Jak žijí společně?
„Já žiju se zvířátkama furt,“ řekne školáček drobný jako sýkorka a velkoryse rozmáchne rukou kolem. „Máme psa a králíky a jeden kluk má doma hada a kočky a všechno.“ Tak všechno tady, v Lysolajích, které jsou ještě udýchaná Praha ...
Ivo Fencl: Dům hrůzy Rychlých šípů
Omlouvám se čtenářům, kteří to nepovažují za vtipné, ale titul měl asociovat názvy zašlých a starých, povětšinou béčkových hororů anglosaské provenience. Také Rychlé šípy jsou totiž místy horor a každý, kdo je četl opravdu v raném dětství, už přikývl. Když se nicméně zamyslíme, z čeho obvykle plyne hrůza, anebo ta největší hrůza, jsou to povětšinou obyčejní lidé a jejich obyčejné i neobyčejné tváře.
Josef Čermák: Poslední kniha Josefa Škvoreckého?
Někteří čtenáři pravděpodobně četli český originál (Obyčejné životy) této knihy, která jako by uzavírala Škvoreckého literární putování. Doufáme, že to není - jak naznačil - jeho poslední kniha (stejně jako doufáme, že není posledním dítětem manželů Škvoreckých jejich detektivka "Setkání v Praze s vraždou", která končí zajímavou otázkou: kdy je naše akce morálně ospravedlnitelná, i když technicky vzato zločinná?).
Miroslav Sígl: Jaké je vaše životní krédo?
HLEDÁNÍ SMYSLU ŽIVOTA, snaha vytvořit si vlastní filozofii anebo řídit se filozofií jiné autority, víra v Boha, víra v život sám, víra v sebe samého - to všechno lze nalézt u osobností, které se veřejně vyjádřili o svém krédu. KRÉDO čili souhrn názorů či přesvědčení, založené na víře, má svůj původ v latině. Credo = věřím. To je počáteční slovo křesťanského vyznání víry, tak začíná modlitba.
Pavel Kovář: OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (3)
V klukovských letech jsme byli uchváceni kamarádstvím, romantikou a touhou po dobrodružství. Tohle všechno jsme zažívali v Junáku. Teprve v dospělosti jsem však pochopil význam této organizace při výchově mládeže v onom kritickém věku mezi deseti a patnácti lety, kdy se vytváří charakter člověka.
Josef Duben: Proč (ne)číst knihy
A proč nečíst? Protože to je ztráta času? To by bylo trochu laciné, že? Lepší důvod proč nečíst knihy lze vidět v tom, že přece každý jsme knihou, zpočátku nepopsanou a každý si svůj příběh do velké míry píše sám. A výhoda je, že si ve svém románu můžeme i zalistovat nazpátek, můžeme se i zastavit na poslední stránce, tedy té, kterou máme zrovna rozepsanou.
Ivo Fencl: Byl jsem mladistvým vykradačem hrobů
„Dobrý den!" pozdravil jsem chirurga. Vynořoval se z temné hlubiny chodby, ale nebyl jenom chirurg, byl i čerstvý právník, obojí v jediné osobě. Plzeňský diplom ještě nezaschl, IQ 152 a přicházel. Kroky jako střely dum-dum se rozléhaly prastarou budovou Divadla plzeňské komedie, a když se tento "double doktor", známý jako QQ přiblížil, podal mi ruku teatrálně jak nějaký herec: "Netěší mě."
Ivo Fencl: Autor Čelistí Peter Benchley zemřel před pěti lety
Peter Bradford Benchley (nar. 1940) zemřel před pěti lety. Byl vnukem humoristy a herce Roberta Benchleyho (1889–1945), který se proslavil filmem Jak spát (Oscar 1935), a synem snad ještě plodnějšího autora románů i knih pro děti, dramatika a scenáristy Nathana Benchleyho (1915–1981). Tedy i „zlatým“ dítětem. Veškeré prázdniny a někdy i delší čas v letech 1949–1961 strávil Peter mezi devátým až jedenadvacátým rokem na malebném ostrově Nantucket, odkud pochází i fiktivní hrdina jediného Poeova románu Dobrodružství Arthura Gordona Pyma z Nantucketu.
Světový rekord z Pelhřimova: Jan Skorkovský, král fotbalových žonglérů
MVDr. Jan Skorkovský z Prahy dosáhl v oboru driblování a ovládání míčů i jiných předmětů fotbalovým způsobem v letech 1982–2011 celkem 1 361 vytrvalostních, rychlostních a dovednostních rekordů, z nichž 100 bylo československých (vytvořených do r. 1992), 1 000 českých (od r. 1993) a 261 světových.
Antonín Suk: Opravdoví loupežníci
O „rezavých loupežnících“ už jsem už vyprávěl a o tom, že mě mladá maminka lákala z lesa domů výstřely z brokovnice také. A tak nyní musím splnit svůj slib z minula a povyprávět, jak to všechno souvisí. Někde tady nade vsí musela být famílie rezavých loupežníků. Jenže – kde? Pátral jsem já, hledal cestář i strýc Jirka – a výsledek žádný. Slepice z horní strany Vickovic se ztrácely napořád!
Emília Molčániová: Alexander | Porucha | Piráti z 1. A
„Haló, je tam televízna show? Čítal som v tlači, že hľadáte umelcov, ktorí ovládajú niečo neobyčajné, atraktívne. Ešte stále platí vaša ponuka?“ „Áno. Máte niečo do nášho programu?“ „Možno. Tak, napríklad, odrecitujem všetky vybrané slová, základné i odvodené.“ „Ale, prosím vás, to predsa vie každý tretiak základnej školy. My hľadáme niečo nezvyčajné, čo tu ešte nebolo.“
Pavel Kovář: OTEC KULAK, SYN ZELENÝ BARON (2)
Jediným mým zážitkem bylo, a to vlastně až po válce, když k nám do statku přijeli vojáci Rudé armády. Tlustý plukovník rozhodl, že štáb bude v našem statku. Nejspíš proto, že tu je nejvíc místností. Pak si zařídil kancelář v našem obýváku, kouřil smradlavé doutníky a jejich nedopalky zašlapával na koberci. Maminku to trápilo, ale protestovat proti tomu bylo marné.
Alena Heinová: Tak máme demokracii, pani Müllerová!
A v jejím jménu svobodu, která nekončí tam, kde začíná svoboda druhého, ale podívejme se, ona vypadá spíš jako bezostyšnost, hrabivost, nenažranost a politické komedianství. Nelíbí se? Někdo mávne rukou, někdo hne ústy, to ovšem může být varianta, která má smysl, pokud vysloví nahlas a dostatečně důrazně pravdu. Od ní je přinejmenším vidět na cestu.
Josef Fousek: Eman a Kornelie, boží lidé (23)
Přečetl jsem ten dopis a skočil jsem do postele. Převaloval jsem se a chumlal pod peřinu. Člověk může mít ženskou rád, ale potřebuje občas samotu. Přiložil jsem do kamen a přemejšlel, že ke štěstí stačí trochu jídla v bachoru, rozpálený kamna a ten krásnej pohled z okna na vánici, která připomínala, že se blížeji vánoce. I když ještě nebyly, vzal jsem komeníčka a dal ho na kamna.