Helena Procházková: Vzpomínky na Jindřicha Jindráka (1)
Vtom jsem na schodech jedoucích proti mně viděla Jindru. Díval se zamyšleně jiným směrem a mně v tom spěchu hlavou proběhla myšlenka „Mohla bych na něj zavolat, vyjet za ním nahoru a prohodit pár slov, co je u nich nového, ….ale vždyť pospíchám a Jindra má asi starosti, třeba pospíchá taky…nebudu dělat rozruch a nebudu ho zdržovat, však se brzo uvidíme. Popovídáme si příště, při další rodinné oslavě, ta bude zanedlouho.“ Tehdy jsem nevěděla, že už žádné příště nebude.
Přátelé katastrof, vítězství je naše!
Tak jsme se konečně dočkali. V televizních novinách už člověk pomalu o pořádnou katastrofu nezavadí, a navíc tam pořád cpou ty otřesný zvířátka ...! Na co se má našinec vůbec těšit? Kde se má odreagovat myšlenkou typu „To mám z toho radost, že „pod zříceným domem zemřelo 11 lidí“, nebo že „vedra a požáry sužují Austrálii“, neřku-li, že „po srážce autobusů vyhaslo 33 životů!“ To je mi hned mnohem veseleji na duši, protože MĚ SE TO NETÝKÁ!
Vlastimil Marek: Infobudoucnost
Musíme jíst, pít a dýchat. V poslední době je ale stále zřejmější, že ke svému životu, lépe řečeno, k dalšímu vývoji, potřebujeme „konzumovat“ také informace. Živí se mozek, zvláště mozek malého dítěte informacemi (samozřejmě kromě kyslíku, a ve fázi vzniku i mastných kyselin, stavební „šedé“ hmoty)? Zcela jistě ano. Jak a v jaké kvalitě, to už je otázka.
Míša Stošická: Ve jménu zákona na zámku Berchtold
Podle mě jeden z nejhezčích a nejpříjemnějších křtů se nekonal „někde v Praze“, ale v areálu zámku Berchtold v obci Kunice - Vidovice. Když jsme s rodiči dorazili na místo, byli jsme jako v „Jiříkově vidění“. Doslova bych řekla, že je zámek Berchtold dětský ráj na zemi. A přitom je to jen 15 kilometrů od Prahy. V zámeckém parku naleznete nejen miniatury hradů, ale i stálou výstavu skřítků, strašidýlek a víl od objevitelky Pohádkové země Vítězslavy Klimtové.
Jana Stuchlíková: … tady a teď
Na stéblech trávy se jiskřivě lesknou kapičky rosy. Zelená je prostříbřena drobnými, jemnými perličkami, na jejichž povrchu se zrcadlí paprsky slunce a sedmikrásky vítají den svými žlutými terčíky s krajkovím okvětních lístků. Oči, ve chvíli, kdy zvolna míjejí rozkvétající fialové zvonky, zpozorují cosi neobvyklého.
Vladimír Vondráček: O třech služebních cestách
Nevím, zda se po tak dlouhé době ještě hodí vzpomínat na dobu nesvobody, ale snad bude dobré si trochu připomenout, v jaké části světa jsme do konce roku 1989 žili! A tak si zde nyní dovoluji popsat alespoň několik svých dojmů ze služebních cest v letech 1970 až 1985. Všechny tři směřovaly na východ od železné opony, neboť na opačnou světovou stranu jsem nikdy nebyl „nominován“!
Iveta Kollertová: Rozhovor se zrcadlem aneb Zrcadlo, zrcátko, řekni mi...
Nastavuji den co den svou tvář pomyslnému zrcadlu a čekám. Netuším na co... snad na změnu barvy kůže, na jiný výraz v očích. Stále se mi ale vrací smutný odraz oteklých víček. Kolik mám času? Ráno co ráno jsem poslouchala, jestli se mi ozve vzdálený kukaččí hlas a počítala jsem... Člověk se upne i na maličkosti - dvojí kuknutí vám vaše zrcadlo rozbije na malé kousky.
Jakub Srovnal: Zkusme se vrátit zpět aneb Než se ta písnička ztratí (2)
Toho roku léto v Kelči bylo velmi úmorné. Vše živé bylo znaveno, a tak se Karel rozeběhl bos k nedalekému rybníku se osvěžit. Nedošel daleko, neboť ho v půli cesty uštkla zmije. Kamarádi se kolem něho seběhli. Principál Choděra rozpálil kudlu, kterou chtěl odstranit jed z rány. Noha začala rudnout. Dr. Paulus zraněného prohlédl a nařídil okamžitý převoz do nemocnice v Hranicích. Zde si Hašler poležel tři neděle.
Jan Kuthan: Autogram od babičky
Není pravda, že bychom v dnešní době trávili více času u televize než se svými přáteli a známými, jak se často tvrdí. Naopak, dnes máme těch svých známých každý mnohem více, než kolik jich měli naši předci v kterékoli jiné době. Lidé, které důvěrně známe, však nejsou z řad rodinných příslušníků, spolužáků, kamarádů, natož sousedů, dnes jsou to televizní baviči, herci, zpěváci nebo třeba sportovci.
Pavel Landa: Abychom se neuběhali
V době, kdy slovník mladých dam a pánů se smrskává pouze na výrazy „super, v pohodě, to neřeším“ nebo „tak zatím“, se nelze divit, že stejně chudnou i výrazové prostředky autorů různých oficiálních i neúředních oznámení. Zvláštní oblibě se zřejmě a kupodivu stávají rozmanité podoby běhání či pobíhání, a to na kratší i delší vzdálenosti. Podívejte se.
Zdeněk Wachfaitl: Výstava děl akademické malířky Jožky Ryšavé
Tištěná blahopřání s jejími malbami květin jsou jako ilustrací její práce a sama o sobě mluví o jejím upřímném a vášnivém vztahu ke kráse a barevnosti květin a kytic s pojetím stolní dekorace, určené k vytvoření slavnostních chvil a pro uklidnění někdy až příliš rozbouřených citů v každodenním životě. Jí malované kytice, ať už polních květů, jejích oblíbených pivoněk nebo gladiol, zralého obilí s červení máků a modří chrp, jsou vždy citlivě pojaty tak, aby vyzařovaly téměř mateřskou péči o výsledný dojem z námětu i provedení. Tímto způsobem malířka přibližovala a rozdávala krásu svými obrazy, kterou lze i dnes z jejího díla zachytit, vidět a pochopit. Její dílo má stále co říci, neboť z něj jí vložená krása stále promlouvá.
Valtr Komárek- Milan Dubský: Pěstění ducha
Materialistický výklad Marxovy teze, že uspokojení jedněch potřeb vyvolává k životu nové, se potvrzuje v konzumní společnosti. Máš li byt a lidový vůz, chceš dům, garáž, velký bourák, posléze vilu s bazénem, k autu jachtu, ranč a tak dál, což vyvolává potřebu stavby dálnic, benzinových stanic, motelů, umocnění sítě infrastruktury , stále větší investování do umělého prostředí a vlastně do umělého světa, do silně zdeformovaného života a člověka.
Podivné reakce Anežky Hlízové / Nešťastná láska
Řekl jsem, že jsem stoprocentním abstinentem a alkoholiky pokládám za vyvrhele lidstva. Pochlubil jsem se, že můj měsíční příjem činí tři tisíce, přestože si vydělávám sotva dvanáct set. Anežka Hlízová byla nadšena. Nastavila mi rty a pravila, že mě pokládá za stoprocentního muže. Za týden ji seznámila domovnice Vidlirohová s existencí slečen Hezounové a Ouklejové.
Eva Vlachová: O zachování hmoty
Další podivuhodnou vlastnost věcí mohu doložit z vlastní zkušenosti a že toto pojednání píšu ze svého, tedy ženského hlediska, neznamená, že se s něčím podobným muži nesetkávají. Zdá se mi totiž, že věci dokáží vytušit naši momentální neschopnost a v době, kdy jsme proti nim bezradní, páchají jakousi revoluci.