byl pochopený. Bojím se, že při vší upřímné snaze to nepochopím a budu nadosmrti zhlížet na ty, kdo dopustili, abychom zase šmahem ruky zrušili, co tady bylo po staletí.
Miroslav Vejlupek (Čerchovský): Sedmdesáté páté výročí rukopisného románu Jacka Flora
Jack Flor, rodák ze Stanětic na Kdyňsku (*2.11.1895, vlastním křestním jménem Jakub), povoláním myslivec a lesní, vstoupil do takzvané velké literatury ve třicátých letech, kdy vydal v rychlém sledu tři tituly: sbírku loveckých fejetonů „Na Jarčině vyhlídce“ (1934), kterou ilustroval sám Jan Paroubek, po ní „Halali“ (1936) – knihu vyprávění o lesnících, myslivcích a pytlácích za poměrů v lesích doby mocnářství a doby mladého Československa – a nakonec sbírku črt a povídek „Oběť soucitu“ (1937), když obě ilustroval lesní rada a akademický malíř Václav Anderle.
Ivan Kolařík: Atom na ně!
V práci se moc nic vzrušujícího nedělo, a protože se nikdo z kolegů nepřišel pochlubit rozbitým frňákem, podlitinou pod okem nebo přeraženou sanicí, měl jsem dost času jedním prstem konečně doklepat pracovní zprávu a přitom nadávat na nekonečné papírování, které je každodenní součástí práce u policie.
Martina Roe: Proč jsem napsala 7 Strategií
Od malička jsem trpěla velmi nízkou imunitou a zvláště na jaře, kdy svítilo sluníčko a ostatní děti ze sousedství pro mne přišly, jestli bych si s nimi mohla jít hrát, musela jsem jim často smutně odpovědet, že kvůli léčbě antibiotiky nesmím ven a musím zůstat v posteli. Když jsem vyrůstala, tak jsem si prostě řekla, že budu své velmi časté nemoce ignorovat, protože jinak bych mohla být upoutána k lůžku každý den.
Jiří Vlasák: Aluminiový klíček Felixe Holzmanna pokřtěn
V úterý 20.5.2008 se uskutečnil křest knížky Ondřeje Suchého ALUMINIOVÝ KLÍČEK Felixe Holzmanna. Kromě známých osobností se akce zúčastnila i druhá manželka F.Holzmanna paní Bärbel. V úvodu zahrál a zazpíval J.Š.Svěrák a také J.Suchý. Potom přítomní vzpomínali na humorné příhody, které prožili s F.Holzmannem. V pátek 23.5. odhalí Ondřej Suchý v Litoměřicích sochu Felixe Holzmanna.
Vladimír Vondráček: Paradoxy češtiny (20)
Následující příklady tak zvané aliterace, tedy opakování stejných hlásek na začátku slov, je třeba také přijmout s jistou dávkou tolerance. G : Gramotný gigolo, googlovaje, gestikuloval. Grónský generál giganticky glosoval gonokok gejši. Gigantický, skandální neúspěch! Snad bude „H“ snadnější a lepší.
Josef Fousek: Pozor! Za volantem idioti! / Dobrý skutek
Přes přechod pro chodce, kde byla vyznačena maximální rychlost 30km/hod., přeletělo silné auto rychlostí čtyřikrát větší. Ve vzduchu se zachvěl těžký decibelový „nářez“, který nafukoval vnitřek vozu i kebuli řidičovu. Babička, která uskočila a zkoprněle se opírala o francouzskou berli, si odplivla a řekla: „Má ho malýho! Z toho jsou mindráky!“
Ondřej Suchý: A večer bude biograf (11)
Vraťme se teď, po vážných úvahách nad vážnými filmy, opět k žánrům zábavným. Tak jako někdo hledá zábavu ve filmových komediích, jiný dá přednost vzruchu, napětí, dobrodružství. I to je způsob zábavy. Ke kriminálním filmům a westernům se však dostaneme později. Teď se na chvíli zastavíme u filmů sci-fi, tedy u filmů vědeckofantastických. Požádal mě kdysi můj desetiletý syn, zda bych mu mohl koupit časopis s písničkou o Mimozemšťanovi a suvenýrový odznáček s portrétem Mimozemšťana. Dělal na mě smutné oči, tak jsem mu to slíbil.
Ondřej Suchý: Gabriela Míčová - první představitelka Lídy Baarové
„Role Lídy Baarové je pro mě v současné době v Divadle Komedie asi nejnáročnější. Celé představení táhneme s Martinem Pechlátem sami, navíc nehrajeme v dialogu, ale vedeme dva monology, což je pro mě vždycky těžší. Jsem ráda, že toto představení vzbudilo tak velký zájem jak u diváků, tak u odborné kritiky. Inscenace Goebbels / Baarová byla nominována na Cenu Alfréda Radoka za rok 2009 dokonce hned ve třech kategoriích: inscenace roku, nejlepší ženský herecký výkon a nejlepší mužský herecký výkon, za který nakonec Martin Pechlát cenu získal.
František Mendlík: Esperanto Kabelka
Pán s čelní pleší, boubelatým nosem a progresivním bříškem sedí za katedrou a usilovně zapisuje do třídní knihy. Je to třídní učitel Ladislav Kabelka. Špička nosu zadržuje brýle, usazené na samém konci boubelaté ozdoby. Pán odkládá plnicí pero, postaví se a orlím zrakem poměřuje vyjukané studentíky. „Tak tam, za branou, tisíc jiných čeká! Já řeknu vám, vy uvidíte! K tabuli půjde …“ Malý student, zvaný Guma, sesune se k zemi. Poklekne, sepne ruce k modlitbě. Ozve se: „Pane Bože, dej, ať se jmenuju P---l a Láďa se mne stydí vyvolat!“
Eva Vlachová: Prázdninová putovní
Kdysi byly v módě psychologické hry. Také jsme jednu takovou hrávali, zvlášť když se sešlo více přátel. Otázka vždy zněla: když se řekne…? Za tečky lze dosadit v podstatě cokoliv: když se řekne zábava, škola, nemoc, auto, láska. Nebo - a o tom je právě řeč - prázdniny a dovolená. Odpovědi měly být co nejstručnější.
Danuše Markovová: Na svatého Jiří
Zřídkakdy se přihodí, že dávno zapomenutá místa dětství se před námi zničehonic rozevřou jako skála na Velký pátek a magicky nás vtáhnou do svých útrob. Jako v hypnóze zamíříme za blýskajícími se střípky hluboko do svého nitra. Rozprostřené poklady nás zlákají v odrazu lesku slunce natolik, že užasneme nad jejich podmanivě líbeznou prostotou.
Marie Zieglerová: Jen plechová bedýnka?!
V „počítačové“ škole se nás snažili přesvědčit, že máme co do činění jen s plechovou krabicí zaplněnou čipy a drátky. Že se jí nemusíme bát, že stačí jen vědět, na kterou klávesu klepnout, což se nám několik týdnů snažili vtlouct do hlavy. No a v tom to nejspíš vězí! Na kterou klávesu klepnout?! Počítač to ví zcela přesně, se mnou je to horší, a tak mi to dává pěkně najevo.